Kompliment mého života

Zatiaľ neženatý

Červenec 2016, neděle večer, zahrádka na náměstí v Zamośći.
K Emě a Platónovi_But_Better přistupuje…

Podnapilý Polák: Zdravstvujtě! Já slyšel, že vy dvaja gavaríte pa rúsky.
Platón_But_Better: Eee… Nie, rusky naozaj nehovoríme.
Podnapilý Polák: Já lubije mluviť po rusíjsku. Chwila pogavaríme, da?
Ema: Jako pogavariť asi aj možno, ale radši na nás mluvte polsky, budem vám líp rozumět.
Podnapilý Polák: Što? Ty krasivaja Ukrajinska lepěj zrozumět po polski než po rusíjsku?!
Ema: Da. Nebo tak. A nejsme Ukrajinci.
Podnapilý Polák: Kak to niet? Tak kdě že vy?
Ema: My z Československa.
Podnapilý Polák: … … … Ale… … To němožno! Ten kraj juž nie existuje!
Ema: To prosté. Já z Česka, on ze Slovenska. Československo v nás dvou znovu povstává jako pták Fénix z popela, kapišto?
Podnapilý Polák: Tak? Ty krasivaja i asertivná Česka! Mógl bym lechko še zakochat w tobie!
Ema: Eee… Tak asi džekuje no.
Podnapilý Polák: Jest panstvo ženatý?
Ema: Ne.
Platón_But_Better: Zatiaľ nie!
 

Tak zatiaľ, przyjacielé.

drunk

*** ***
Platón_But_Better: Ty a nebolo by jednoduchšie tady tým ľuďom hovoriť, že sme proste Slováci?
Ema: To teda něbolo.

Advertisements

Tramvaj do stanice Ukulele

Jako jsou někteří lidé barvoslepí, tak je Ema zcela dutá na detekci laciných záminek. Takže jí nedošlo, proč ob den zvoní u dveří spolužák ze základky s dotazem, jestli je zítra čeština, navzdory faktu, že čeština tehdy byla každý den. Nepochopila, že ten Slovák na středoškolské exkurzi v Bruselu jí ty vafle nekupuje jen z nezištné slovanské sounáležitosti. A nerozklíčovala ani nejtrapnější vtip s výukou francouzského jazyka o mnoho let později. Natožpak…

Únor 2015, párty u Richarda V. Krajča v pokročilé hodině.
Hezký spolubydlící Richarda V. Krajča: …ukulele! Pojď se mnou ke mně do pokoje a zahraju ti na ukulele, ty… hezká holko, co na mě celý večer děláš oči.
Ema s novýma vlasama: Já?!

***

Tak pravda je, že Ema na Hezkého spolubydlícího Richarda V. Krajča skutečně dělá oči na každé párty, kterou řečený uspořádá, ale doposud její sisyfovská činnost zaznamenávala převážně neúspěchy.

Jako:

Léto 2014, párty u Richarda V. Krajča.
Ema se starýma vlasama: Jé, ahoj, Hezký spolubydlící Richarda V. Krajča! Jak se pořád máš?
Hezký spolubydlící: Eee… My se známe, slečno?
Ema se starýma vlasama: No ano! Posledně jsi mi dal asi na pět vteřin ruku kolem ramen a předminule pusu na tvář na rozloučenou.
Hezký spolubydlící: Cool. Hele promiň, já si jdu pro víno.
Ema se starýma vlasama: A vrátíš se pak za mnou ještě?
Hezký spolubydlící: Eee… Spíš ne.

***

Únor 2015, párty u Richarda V. Krajča v pokročilé hodině.
Hezký spolubydlící Richarda V. Krajča: Prostě jen ty, já a ukulele. Co ty na to, kotě?
Ema s novýma vlasama: Hm… Tak jo!

***

Přičemž tento Emin souhlas má tři důvody. Za prvé, Ema je na větvi, že si jí Hezký spolubydlící konečně všimnul. Za druhé, Ema říká „Hm… Tak jo!“ na všechno. A za třetí, jak jsme si již vysvětlili, Ema má porouchaný senzor na detekci průhledných záminek.
No nevadí. Hezký spolubydlící Richarda V. Krajča tímto získává přezdívku Domhnall Gleeson a jde se na věc.

***

Únor 2015, párty u Richarda V. Krajča v pokročilé hodině. Komnaty Domhnalla Gleesona.
Domhnall Gleeson: /má se k různým věcem, ale hra na hudební nástroj to teda není/
Ema: Si říkal, že mi zahraješ na ukulele a ty zatím tohleto!
Domhnall Gleeson: No jako když to musí bejt, tak ti předtím klidně i zahraju.
Domhnall Gleeson: /hrábne do strun, zní to děsně/
Ema: Eee… Tak nechtěl bys podat nějaký noty?
Domhnall Gleeson: /hrábne do strun, zní to děsně/
Ema: Vida, tady nějaký noty jsou. Tak já ti je budu držet.
Domhnall Gleeson: /hrábne do strun, zní to děsně/
Ema: Hele, zdá se mi to, nebo na to vůbec neumíš hrát?
Domhnall Gleeson: Umím, umím, jen je to… dneska nějak rozladěný.
Ema: Aha. Víš co, tak já jdu na tramvaj.
Domhnall Gleeson: Ne, počkej, nikam nechoď. Co kdybysme se na to ukulele vykašlali a dělali něco jinýho?
Ema: JDU NA TRAMVAJ!
Domhnall Gleeson: Ne! ne! Já myslel… povídat si! Na úrovni. Tady spolu.
Ema: Hm… No tak do toho.
Domhnall Gleeson: Eee… Tak já bych si samozřejmě povídal rád, ale mám strach, abych neopakoval něco, co už ti v minulosti říkal někdo jiný.
Ema: Já čekám.

***

Domhnall Gleeson: /skládá Emě kompliment, který si redakce s dovolením ponechá pro sebe/ Ale to ti určitě říká kdekdo.
Ema: /ruměnec/ Ani ne.
Domhnall Gleeson: Tak já ti to říkám teď.
Ema: /ruměnec/ Tak dík. Ale teď už fakt musím na tu tramvaj.
Domhnall Gleeson: Řečičky. Bydlíš přece pár kroků odsud, na náměstí Republiky, takže jakápak tramvaj.
Ema: To teda nebydlím.
Domhnall Gleeson: To není možný. Posledně jsem tě tam doprovázel.
Ema: Tak to si mě asi s někým pleteš.
Domhnall Gleeson: Ne! Tebe bych si nikdy nespletl!
Ema: Vždyť ani nevíš, jak se jmenuju.
Domhnall Gleeson: Tebe bych si nikdy nespletl, Lucko!

***

Únor 2015, párty u Richarda V. Krajča v pokročilé hodině, konkrétně chodba.
Ema: /zuřivě se omotává šálou/
Richard V. Krajčo: Emo, tak co, jak ti Domhnall Gleeson zahrál na ukulele?
Ema: Mně nijak, ale nějaké Lucce, té zahrál fakt moc hezky.
Domhnall Gleeson: No tak jsem se splet no!!!
Richard V. Krajčo: Ty vole, tohle je EMA.
Domhnall Gleeson: Ema, Ema, no jasně, že je to Ema. Vidíš, už vím, jak se jmenuješ, tak tu můžeš zůstat a dokončit se mnou to, co máme u mě v pokoji rozdělaný, Emo!
Richard V. Krajčo: Ta Ema s tím blogem, ty vole.
Domhnall Gleeson: /leze hrůzou po zdi/ Ježíši ne, já nechci na žádný blog. Slitování! Milost! Já se jenom splet!
Ema: Slez z tý zdi, prosím tě. K týhle ubohý historce mě nenapadá žádná nosná pointa, takže o tobě fakt psát nebudu.
Domhnall Gleeson: /dál leze hrůzou po zdi a vykřikuje sebemrskačská hesla/
Richard V. Krajčo: Hele, Emo, koukej si ho uklidnit.
Ema: Mně jede tramvaj!
Richard V. Krajčo: Ty bys ho tu chudáka nechala v takovýmhle stavu? To nemáš kouska svědomí?
Ema: Ale…
Richard V. Krajčo: Nemluvě o tom, že se mě na něj pořád ptáš. A děláš na něj pokaždý ty svý oči! Nebuď blbá a zůstaň tady.
Ema: Ale…
Richard V. Krajčo: Potřebuješ přece pointu do historky.
Ema: Ale…
Richard V. Krajčo: Ráno ti udělám palačinky.
Ema: Tak jo.

***

A poučení pro dnešní historku zní…

Milé dámy, až příště půjdete ke kadeřnici, ujistěte se, že vás tam neostříhají na Lucku.
Anebo se neujistěte. Pokud tedy nespěcháte na tramvaj.

demotivation-posters-auto-251327

Come on and Do It

Leden 2015.
Ema se svěřuje po síti Nilsovi-Aslakovi Ve(n)hanenovi se svými smělými plány do budoucna zahrnujícími návrat na volnou nohu.

Nils-Aslak: Prostě jo, udělej to. Dle mýho se na to hodíš.
Ema: Dík, konečně mě v mém riskantním a nezodpovědném záměru taky někdo podpořil.
Nils-Aslak: Hodíš se na to zejména proto, že seš psychicky labilní a celkově nepřizpůsobivá.
Ema: [informační vakuum]
Nils-Aslak: Emo? Emo!!!! To byl kompliment!

55173999

56017667

Nadpřirozené bytosti v zrcadlovém sále

Je celá v černé, jen vlasy má červené. A bledou pleť. Novodobá Sněhurka z velkoměsta. Směje se v rohu místnosti, obklopená kamarádkami, tančí s lehkostí elfky. Působí nenápadně. Jako by vůbec nevěděla o tom, že je nejhezčí holka v klubu.

***

Říjen 2014, zrcadlový klub ve velkoměstě na jednom konci republiky a v něm dva skvělí kamarádi Mika Häkkinen a Kimi Räikkönen + Ema.

Mika Häkkinen: Dvacet.
Kimi Räikkönen: Jednadvacet.
Ema: Opakujete si desítkovou soustavu?
Mika: Ne. Tipujeme, kolik má roků Nejhezčí holka v klubu.
Kimi: Ta v černém s červenýma vlasama.
Ema: Souhlas.
Mika: S kým? …dvacet, nebo jednadvacet?
Ema: S oběma. Ohledně titulu nejhezčí holka v klubu. Věk netipuju.
Kimi: Proč ne?
Ema: Protože jsem heterosexuální.
Mika: Škoda. Mohly byste…
Ema: Nemohly.
Kimi: Jednadvacet!
Mika: Dvacet!!
Kimi: Jednadvacet!!!
Mika: Tak hele. Já se jí jdu zeptat. Když dvacet, kupuješ jí drink ty a předávám ho já. Když jednadvacet, kupuju já, předáváš ty.
Kimi: Deal.

***

To, že se do klubu chodí za účelem navazování styků/vztahů pod rouškou tance, je všeobecně známo. Stejně jako skutečnost, že ve zdejších zeměpisných šířkách první kontakt zpravidla iniciují muži. Jenomže navzdory dlouhým rokům praxe si kluci pořád ještě nedokázali vyvinout lepší styl než „Já tak rád trsám, trsám – a ty budeš trsat se mnou, se mnou. Odpor je marný.“

irrelevant
Pročež hoch, který se při navazování styků/vztahů vydělí z masy kyborgů a projeví trochu vtipu a nenásilné invence, se považuje za nadpřirozenou bytost. A s nadpřirozenými bytostmi to možná každý má trochu jinak, ale jedno je skálopevně jisté. Jindy zhusta užívaná klubová kletba avada kedavra, otrapo do spektra reakcí na nadpřirozenou bytost nepatří. Alohomora.

***

Říjen 2014, zrcadlový klub ve velkoměstě stále na tomtéž konci republiky a nadpřirozená bytost Mika Häkkinen přichází zvěstovat, kterak pořídil s Nejhezčí holkou v klubu.

Kimi Räikkönen: No…? Tak jak?
Mika: Čtyřiadvacet!!
Kimi: No ne…? Jak je tohle možný?
Mika: To jsem se jí taky ptal.
Kimi: A co říkala?
Mika: Prý oční krém.
Kimi: Aha… Co to je?
Mika: Nemám šajn. Ale asi to koupím naší Emě k Vánocům.

Já bych teda radši Kalevalu, ale když už to musí být… Tak prosím od Chanela. Díky předem, kluci!

chanel

Desatero kancelářské krysy

Ema kapitulovala a po letech práce na obskurní volné noze metamorfovala v kancelářskou krysu s klingonštinou. Jak ovšem zjistila, adaptovat se na zdejší klima(tizaci) je docela fuška.

V následujícím desateru předkládá laskavému čtenáři soubor poznatků, k nimž během své působnosti v kanclu doposud dospěla:

1) Zazní-li z úst kolegy na vaši adresu fráze „pocem, ty seš taková chytrá,“ neobdivuje se řečený brisknosti vašeho kritického úsudku, nýbrž na vás chce přehodit nějaký obzvlášť otravný úkol. Ideálně doplňování excel tabulky. Padesátistránkové.

2) Jestliže vás do kanclu brali na kreativní práci, znamená to v překladu, že občas můžete v sloupečcích excel tabulky něco vyznačit zeleně.

3) V kanclu je oproti volné noze všechno tak nějak poklidnější. Práce jako takové máte náhle na bedrech mnohem míň, navíc pro vás začne platit jasně daná pracovní doba a před ní i po ní máte doopravdické volno. Stíháte i obědvat!

4) Jenomže!! Jít s kolegy do kantýny na oběd znamená, že se tam budete bavit o excelových tabulkách. V tom lepším případě. V tom horším o dvoustopých vozidlech, která se zdají mít úplně všichni kromě vás, anebo o geniálních potomcích, v čemž se rovněž moc nechytáte (leda že byste chtěli vyprávět o tom, jak mimina unášíte). Nejít poobědvat s kolegy kvůli absenci dětí a spalovacích motorů ve vašem životě pak znamená, že budete za asociála. V tom lepším případě. Za držgrešli v tom horším.

 

5) Z empirických zkušeností dále vyplynulo, že na zaměstnance, kteří odevzdávají úkol vypracovaný do hodiny od jeho zadání a dožadují se úkolů nových, není nikdo zvědavý, protože se pro ně tyto nové úkoly musejí složitě vymýšlet, což nadřízené stresuje a vede k bodu 1.

6) Přihlásí-li se zaměstnanec, že dobrovolně odnese balík na poštu, nikdy by tak neměl činit s upřímným povzdechem „díky bohu, jsem už fakt myslela, že tu z vyplňování těch zatracených tabulek pojdu.“ I to nadřízené stresuje a vede k bodu 1.

7) V kanclu se zásadně pomlouvá ten kolega, který je právě nepřítomen. Je-li kancl spolu s Čechy zalidněn cizinci, jsou druzí zmínění pomlouváni kdykoli, ovšem za použití vynalézavých krycích přezdívek. Po původu těchto přezdívek je vhodné nepátrat.

8) Pokud sdílíte kancl s Pozorným_kolegou, bude vás pohotově častovat postřehy ohledně vašich nových šatů, jiných vlasů, děravých silonek atp., což jistě potěší. Všimne si však také, když do kanclu přijdete neupravení, a vyvodí z toho patřičné závěry: „Stejný hadry co včera a žádný šminky! Kdes spala?“ Poté, co opustíte místnost, následuje bod 7.

9) Kolik kafí zadara během směny vypiješ, tolikrát jsi člověkem.

10) Každý zaměstnanec se dříve či později přidá k sektě fanatických uctívačů Víííkendu. („Tak jaký byl Víííkend?“ „Už máš plány na Víííkend?“ „Už je Víííkend? Ne?! …A teď?“)

***

A co laskavý čtenář, ten už své plány na Víííkend má?