Flashbackstory

Desatero kancelářské krysy

Ema kapitulovala a po letech práce na obskurní volné noze metamorfovala v kancelářskou krysu s klingonštinou. Jak ovšem zjistila, adaptovat se na zdejší klima(tizaci) je docela fuška.

V následujícím desateru předkládá laskavému čtenáři soubor poznatků, k nimž během své působnosti v kanclu doposud dospěla:

1) Zazní-li z úst kolegy na vaši adresu fráze „pocem, ty seš taková chytrá,“ neobdivuje se řečený brisknosti vašeho kritického úsudku, nýbrž na vás chce přehodit nějaký obzvlášť otravný úkol. Ideálně doplňování excel tabulky. Padesátistránkové.

2) Jestliže vás do kanclu brali na kreativní práci, znamená to v překladu, že občas můžete v sloupečcích excel tabulky něco vyznačit zeleně.

3) V kanclu je oproti volné noze všechno tak nějak poklidnější. Práce jako takové máte náhle na bedrech mnohem míň, navíc pro vás začne platit jasně daná pracovní doba a před ní i po ní máte doopravdické volno. Stíháte i obědvat!

4) Jenomže!! Jít s kolegy do kantýny na oběd znamená, že se tam budete bavit o excelových tabulkách. V tom lepším případě. V tom horším o dvoustopých vozidlech, která se zdají mít úplně všichni kromě vás, anebo o geniálních potomcích, v čemž se rovněž moc nechytáte (leda že byste chtěli vyprávět o tom, jak mimina unášíte). Nejít poobědvat s kolegy kvůli absenci dětí a spalovacích motorů ve vašem životě pak znamená, že budete za asociála. V tom lepším případě. Za držgrešli v tom horším.

 

5) Z empirických zkušeností dále vyplynulo, že na zaměstnance, kteří odevzdávají úkol vypracovaný do hodiny od jeho zadání a dožadují se úkolů nových, není nikdo zvědavý, protože se pro ně tyto nové úkoly musejí složitě vymýšlet, což nadřízené stresuje a vede k bodu 1.

6) Přihlásí-li se zaměstnanec, že dobrovolně odnese balík na poštu, nikdy by tak neměl činit s upřímným povzdechem „díky bohu, jsem už fakt myslela, že tu z vyplňování těch zatracených tabulek pojdu.“ I to nadřízené stresuje a vede k bodu 1.

7) V kanclu se zásadně pomlouvá ten kolega, který je právě nepřítomen. Je-li kancl spolu s Čechy zalidněn cizinci, jsou druzí zmínění pomlouváni kdykoli, ovšem za použití vynalézavých krycích přezdívek. Po původu těchto přezdívek je vhodné nepátrat.

8) Pokud sdílíte kancl s Pozorným_kolegou, bude vás pohotově častovat postřehy ohledně vašich nových šatů, jiných vlasů, děravých silonek atp., což jistě potěší. Všimne si však také, když do kanclu přijdete neupravení, a vyvodí z toho patřičné závěry: „Stejný hadry co včera a žádný šminky! Kdes spala?“ Poté, co opustíte místnost, následuje bod 7.

9) Kolik kafí zadara během směny vypiješ, tolikrát jsi člověkem.

10) Každý zaměstnanec se dříve či později přidá k sektě fanatických uctívačů Víííkendu. („Tak jaký byl Víííkend?“ „Už máš plány na Víííkend?“ „Už je Víííkend? Ne?! …A teď?“)

***

A co laskavý čtenář, ten už své plány na Víííkend má?

Slyší na jméno Ema

Dlouhé, předlouhé roky měla Ema pocit, že je takřka jedinou bytostí svého druhu na světě. Příjmení prakticky nepoužívala. Nikdy nedostala žádnou přezdívku. Nepotřebovala zdrobněliny. Její křestní jméno totiž bylo tak neobvyklé, že vše přebilo. A na takový pocit vlastní výjimečnosti si člověk snadno zvykne. Střet s pozměněnou realitou pak bývá o to bolestivější.

První střet
Rok 2008. Sestře Basáka z Bývalé_kapely (tehdy ještě nebývalé) se právě narodila dcera.
Basák: Mám neteř a jmenuje se Ema.
Ema: Ona ji tvoje ségra pojmenovala po mně?
Basák: Ne!
Ema: Tak počkat. Neříkal jsi před chvílí, že se jmenuje Ema…?
Basák: Si jako myslíš, že seš jediná Ema na světě?
Ema: To rozhodně ne. Ještě se tak jmenuje matka jednoho z mých rodičů. Ale té říkáme babička.

Druhý střet
Rok 2010. Ema je v obřím řetězci s lapači prachu na prodej a povídá si sama se sebou.
Ema: Jé hele, tenhle opelichaný plyšák vypadá úplně jako můj švagr.
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, fuj!
Ema: /strne hrůzou/ To je můj konec. Bůh mě slyšel a teď mě za ty ošklivé řeči potrestá.
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, okamžitě k noze, nebo pudeš na vodítko.
Ema: /hrůza graduje/ On je Bůh fetišista…?!
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, ty seš ten nejblbější buldoček, jakýho kdy svět viděl.
Ema: To je možný, no. Ale mezi dalmatinama náhodou celkem vynikám, Bože.

Třetí střet
Rok 2012. Léto, státní svátek. Ema a její rodina, tvořená blíže neurčeným množstvím bratranců, tet, strejdů a sestřenic, plus asi půlka Jihočeského kraje se rozhodla podniknout výlet na Šumavu.
Ema: Pomoc! Pomoc!
Bratránci: Copak? Zlomil se ti nehet?
Ema: Ne. Právě kolem mě proletěl sršeň.
Bratránci: Neboj, on se za chvíli vrátí. S posilama.
Výhružný hlas v pozadí: Emo, okamžitě stůj!
Ema: /okamžitě stojí/ Co je? CO JE?! Leze po mně pavouk?
Výhrůžný hlas v pozadí: Neběhej tak rychle, nebo ti upadne plína, Emo.
Ema: /ohlídne se a spatří úplně cizí holčičku s dudlíkem na útěku/ Jo ono to nebylo na mě?
Bratránci: /Válí se smíchy po zemi. Přestože jsou tam mravenci./

Čtvrtý střet
Rok 2014. Ema se chystá na svatbu Basáka a z dobrých důvodů na ni potřebuje doprovod. Prosí o pomoc kamarádku Florence.
Florence: No dobře, tak já ti toho svého bratra půjčím. Ale ne že s ním zase budeš flirtovat.
Ema: To si jako myslíš, že bych s někým flirtovala jen proto, že je hezký, vtipný a chytrý?
Florence: EMO!!!
Ema: A milý a vysoký a celkově prostě úplně úžasný?
Florence: Nech těch provokací, nebo ti budu muset znovu připomenout, že seš na něj stará. A to bych dělala vážně nerada, protože obě dobře víme, jak seš na narážky o tvém vysokém věku přecitlivělá.
Ema: Sakra.
Florence: Výborně. Tak doufám, že důvěru v tebe vloženou nezklameš.

Střih. Basákova svatba.
Ema už asi třetí hodinu v kuse nepřetržitě flirtuje s bratrem Florence.
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, okamžitě toho nech! Já tě vidím!
Ema: Ale když já si nemůžu pomoct, do háje!
Bratr: /nechápavě zírá/
Ema: /otočí se a spatří malou Emu, Basákovu neteř zmíněnou v úvodu, kterak se v bílých družičkovských šatičkách nípe v hlíně/
Ema: Tak ono to zas nebylo na mě?
Bratr: /nechápavě zírá/
Ema: Promiň, já myslela, že mě přijela zkontrolovat tvá sestra. No nic, kde že jsme to skončili…?

Drazí přátelé, jak jste asi pochopili, budovat svou individualitu na neobvyklém jméně je holý nerozum. Stačí pár nevhodně pojmenovaných psů či dětí a malér je na světě.

uniques

Nebyl byste nicméně někdo té lásky a nevymyslel mi na zbytek života nějakou slušivou, pokud možno jedinečnou přezdívku, o kterou bych se nemusela dělit s nikým cizím? Protože v tomhle zmatku se vážně nedá soustředit. Natožpak flirtovat.

*************************************************************************************

Tato historka/fejeton vyšla v časopise Glanc 2014/19.

Tady, nebo jinde?

Únor roku 2011, Stockholm, italská kavárna (protože kafe).
Emě hráblo. Pokouší se mluvit švédsky.

Ema: Hei! Jag tar dem frukostkakorna och kaffe. („Brý den, dala bych si koláč a kafe.“ Gramatické chyby byly redakčně vypuštěny, pozn. red.)
Baristka: Švédštinašvédštinašvédštinašvédštinašvédštinašvédštinašvédština?
Ema: Ööö… (Chce říct: „Eee.“ / Ve skutečnosti říká: „Ooooostrov.“)
Baristka: /hluboký povzdech/ English?
Ema: Uhm, yes, please.
Baristka: I was just asking if to have here or to go. („Sem se akorát ptala, jestli tady nebo s sebou.“)
Ema: Trapas.
Baristka: I beg your pardon? („Co ste to řekla?„)
Ema: Oh. To go please. How do you say that in Swedish once again? („Že si to vemu s sebou. A jak že se to řeklo švédsky, prosim vás?„)
Baristka: We say švédštinašvédštinašvédštinašvédštinašvédština.
Ema: Uhm. Great. I’ll remember that. („Eee… Bezva. To si budu pamatovat.“)

Jedna nula pro tebe, Švédštino.
Už zase.

Och du?
Talar du svenska så jättebra som jag?

U Jupitera!

Dnes se podíváme zpátky do minulosti na to, jak autorka tohoto blogu s nasazením zběsilého Berserka psala diplomku a terorizovala s ní své širé okolí.

Historka má tyto části:
1) úvod obsahující jednu legrační přezdívku, smutné odhalení ještě smutnějšího stáří autorky, nepřímý odkaz na Churchilla a přímý na jakýsi francouzský komiks, který dost koní latinu v češtině
2) prostředek, jehož součástí je minimalistický dialog, který se nikdy nestal, i když autorka v záhlaví blogu tvrdí opak. Plus odkaz na Bachelarda. Toho s tou vodou.
3) závěr, který narušuje soudržnost er/sie/es-vypravěče, jakož i odhaluje zabedněnost autorky a její jediný, nutno dodat jen bazálně rozvinutý talent spočívající v papouškování frází v angličtině

Plný text rozebíraného veledíla:
Ema ve svých šestadvaceti letech s úžasem zjistila, že ačkoli se Římani v Asterixovi zaklínají průpovídkou „u Jupitera“, správně se to skloňuje „u Jova“. Respektive byla na to upozorněna Marttim Ahtisaarim, který v té době působil jako dobrovolný supervizor její diplomové práce. Ema mu pak v krvi, potu a slzách děkovala, že ji zachránil od následujícího výstupu před komisí:

Oponent: „U Jupitera?“ U Bachelarda, to snad nemyslíte vážně. Jak jste se proboha mohla v té práci o antických inspiracích v moderní literatuře dopustit takové příšerné, školácké hrubky?
Ema: No… Ehm… Totiž… Znáte Asterixe?

A nejhorší na tom je, že jsem ani nečetla ten komiks, nýbrž jen koukala na animáče.
Eternal shame on me!

jupiter

 

Ema je maso

Prolog
Podzim 2002, pátek. Šestnáctiletá Ema, patnáctiletá Adele a další kamarádky jsou v čajovně v Rodné Nadhroudě.

17:00
Adele: A teď si dáme dýmku.
Ema: Holky, to ne, já nekouřím, v tomhle jsem fakt zásadová.
Adele: Chutná to jako jahodová zmrzlina.
Ema: Hmmm… Tak jo.

19:00
Adele: A teď si dáme další čaj.
Ema: Ne, holky, já už vážně musím domů, za chvíli mi jede autobus.
Adele: Ještě nechoooď… Pojedeš tím dalším.
Ema: Ale když mě doma čekaj.
Adele: Tak ještě počkaj.
Ema: Hmmm… Tak jo.
Adele: A navíc mi tady v mezičase můžeš dopsat slohovku.
Ema: Dobře.
Adele: A složit básničku o tom, jak jsem úžasná.
Ema: Jasně.
Adele: Přes básničky seš vážně talent.
Ema: Dík.
Adele: Takže bys mi rovnou mohla slíbit 20 % z tvého budoucího spisovatelského zisku. Za to, jak tě inspiruju.
Ema: Tak platí.
Adele: Wow! Ty se vážně necháš ukecat úplně ke všemu. To je tvoje nejlepší vlastnost.

21:00
Adele: A teď jdeme na diskotéku.
Ema: Ale holky, víte, že já tancovat neumím.
Adele: Tak jeď domů.
Ema: Hmmm… Tak jo.

 

Log
Červenec 2014, čtvrtek pozdě večer, Ema, Alexander Skarsgard a další milí lidé slaví na Vinohradech narozeniny Florence.

Alexander: Tak vás u nás všechny srdečně vítám. Všechny kromě Emy, která je tu tak často, že vítat ji pořád dokola už mě trochu unavuje.
Ema: Neboj, dneska tady nespím.
Alexander: Tos říkala i posledně.
Ema: Ne, vážně, dneska jedu na noc domů.
Alexander: Pokud se tě ovšem v noci Florence ze zdvořilosti nezeptá, jestli radši nezůstaneš u nás. A ty zas uděláš to svoje „Hmmm… Tak jo.“
Ema: Už byste za ty roky mohli vědět, že si máte dávat pozor na to, co mi nabízíte. Jsem otevřená všem výzvám a zdvořilostní otázky jsou pod mé rozlišovací schopnosti.
Alexander: Já bych spíš řekl, že seš submisivní.
Ema: Nechápu…?
Alexander: Co přesně je ti nejasného na slově „submisivní“?
Ema: No spojitost se mnou. S tou cool holkou, která si dala potetovat záda, procestovala na vlastní pěst půlku, nebo přinejmenším čtvrtku Evropy a píše fakt hustě rebelský blog! Takže co je na mně u všech všudy submisivního?
Alexander: Nenecháš se snad ke všemu ukecat?
Ema: Nechám.
Alexander: A kdy jsi naposledy někoho komandovala?
Ema: Nevím.
Florence: Ale já vím. Nikdy.
Ema: No je pravda, že kolem vždycky bylo komandantů až až, tak jsem považovala za nadbytečné komandovat taky.
Florence: Právě.
Ema: Mně spíš vyhovuje komandování odporovat. Odevzdaným povzdechem třeba.
Alexander: A tomu se říká submisivní, Emo.

 

Epilog
Hmm… Tak jo.

masochist