granny cool

Slyší na jméno Ema

Dlouhé, předlouhé roky měla Ema pocit, že je takřka jedinou bytostí svého druhu na světě. Příjmení prakticky nepoužívala. Nikdy nedostala žádnou přezdívku. Nepotřebovala zdrobněliny. Její křestní jméno totiž bylo tak neobvyklé, že vše přebilo. A na takový pocit vlastní výjimečnosti si člověk snadno zvykne. Střet s pozměněnou realitou pak bývá o to bolestivější.

První střet
Rok 2008. Sestře Basáka z Bývalé_kapely (tehdy ještě nebývalé) se právě narodila dcera.
Basák: Mám neteř a jmenuje se Ema.
Ema: Ona ji tvoje ségra pojmenovala po mně?
Basák: Ne!
Ema: Tak počkat. Neříkal jsi před chvílí, že se jmenuje Ema…?
Basák: Si jako myslíš, že seš jediná Ema na světě?
Ema: To rozhodně ne. Ještě se tak jmenuje matka jednoho z mých rodičů. Ale té říkáme babička.

Druhý střet
Rok 2010. Ema je v obřím řetězci s lapači prachu na prodej a povídá si sama se sebou.
Ema: Jé hele, tenhle opelichaný plyšák vypadá úplně jako můj švagr.
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, fuj!
Ema: /strne hrůzou/ To je můj konec. Bůh mě slyšel a teď mě za ty ošklivé řeči potrestá.
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, okamžitě k noze, nebo pudeš na vodítko.
Ema: /hrůza graduje/ On je Bůh fetišista…?!
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, ty seš ten nejblbější buldoček, jakýho kdy svět viděl.
Ema: To je možný, no. Ale mezi dalmatinama náhodou celkem vynikám, Bože.

Třetí střet
Rok 2012. Léto, státní svátek. Ema a její rodina, tvořená blíže neurčeným množstvím bratranců, tet, strejdů a sestřenic, plus asi půlka Jihočeského kraje se rozhodla podniknout výlet na Šumavu.
Ema: Pomoc! Pomoc!
Bratránci: Copak? Zlomil se ti nehet?
Ema: Ne. Právě kolem mě proletěl sršeň.
Bratránci: Neboj, on se za chvíli vrátí. S posilama.
Výhružný hlas v pozadí: Emo, okamžitě stůj!
Ema: /okamžitě stojí/ Co je? CO JE?! Leze po mně pavouk?
Výhrůžný hlas v pozadí: Neběhej tak rychle, nebo ti upadne plína, Emo.
Ema: /ohlídne se a spatří úplně cizí holčičku s dudlíkem na útěku/ Jo ono to nebylo na mě?
Bratránci: /Válí se smíchy po zemi. Přestože jsou tam mravenci./

Čtvrtý střet
Rok 2014. Ema se chystá na svatbu Basáka a z dobrých důvodů na ni potřebuje doprovod. Prosí o pomoc kamarádku Florence.
Florence: No dobře, tak já ti toho svého bratra půjčím. Ale ne že s ním zase budeš flirtovat.
Ema: To si jako myslíš, že bych s někým flirtovala jen proto, že je hezký, vtipný a chytrý?
Florence: EMO!!!
Ema: A milý a vysoký a celkově prostě úplně úžasný?
Florence: Nech těch provokací, nebo ti budu muset znovu připomenout, že seš na něj stará. A to bych dělala vážně nerada, protože obě dobře víme, jak seš na narážky o tvém vysokém věku přecitlivělá.
Ema: Sakra.
Florence: Výborně. Tak doufám, že důvěru v tebe vloženou nezklameš.

Střih. Basákova svatba.
Ema už asi třetí hodinu v kuse nepřetržitě flirtuje s bratrem Florence.
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, okamžitě toho nech! Já tě vidím!
Ema: Ale když já si nemůžu pomoct, do háje!
Bratr: /nechápavě zírá/
Ema: /otočí se a spatří malou Emu, Basákovu neteř zmíněnou v úvodu, kterak se v bílých družičkovských šatičkách nípe v hlíně/
Ema: Tak ono to zas nebylo na mě?
Bratr: /nechápavě zírá/
Ema: Promiň, já myslela, že mě přijela zkontrolovat tvá sestra. No nic, kde že jsme to skončili…?

Drazí přátelé, jak jste asi pochopili, budovat svou individualitu na neobvyklém jméně je holý nerozum. Stačí pár nevhodně pojmenovaných psů či dětí a malér je na světě.

uniques

Nebyl byste nicméně někdo té lásky a nevymyslel mi na zbytek života nějakou slušivou, pokud možno jedinečnou přezdívku, o kterou bych se nemusela dělit s nikým cizím? Protože v tomhle zmatku se vážně nedá soustředit. Natožpak flirtovat.

*************************************************************************************

Tato historka/fejeton vyšla v časopise Glanc 2014/19.

Reklamy

Oko za oko, předsudek za předsudek

Sklonek srpna 2014, Ema se vrátila z dovolené v Rumunsku a podává hlášení rodině.

© Adele & Harry Potter

© Adele & Harry Potter

Ema Mladší: /dlouhý monolog o horách, loukách, skalách, výhledech, měkkém světle, nelidsky těžké krosně, provoněném vzduchu, mléčné dráze pod širákem atd atp/ ….a celkově jsme prostě z Rumunska byli úplně nadšení.
Ema Starší: Já jsem tak ráda, že se vám tam nic nestalo. Báli jsme se, že vás třeba napadne medvěd nebo pokouše jeden z tamních tisíců toulavých psů.
EM: Až na jednoho vořecha, co mě olíz, k žádným konfrontacím nedošlo.
ES: Aby z toho tak byla žloutenka! Té je tam prý vážně hodně.
EM: Spíš červenka. Na nose. Too cool to use opalovák, víš?
ES: No prostě doufám, žes tam nic hrozného nechytila.
EM: Tím myslíš to pivo od toho hezkého Slováka v upířím kempu? Za a) nechápu, kdo ti o tom řekl, a za b) bylo celkem pitelné.
ES: A znásilnit se vás nikdo nepokusil?
EM: Když nepočítám to, jak nás majitelé penzionu v Măguře považovali za Rusky, tak ani ne.
ES: A co na to Harry Potter?
EM: Nic. Toho coby jediného muže a navíc zápaďáka naší výpravy zřejmě měli za našeho pasáka.
ES: Ale fuj, takové ošklivé předsudky.

No jo no. Asi vendeta nebo co.

prejudice

Tanec mého života

Ema ty šaty děsně chtěla, byla to láska na první pohled. Upřímné zděšení její spolubydlící Smetany, poté co vykoukla z kabinky („Kristepane, to jsou ty nejkratší šaty, jaké jsem kdy viděla.“), ji od toho nemohlo odradit. A neodradila ji ani hrůza ve Smetaniných očích, která provázela následný proces placení („Takže to nebyla sranda? Fakt si je na tu svatbu vezmeš??“)

Ostatně ani opatrný dotaz Sestry=Nevěsty, zda si je Ema jistá, že jsou všichni příbuzní připraveni na konfrontaci s krajkou jejího prádla, Emu v Den D nezastavil. „Neboj,“ uklidnila Nevěstu dobrosrdečně, „mé prádlo žádnou krajku nemá.“ V rámci zachování rodinné pohody ale nakonec souhlasila, že si šaty oblékne až později večer, kdy už budou všichni v bodřejší náladě, tudíž je nepravděpodobné, že by Ema v nejkratších šatech na světě byla jediný skandál na sále. Do té doby se slíbí zahalit do oděvu výrazně mravnější délky. S těžkým srdcem se také uvolí k tomu, že se po převlečení nebude nahýbat přes stůl pro tvarohové koláčky, protože „všichni víme, ségra, jak by to dopadlo. Krajka nekrajka.“

Střih. Je večer, sál plný skandálů, tančí se. Za Emou v nejkratších šatech na světě přichází její Nejmladší bratránek z Jihu s žádostí o tanec.

Nejmladší bratránek: Jaký ploužák nám teda mám nechat zahrát?
Ema: /po chvilce bolestivého přemýšlení/ Join Me in Death.
Nejmladší bratránek: To má být ploužák???
Ema: Ano, zlato… Takový jako finský.
Nejmladší bratránek: Tak to je s tou zemí něco v silným nepořádku, jestli tam vznikaj takovýhle věci.
Ema: Náhodou to zpívá idol všech finských žen (a dokonce i některých českých, pozn. red.). Bydlí v Helsinkách ve věži a má černě podmalované oči.
Nejmladší bratránek: Děláš si prdel?
Ema: Kéž by.

Bez ohledu na Bratránkův skeptický postoj k Emině vkusu se z Join Me vyloupne nejlepší tanec jejího života. Dokonalá kombinace Bratránkova fenomenálního tanečního umění, se kterým se snad musel narodit, zážitků z celého dne, především pak spadlé trémy, protože v tu chvíli už měla Ema za sebou svůj velký svatební úkol zahrnující mikrofon a píseň o rozdělávání ohně na dešti (jasně, bylo to Tulácké ráno, jak jste to poznali?) a samozřejmě také jisté míry alkoholu v krvi. Zkrátka a dobře, v Emině hlavě byl ten tanec dokonalý.

Bohužel byla na místě kamera.

Jak je možné, že dokonalý tanec může na kameře vypadat tak… nedokonale, mi dodnes není jasné. Ale to není hlavní pointa téhle historky.

Hlavní pointa spočívá ve zvedačce, na niž došlo na konci písně. Na zvedačce jako takové by ještě nebylo nic až tak špatného. (Jakkoli je Ema intenzivně nezávislá bytost, musí přiznat, že chvílím bytí v mužské náruči nad zemí se nic nevyrovná. Dokonce ani tvarohové koláčky.) Potíž spočívala v kombinaci zvedačky, nejkratších šatů na světě a pozice kamery.

Ve zpomaleném záběru:

Bratránek bere Emu kolem pasu. Kamera zabírá polocelek Eminých zad a Bratránkových rukou. Ema stoupá nad zem. Její šaty též. Ema stále stoupá nad zem. Šaty nezůstávají pozadu. Kamera zabírá detail. Ema je o dobrých dvacet centimetrů nad zemí. I její šaty jsou o dobrých dvacet centimentrů výš než dřív. Celá rodina, přátelé a všichni ostatní, kdo video později uvidí, tak získávají přímý důkaz, že to prádlo opravdu nemělo žádnou krajku.

Poučení, které si z toho Ema odnesla:

Pod minimalistické šaty není úplně vhodné volit minimalistické, lidským okem téměř nepozorovatelné prádlo.

***

A jaký byl tanec vašeho života?

***

PS Jediný z rodiny, kdo po zhlédnutí zlatého hřebu svatebního videa nedostal několikaminutový záchvat smíchu, byla Emina Babička, která svou prvorozenou vnučku od narození nekriticky zbožňuje a našla by něco pozitivního snad i na tom, kdyby Ema spáchala teroristický útok na Bílý dům. Babička dojatě praví: „Vždycky jsem věděla, že máš krásný zadek. Teď mám trvalý důkaz, že jsem se nespletla.“ („V HD kvalitě,“ doplní ji briskně Švagr.)

PPS Zatímco Hlavní družička se válí smíchy po podlaze a vříská: „Bridget Jones jak vyšitá!“

Až na ty bombarďáky samozřejmě.

Příběh kovboje

Prosincové povánoční odpoledne. Ema se vrací z rakouských hor, které ke své radosti přežila ve zdraví a celku. Auto řídí Kytarista z Bývalé_kapely. Konverzace probíhá v poklidu, dokud se Kytarista Emy nezeptá…

Kytarista: Už dlouho se tě chci zeptat na jednu věc… Proč se oblíkáš jako stará ženská?
Ema: Cože?
Kytarista: No třeba ta šála, co máš kolem krku. /modrozlatá kašmírová, pozn. red./ Proč to nosíš?
Ema: No… Protože by mi bez ní byla zima?
Kytarista: Ne, vážně, já mám pro tyhle věci cit. Proč si někdy neoblečeš džíny a tričko jako normální mladá holka?
Ema: Džíny a tričko???
Kytarista: No, prostě něco úměrně tvému věku… /po delší pauze hrobového ticha/ Určitě nejsem první, kdo ti něco takového říká.
Ema /ucedí skrz zuby/: To teda sakra seš.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Ale nejsem sám, kdo si to myslí.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Tak například Basák si to myslí taky.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: A Bubeník si to taky myslí, jen si ti to nikdy netroufal říct sám.
Ema /ucedí skrz zuby/: Hrdina jako vždycky.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Seš naštvaná?
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Seš uražená?
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Ty se mnou nemluvíš?
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Ještě nás čekaj minimálně dvě hodiny cesty…
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Tak já asi zesílím to cédéčko.
Ema /ucedí skrz zuby/: Dobrý nápad.

Střih.  Sobota večer. Ema líčí své babičce nad meruňkovicí zážitky z hor, až se dostane k závěrečné historce s džínami:

Ema: …a představ si, že se mě Kytarista cestou domů ptal, proč prý nenosím džíny.
Babička: No asi proto, že nejsi žádný podělaný cowboy, ne?

Babi, proč jsi v tom autě nebyla se mnou!