Flashbackstory

Téměř otevřená přední nezaokrouhlená samohláska

Říjen 2006. Ema se začala učit finsky.

(z cyklu Moravačka v Praze)

Lektor: A teď si probereme výslovnost slova säästää*… Ale než začneme, zeptám se: Kdo je tady z Moravy?
/Ema a pár dalších nešťastníků se hlásí/
Lektor: Tak vám to nepude.
Ema: Poslište, a co s tím má jako společného, že jsme z Moravi? I mi se to přece můžeme naučit správně vislovovat.
Lektor: Vydržte, kolegyně, k ypsilon se dostaneme za malý okamžik.

mother

*vyslovujeme [sæ:stæ:], názorná ukázka tu. Více o „æ“ neboli téměř otevřené přední nezaokrouhlené samohlásce (love it) zde.

Jo a jinak to znamená šetřit.

moravaaa

Reklamy

Ve jménu otce, syna i uha svatého

Rok 1999.
Do krámku Eminy maminky právě vbíhá říčná…

…vedoucí školní jídelny: /práskne školním časopisem o pult/ Co má jako znamenat tohleto?
Maminka: /čte nahlas titulek/ Odhalení: Školní jídelna vaří blafy. Investigativní reportáž. Napsala Ema ze 7.A.
Vedoucí školní jídelny: Co si jako ta vaše holka myslí, že píše?!
Maminka: …pravdu?
Vedoucí školní jídelny: No dovolte! My ve školní jídelně vaříme chutně, zdravě a úsporně.
Maminka: Aha.
Vedoucí školní jídelny: Plíčka na smetaně! Bramborovou kaši se stopovým použitím brambor! Vodový špenát! Podešev s UHO! Rozblemcanou dušenou mrkev! A vaše mladá se nad tím bude ofrňovat?!
Maminka: S tou mrkví si to neberte osobně. Tu nejí ani nerozblemcanou.
Vedoucí školní jídelny: Nechte si ty legrácky a koukejte holce domluvit!
Maminka: Tak to se obávám, že úplně nepůjde. Dělá si, co chce, zhruba od okamžiku, kdy začala chápat, že se po ní občas něco chce. A co se naučila psát, situace se rapidně zhoršila. Rozumíte? Cokoli, co řeknete, může být publikováno proti vám.
Vedoucí školní jídelny: V příštím čísle ať je tryskem publikována písemná omluva, nebo to poženeme výš!
Maminka: A nestačil by vám sarkastický fejeton po letech?

Funny-Food-44-450x324

***

Díky bratrovi za připomenutí téhle prehistorky, mamince za její sugestivní převyprávění a výsledek naší spolupráce bych ráda věnovala Otakarovi a Sebastiánovi z Brna.

Kalevala is not dead

Na počátku byl Väinämöinen. Hrdina, který porazil všechny své protivníky. Jeho superzbraní bylo kantele a jeho bojovou technikou zpěv.

Anebo jinak. Na počátku byla zkouška jedné zlínské kapely. Psalo se září roku 2006, já se měla za pár dní stát studentkou finštiny a komparatistiky a v té kapele jsem byla nová. Mí spoluhráči, v civilních životech policista, ajťák a stavař, se v rámci seznamovacích tanečků ptali, cože to hodlám studovat.

Dialog probíhal následovně:

Ema: Komparatistiku a finštinu.
Spoluhráči: Finštinu? Tak to musíš znát Amorphis.
Ema: Co?
Spoluhráči: No Amorphis. Nejúžasnější finskou kapelu. Tamhle ji máme na plakátě.
Ema: Proboha, vždyť oni úplně vypadají jako metalisti!
Spoluhráči: Jsou to metalisti. A dost dobří.
Ema: No víte, kluci, mě na metal moc neužije. Já jsem intelektuálka.
Spoluhráči: Zhudebňují Kalevalu.
Ema: Cože?!

Kalevalu jsem samozřejmě znala. Četla jsem o ní před přijímačkami na Wikipedii. (smích)

Nicméně, když jsem pak o něco později kalevalské runy načítala na semináře do školy, už mi k tomu v hlavě zněly melodie Amorphis.

Hodně knih jsem musela přečíst i na komparatistice. Na naše kapelní hraní jsem si proto pod paží nosívala zpěvy z Homéra a Danta, do kterých jsem si čmárala, zatímco se mí spoluhráči hádali o tom, jaký bude mezi slokou a refrénem break na bicích a jestli se na kytaru použije buster nebo jen nějaký efektík. Kluci mě občas popichovali, že bych místo mrtvých textů, které už dnes nemají nikomu co říct a nikoho taky nezajímají, měla studovat něco užitečnějšího (například IT, stavařinu anebo policejní akademii). Když jsem si ale na zkoušku přinesla Kalevalu, pobožně mi nahlíželi přes rameno a špitali, že bychom z toho třeba taky mohli něco zhudebnit – jako Amorphis.

A tak zatímco mě Amorphis přes Kalevalu naučili poslouchat metal (vybraný), mé kluky-spoluhráče titíž Amorphis přes metal přiměli naslouchat mrtvým textům (některým).

Väinämöinen prostě věděl, co dělá. Bojová technika zpěvem funguje spolehlivě.

 

***

Tato historka/Fejeton vznikla pro Lógr, čtvrtletník pro moderní kulturu, kterému moc děkuji za svolení publikovat ji i tady.

Sedmero viníků aneb proč Ema mele

1. Může za to nešťastná láska.
Leden 2013.
Ema se po ošklivém rozpadu vztahu, který měl být na celý život, leč nebyl, rozhodla, že už se nabrečela dost, a teď by se prosím pěkně chtěla taky trochu smát. I vykašle se na smutné písničky (což zní EMAncipovaně, ale ve skutečnosti je to spíš tak, že spolu se vztahem ztratila EMAncipace i kapelu, pro kterou ty své cajdáčky skládala), a začne psát veselé zprávy kamarádům. Ti většinou reagují překvapeně větou „Ty jo, Emo, nemůžu tomu věřit, ale ty seš normálně vtipná!“

2. Může za to chytrý čínský mobil.
Srpen 2013.
Ema podědila chytrý čínský přístroj, který nikdo nechtěl, a přes veškeré mobilní mouchy ji fascinuje, že s ním může postovat na socsíť prakticky 24 hodin denně. Což taky zhusta činí a oblažuje své kontakty různými výkřiky ze života, u nichž šlo zpočátku především o rychlost sepsání a následné publikace během cesty dopravním prostředkem. To aby se jako místo odeslání zobrazil „Břevnov“, a ne „Stodůlky“. Jinak ale Ema vůbec není dětinská.

3. Můžou za to jazyky.
Říjen 2013.
Ema na socsíti postuje svou první historku. Pochází z učitelské praxe a odeslána byla z čínského mobilu v buse cestou z odučené hodiny na Stodůlkách. Ema ji píše jako dialog, především kvůli stručnosti, protože na čínském mobilu se píše fakt blbě.

brevnov

4. Může za to držkopád.
Únor 2014.
Ema končí s učením jazyků na volné noze a nastupuje do zaměstnaneckého poměru v kanclu. Její historky už mají pár fanoušků z řad kamarádů na socsíti a Emě je docela líto, že je odteď nebude mít čím zásobovat. Ono je totiž čekání na lajky adrenalin, na který si člověk rychle zvykne. Načež se Ema vydá s drahou přítelkyní K. do sauny na Vltavě, hodí tam neskutečný držkopád a v noci o tom píše na socsíť. V tu chvíli je jasné, že historky se změnou zaměstnání nepadají. Na rozdíl od Emy.

chapadla

5. Můžou za to přezdívky.
Pořád únor 2014.
Ema jde v Rodné Hroudě na ples se svým Rodným Bratrem, kterýžto následně společně hejtují na socsíti. Rodný Bratr má oblek a patku a vypadá prostě jako Paul McCartney. Ema o tom k nesmírné radosti bratra celý večer vtipkuje a přijde jí jako skvělý nápad použít přezdívku i v řečeném hejtu. Jelikož se jí hrozně líbí náboj, který tím text získá, rozhodne se záhy opřezdívkovat všechny kamarády, které ve svých historkách vy-/po-/zne-užívá. Někteří jsou ze svých nových jmen nadšení víc (Florence, Zaz a Adele kupříkladu), jiní méně. Ale milí nespokojenci, myslete prosím na to, že jste mohli dopadnout hůř. Myslete na Studenta Vlezdoprdelku.

6. Můžou za to kamarádi.
Březen 2014.
Skupinka kamarádů, která si Eminy historky oblíbila, Emu přesvědčuje, že by s nimi měla něco dělat. Ema váhá, protože jí připadá, že jsou její kratochvilné texty dobré leda tak na socsíť a s trvalejším formátem se neslučují. Taky má dojem, že cizím čtenářům bez znalosti protagonistů a jejich předobrazů by ty historky nic nedaly, především pak smysl. Nakonec se Ema rozhoupe založit blog s tím, že když to bude propadák, zase ho smaže.

7. Může za to Twitter.
Pořád ještě březen 2014.
Ema si spolu s blogem zřizuje účet na Twitteru. Důvodem je festival, který pořádá Paul McCartney a pro jehož promotwitter Paul potřebuje víc followerů, aby to v závěrečném reportu nevypadalo blbě. Ema řekne „Hm… Tak jo,“ a celkem rychle se nadchne hlavní myšlenkou téhle socsítě, totiž že se na ní sdružují lidé, kteří se sice v životě neviděli, ale smýšlejí podobně a zajímají se o podobné věci. Emě se tak díky Twitteru mj. podaří i vyřešit plíseň na zdi, sehnat drogy od nejvtipnějšího českého hejtera či získat blogu pár nových čtenářů.

tweet

Ale hlavně za to můžeš ty.
Ano, ty, co to čteš.
Protože pro tebe a tvoje pobavení mě baví psát ze všeho nejvíc.

***

Březen 2015.
Už je to rok, co melu na blogu, a úžasný Harry Potter to ilustruje následovně:

anniversary-banner_general

Díky, Harry!

True Detective

Sherlock byl detektiv a používal řadu důmyslných vyšetřovatelských postupů.
Emě se však do paměti vryly především následující tři:


1. Protisledovací opatření

Prosinec 2010, pátek večer, Sherlockovo služební auto.

Ema: … zkrátka a dobře se ti snažím říct, a doufám, že to vezmeš v klidu, že příští rok odjedu do F…
Sherlock: Sleduje nás.
Ema: Cože?!
Sherlock: To auto. Jede za náma už patnáct minut. Evidentně nás sleduje.
Ema: Co když se prostě ztratilo, a tak se drží místního?
Sherlock: Na dálnici? Chceš mi říct, že se ztratilo na dálnici?
Ema: No. Anebo prostě jen jede úsporně jako ty…? Třeba je to taky policajt, co šetří státní benzín?
Sherlock: Policajtské auto bych poznal.
Ema: Nemůže to být nový model?
Sherlock: Nový co?
Ema: Ale nic.
Sherlock: Podniknu protisledovací opatření.
Ema: Nemohli bychom to pro dnešek vynechat? Vedu tady s tebou důležitý hovor, jestli sis nevšiml.
Sherlock: Pravidla znáš. Iracionálně sjedeme z dálnice, budem se chvíli motat po lokálkách a pak, pokud ho setřeseme, se pokusíme vrátit na dálnici. Nezapomeň: To, že za námi nepojede, neznamená, že nás nesleduje. A hlavně, kdyby se nám cestou něco stalo, víš, co máš říct záchrance!
Ema: No jo. Že jsem stopařka.
Sherlock: Správně. Stopařka mi ve služebním autě projde líp než civilistka.
Ema: Hm. A kdyby se záchranka ptala, kam jsem tím stopem jako chtěla dojet, řeknu do Finska. A přes Brno že to beru v rámci protisledovacích opatření.


2. Zacházení se zbraněmi

Květen 2008, ráno, pokoj na koleji.

Ema: Haló?
Sherlock via telefón: Zapomněl jsem si u tebe kvér.
Ema: Ne, už zase?
Sherlock: Nikam nechoď, jsem na cestě zpátky pro něj.
Ema: Fajn. Sice jsem chtěla do knihovny, ale nevadí. Počkám. V mezičase si budu krátit dlouhou chvíli střílením pavouků.
Sherlock: Proboha, vůbec na to nesahej!
Ema: Žádný strach, vezmu si gumové rukavice, nejsem blbá, ne?
Sherlock: A ne aby ti zase zapadl za knihy.
Ema: Neboj, na to si dám pozor. Stefana Zweiga to blízké setkání posledně dost vystresovalo.
Sherlock: Cože?
Ema: Stefan Zweig zbraně nenáviděl. Utekl před válkou do Švýcarska a do Brazílie!
Sherlock: Fajn. Tak se s Zweigem držte od zbraně dál, ok? Za chvíli jsem tam.
Ema: Ok. Pokusím se tady s pavouky ještě chvíli udržet naživu.


3. Boj se zločinem

Březen 2007, pozdě v noci, romantická procházka centrem Prahy.

Sherlock: Vezmeme to tudy.
Ema: Kriste pane, přes Sherwood?!
Sherlock: Normální miloučkej parčík, co má bejt?
Ema: Potloukaj se tam narkomani, kapsáři a prostitutky. Říkala babička. Vyhýbám se mu i ve dne, natož potmě.
Sherlock: Ale prosím tě, to jsou jen pověry. Navíc co by se ti mohlo stát, když jsem tu s tebou já? … Ty jo, vidíš to?
Ema: Ne, nevidím. Pojď pryč.
Sherlock: Ten chlápek s tou ženskou okrádaj tamhle pod sochou toho spícího pána!
Ema: Ne, to se ti zdá. Prosím tě, pojď pryč.
Sherlock: Hej, vy dva, stůjte! Policie! Okamžitě mu tu peněženku vraťte. A ty hodinky!
Sherlock: /vydává se na hon dvou prchajících kapsářů/
Sherlock: /volá přes rameno na Emu/ Zůstaň! Hlídej pána!

***

Ema stojí pod sochou líbajících se vojáků v Sherwoodu uprostřed noci. Úplně sama, když nepočítáme jednoho namol opilého, okradeného, spícího muže na lavičce a hrstku narkomanů a prostitutek. Vtom se odkudsi vynoří pán, který zřejmě před chvílí spolkl slona.

Pán, co spolkl slona: Ale, ale slečno, co vy tady tak sama uprostřed noci?
Ema: Já tady prosím hlídám.
Pán, co spolkl slona: Dovolte, abych se vám představil. Jsem malíř Marcel. Kousek odsud mám ateliér. Nechtěla byste tam se mnou zajít?
Ema: Ne, děkuju, já tady mám zodpovědný úkol vůči státu.
Pán, co spolkl slona: Maloval jsem už kdejakou celebritu, ale vás bych opravdu namaloval tuze rád. Jsem velice schopný malíř.
Ema: Eee… Víte, on za chvíli přijde přítel.
Prostitutky a narkomani: /soucitně se po Emě dívají. Jo, je to trapná výmluva signalizující, že dáma začíná být v nesnázích./
Pán, co spolkl slona: Skutečně? A kde je pan přítel teď?
Ema: Totiž on… je momentálně na stopě zločinu.
Sherlock via telefón: /zvoní/
Ema: Vidíte, už mi volá!!! Sherlocku?! Už tu budeš?
Sherlocku: Zmizeli nám někde u Masaryčky. Objíždíme s klukama od městských rajón a čekáme, jestli odněkud nevylezou. Dostal jsem z nich ty hodinky! Ale asi budou od Vietnamce. Peněženku nemám. Vydržíš tam s obětí ještě tak dvacet minutek?
Ema: V žádném případě! Já tady…
Sherlock: Musím končit. Hlídej dál.
Pán, co spolkl slona: No, tak co říkal přítel, slečno?
Ema: Že odteď hlídáte vy. /a dá se na útěk/

***

Sherlock via telefón: Kde seš? Tady nejseš!
Ema: V tramvaji.
Sherlock: V jaké tramvaji?
Ema: V té, co přijela jako první.
Sherlock: A kam jako jedeš? Proč nehlídáš pána? Mohlo se mu něco stát!
Ema: Jedu pryč. Hlídá ho ten úchylný malíř.
Sherlock: Kdo?
Ema: Ten, co spolkl slona.
Sherlock: Nikdo takový tady není. Jen hrstka narkomanů a prostitutek.
Ema: No, díky bohu. Byl fakt děsivý.
Sherlock: Hele, já jedu s klukama jako svědek na služebnu. Tímto dnešní rande úředně prohlašuju za ukončené.
Ema: Fajn, ale počítej s tím, že já teď pár dní využiju své právo nevypovídat. Počínaje touto chvílí.
Sherlock: Už zas? Proč jako? Co jsem udělal? Haló…? Haló…?

Jo jo, byly to dobrodružné časy. Člověka úplně jímá nostalgie.

Mimochodem, ještě jednu důležitou věc mě Sherlock naučil: že ve snadno zneužitelném virtuálním světě je potřeba zanechávat co nejméně stop.
I to jsem si vzala k srdci.
A založila blog.

'She'll have the salmon.'