Adele

O jednorožcích

Adele, Anastacia, Elizabeth a Ema se znají už 15 let. Přes všemožné peripetie a životní kotrmelce, friendship never ends.

Nyní se společně chystají na dovolenou u příležitosti čtyřnásobných třicetin. Bez partnerů a dětí, jako když nám bylo sedmnáct, akorát tentokrát máme místo stanu a zahrady plné slimáků rezervovaný airbnb s výhledem na středověké panorama.

Březen 2017, 14:00, u Elizabeth doma.

Elizabeth Bennetová: Tady máš papír a piš!
Ema: Eee… co?
Elizabeth: Přece naše cíle do 30. Posledně jsme si řekly, že si každá dáme nějaké předsevzetí a na dovolené je vyhodnotíme.
Ema: No dobrá, tak diktuj.
Elizabeth: Dodělat školu. Resuscitovat svou angličtinu. Umístit dítě do školky. Najít si práci.
Ema: Nestíhám!
Adele: Mně tam dej založit spolek. Víc času na sebe. Přitom zvládat dítě a práci. A nezbláznit se.
Anastacia: Já tam chci taky nezbláznit se!
Ema: Ty jsi přece hlavně chtěla ušít dítěti boty. Tatíček Baťa by na tebe byl hrdý.
Elizabeth: A co ty?
Ema: Coby? Já jsem z obliga, mně už třicet bylo.
Elizabeth: Tak si dej cíle do pětatřiceti.
Anastacia: Do pětatřiceti mám ještě jiné cíle! Vlastní ordinaci! Druhé dítě!
Adele: Jo, já chci taky druhé dítě do 35. Holčičku.
Elizabeth: Emo, ale teď už jsi fakt na řadě.
Ema: Hm… Můžu si tam dát „neodstěhovat se do Bratislavy?“
Adele: A co takhle napsat knihu? Meleš o tom od patnácti.
Ema: Jen to ne. Jsem ráda, když napíšu občas něco na blog. Kniha je moc velký a stresující projekt.
Adele: Tak tam dej „rozepsat knihu“.
Ema: To by snad šlo. A odehrát koncert s kapelou. Aspoň jeden.
Anastacia: A co svatba a dítě?
Ema: Grrr.
Anastacia: Tak promiň no.
Tříletá: Mami, co to tam děláte?
Elizabeth: Píšem si naše přání do třiceti. Co bys chtěla mít do třiceti ty, broučku?
Tříletá: JEDNOROŽCE!!!

Správně. Je třeba si klást laťky vysoko!

Mimochodem, já jsem jednoho jednorožce do třiceti stihla (seznamte se zde). Tak aspoň něco.

obrazek

People Are Strange

Květen 2016, pátek, Hvězda.

Adele: Strašně dlouho jsme se neviděly. Co je nového?
Ema: Šíleně nestíhám s překladem, rozvádí se mi Příbuzná, z kapely jsem vyhodila kytaristu a teď z toho nemůžu spát, přítel se mi natrvalo odstěhoval do Bratislavy…
Adele: Něco veselejšího bys tam neměla?
Ema: Eee… Ale jo! Jeden kamarád mi začal posílat fotky sebe v ženským oblečení.
Adele: Cože??? Jako že je transsexuál?
Ema: Ne, to ne. Je to normální kluk, co se akorát občas rád obleče do šatů a silonek, nahodí nehty, make-up, podpatky a vyrazí do města.
Adele: Ono ho to vzrušuje?
Ema: Podle mě mu to prostě jen dělá radost.
Adele: Ale proč ty fotky posílá zrovna tobě?
Ema: Syndrom vrby. Lidi se mi z nějakýho důvodu často a rádi svěřujou.
Adele: A… Co mu na to jako odepíšeš? Když ti takovou fotku pošle?
Ema: No co… Na tu poslední jsem mu napsala, že mu hezky ladí boty se šatama.
Adele: (smích)
Ema: Fakt mu ladily!
Adele: Ty seš prostě hrozný magnet na bizár.
Ema: To je jeden úhel pohledu.
Adele: A ten druhý?
Ema: Každý máme nějaké svoje miniúchylky. My všichni jsme bizár.
Adele: Vysvětli.
Ema: No… Někdo poslouchá Manowar, jiný fandí Manchesteru City a někdo se prostě holt oblíká do holčičího.
 

A co vaše miniúchylky?

Hororové řízení

Listopad 2015, sobota večer.

Ema: Příští týden tě seznámím s Adele a Harrym Potterem. Půjdeme do kina!
Platón_But_Better: Môžme. Zašiel by som na Mládí.
Ema: Oni by radši Purpurový vrch.
Platón: Já nerad horory.
Ema: Oni neradi artové intelektuárny.
Platón: A koho nerada ty?
Ema: A to jsem ti říkala, že mi Adele schvaluje chlapy?
Platón: Ako že či s nimi môžeš chodiť?
Ema: Hej.
Platón: A nebola to Florence?
Ema: Ne, ta mi chlapy předvybírá.
Platón: A čo potom keď ma neschvália?
Ema: No právě.

Střih. Krátce před kinem.

Ema: …a ničeho se neboj, fakt.
Platón: Prečo by som sa bál? Veď prvou bitvu som vyhrál. A to boli v presile.
Ema: Jo a drž prosím na uzdě tvůj humor pro pokročilé. Mohli by ti za něj strhnout body.
Platón: Vynasnažím sa, no víťazstvo Mládí nad Purpurových vrchom možno okrajove spomeniem, lebo som naňho hrdý.
Ema: Jsou hrozně milí, uvidíš.

Střih.

Harry Potter: A k čemu je vůbec dobrý takový filozof?
Ema: Harry!
Harry Potter: Tak jinak, kde se vidíš za pět let?
Ema: Proboha, na to jsem se ho neptala ani já, a to s ním chodím!
Harry Potter: Neovlivňuj průběh výběrového řízení!
Adele: A Ema říkala, že fandíš fotbalu?
Platón: Hej. Liverpoolu.
Adele: Máš doma jejich šálu?
Platón: No isto. Nad posteľou.
Adele: Takže fanatik.
Harry Potter: Jmenuj své další špatné vlastnosti.

A ještě jeden střih. Den po grilování.

Ema: To jste jako byli hodnej a zlej policajt?!
Adele: Promiň, trochu se to vymklo.
Ema: A váš verdikt?
Adele: Strašně chytrý. Ví toho hodně o fotbalu. Měli jsme jít na Purpurový vrch.
Ema: A můžu s ním teda chodit?
Adele: Podívej, došli jsme s Harrym k závěru, že je ti možné důvěřovat a nepotřebuješ už tak přísný dozor. Zvlášť na projekcích divných filmů.


Mimochodem můj verdikt je následující:
Výběrové řízení na vhodného partnera je občas horor.
A přitom tím člověk leckdy stráví mládí.

***

A jako bonus minirecenze Mládí od neznámého internetového umělce:

Jednou ročně cholerikem

Prosinec, pondělí, 22:00. Cestou z divadla.

Ema: Byla jsem na kafe s Matematikem.
Adele: Cože?! Jak se s ním ještě můžeš vídat?!
Elizabeth Bennetová: Zeptala ses ho, proč ti dal kopačky?
Ema: Chtěl se sejít. Ne.
Adele: Proč takový věci děláš?
Elizabeth: Řekl ti, proč ti dal kopačky?
Ema: Chtěl se sejít. Ne.
Adele: Ví o tom Platón But Better?
Elizabeth: Jaký to setkání bylo?
Ema: Ví. Divný.
Adele: Co na to Platón říkal?
Elizabeth: Co říkal Matematik?
Ema: Nejdřív chvíli mlčel, pak o tom začal vtipkovat. Matematik ze mě nejdřív tahal podrobnosti o Platónovi. Když se jich nedočkal, obšírně se rozhovořil o tom, jak je nešťastnej, a v závěru se mě zeptal, kam jsem se za ty dva měsíce posunula já.
Elizabeth: To zní jako opravdu báječné setkání.
Ema: Zespodu stolu, u kterého jsem seděla, jsou vyrytý rýhy po mých nehtech, který jsem tam ze zoufalství zatínala.
Adele: Matematik je bídák*! Nechápu, že s ním vůbec komunikuješ.
Elizabeth: Chtěla se přece konečně dozvědět, proč se s ní rozešel.
Adele: Protože je to bídák! Se mohla zeptat mě.
Elizabeth: Já bych teda na jejím místě taky chtěla vědět, co za tím bylo.
Adele: Podle mě by se s bejvalýma komunikovat nemělo, je to zvrhlý.
Elizabeth: Když s nima máš nevyříkaný věci, je dobrý si to vyřešit.
Adele: A vyřešila to snad Ema nějak?
Ema: Jestli vám do toho můžu vstoupit, tak pár dní nato mi poslal zprávu: Milá Emo, vše nejlepší k prvočíselným narozeninám, ale proč jsi vůči mně byla tak uzavřená, takhle si přátelství nepředstavuju.
Elizabeth: A dodal, proč ti dal kopačky?
Adele: A napsalas mu, že je bídák?
Ema: Ne. Napsala jsem mu, že je pokrytec a sobec. Více slovy. Méně noblesně.
Adele: Kolika slovy?
Elizabeth: Jak moc méně?
Ema: Prostě jsem ho sjela na tři doby a vyčetla mu všechny spáchaný i zamýšlený křivdy. Za to, že mi dá kopačky, neřekne proč a pak má ještě tu drzost mi vykládat něco o otevřenosti. Za všechny bídáky, co někomu zlomili srdce a ani trochu se za to nestyděj. Za všechny takygratulanty, co píšou „všechno nejlepší, ale“. Za všechny sebestředný pseudobudhisty, patologický lháře a bezskrupulózní diktátory, za klimatickou změnu a korupci a nemocný děti a týraný zvířata a nízký platy žen a za maloměstský burany a velkoměstský kariéristy a vrahouny a zaslepence, co hážou všechny a všechno do jednoho pytle. A za všechny čaje, do kterých jsem si nalila zkažený mlíko.
Elizabeth: Fíha. Co on na to?
Adele: Došlo mu konečně, že se zachoval jako bídák?
Ema: Možná. Zablokoval si mě.
Elizabeth: Bídák!
Adele: Jak ti je?
Ema: Hrozně. Umím sice vybraného bídáka brilantně sjet na tři doby, jenomže z toho pak mám strašný výčitky.

Ještě, že mě cholerický záchvat popadne nanejvýš jednou do roka, stejně jako narozeniny.
A jací cholerici jste vy?

* uváděné přízvisko je pseudonym použitý z důvodu ochrany důstojnosti

 

Uprchlický gang
Červenec 2015, pozdě večer, auto a v něm Adele, Harry Potter, Matematik & Ema vracející se z vody, co se trochu protáhla.

 

Matematikovi zvoní telefon.

 

Matematik: Haló? – No ahoj. – No… sedí vedle mě a vypadá poměrně živě, takže… – Jo tak, no ona totiž utopila telefon. – Aha. Ne, je v naprostém pořádku. – Fajn, tak jí to vyřiď. – (smích) Jasně. Čau.
Ema: Kdo to byl?
Matematik: Tvoje spolubydlící Ofélie. Volala, že jsi před odjezdem nedotáhla kohoutek a vytopilas sousedy.
Ema: Cože?!?!
Matematik: Dělám si legraci. Volala jí tvoje maminka, že prý se ti už třetí den nemůže dovolat, pročež se obává o tvůj život.
Ema: Cože?!?!
Matematik: Ofélie nelenila a našla moje číslo na netu, aby mohla telefonicky ověřit situaci. Dá teď vědět tvé mamince, že ti nefunguje telefon, ale jinak jsi v pořádku.
Ema: To je od Ofélie hezké. Ach jo, chudák máma, takhle zbytečně se nervovat.
Adele: No já jsem ráda, že nejsem jediná.
Ema: Jediná, kdo se o mě nervuje?
Adele: Jediná s matkou, která obvolává kamarády, když se jí neozvu.
Ema: Matematiku, ty si to hlavně nevykládej špatně. Ona to máma nemyslela tak, že jsi špatný kormidelník, takže bys mě mohl omylem zabít, jen se prostě asi…
Matematik: To si tvoje maminka nemyslí. Ofélie říkala, že tvoje maminka říkala…
Ema: Co?
Matematik: No… Říkala, že… …prý tě určitě unesli afričtí uprchlíci a pak tě rituálně zabili.
Ema: Tak na tohle už ti fakt neskočím.
Matematik: …a že tvůj táta měl na telefonu nepřijatý hovor z neznámého čísla. To prý byl nejspíš vyšetřovatel, který po nich bude chtít identifikaci těla. Vyšetřovatelé prý totiž vždycky volají ze skrytého čísla.
Ema: To sis vymyslel!! Řekni mi, že sis to vymyslel!
Matematik: /mlčí/

 

Stupidní vylhané řetězové e-maily, stupidní falešné poplašné zprávy, stupidní hysterická média. Dělají z komára velblouda a v řetězové reakci se pak i z utopeného mobilu stane masakr uprchlickým gangem. Takhle nějak vznikají městské mýty. A chudák mámy se úplně zbytečně nervují.

 

Drazí přátelé a mámy, únosgangy na způsob filmů s Liamem Neesonem jsou jen ve filmech s Liamem Neesonem. Vážně. Démonizovat je zdraví škodlivé. Díky za pozornost.

liam

***

 

Ofélie: Zlobíš se, že jsem volala Matematikovi?
Ema: Ne.
Ofélie: Já mu žádné romantické esemesky posílat nebudu, neboj.
Ema: No jo.
Ofélie: Nedáš mě na blog, že ne?
Ema: Měla bych?
Ofélie: Tvoje maminka se taky bojí.
Ema: Čeho zas?
Ofélie: No, jak jsem jí volala, že žiješ, jen ti klekl mobil, tak… Říkala, že prý to určitě zase rozmázneš na blogu.
Ema: Hm. V rámci mýho nesmiřitelnýho boje proti bludům asi budu muset, no.
Ofélie: To taky říkala.
funny-protest-signs-7