Únor roku 2011, Stockholm, italská kavárna (protože kafe).
Emě hráblo. Pokouší se mluvit švédsky.

Ema: Hei! Jag tar dem frukostkakorna och kaffe. („Brý den, dala bych si koláč a kafe.“ Gramatické chyby byly redakčně vypuštěny, pozn. red.)
Baristka: Švédštinašvédštinašvédštinašvédštinašvédštinašvédštinašvédština?
Ema: Ööö… (Chce říct: „Eee.“ / Ve skutečnosti říká: „Ooooostrov.“)
Baristka: /hluboký povzdech/ English?
Ema: Uhm, yes, please.
Baristka: I was just asking if to have here or to go. („Sem se akorát ptala, jestli tady nebo s sebou.“)
Ema: Trapas.
Baristka: I beg your pardon? („Co ste to řekla?„)
Ema: Oh. To go please. How do you say that in Swedish once again? („Že si to vemu s sebou. A jak že se to řeklo švédsky, prosim vás?„)
Baristka: We say švédštinašvédštinašvédštinašvédštinašvédština.
Ema: Uhm. Great. I’ll remember that. („Eee… Bezva. To si budu pamatovat.“)

Jedna nula pro tebe, Švédštino.
Už zase.

Och du?
Talar du svenska så jättebra som jag?