Dlouhé, předlouhé roky měla Ema pocit, že je takřka jedinou bytostí svého druhu na světě. Příjmení prakticky nepoužívala. Nikdy nedostala žádnou přezdívku. Nepotřebovala zdrobněliny. Její křestní jméno totiž bylo tak neobvyklé, že vše přebilo. A na takový pocit vlastní výjimečnosti si člověk snadno zvykne. Střet s pozměněnou realitou pak bývá o to bolestivější.
První střet
Rok 2008. Sestře Basáka z Bývalé_kapely (tehdy ještě nebývalé) se právě narodila dcera.
Basák: Mám neteř a jmenuje se Ema.
Ema: Ona ji tvoje ségra pojmenovala po mně?
Basák: Ne!
Ema: Tak počkat. Neříkal jsi před chvílí, že se jmenuje Ema…?
Basák: Si jako myslíš, že seš jediná Ema na světě?
Ema: To rozhodně ne. Ještě se tak jmenuje matka jednoho z mých rodičů. Ale té říkáme babička.
Druhý střet
Rok 2010. Ema je v obřím řetězci s lapači prachu na prodej a povídá si sama se sebou.
Ema: Jé hele, tenhle opelichaný plyšák vypadá úplně jako můj švagr.
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, fuj!
Ema: /strne hrůzou/ To je můj konec. Bůh mě slyšel a teď mě za ty ošklivé řeči potrestá.
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, okamžitě k noze, nebo pudeš na vodítko.
Ema: /hrůza graduje/ On je Bůh fetišista…?!
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, ty seš ten nejblbější buldoček, jakýho kdy svět viděl.
Ema: To je možný, no. Ale mezi dalmatinama náhodou celkem vynikám, Bože.
Třetí střet
Rok 2012. Léto, státní svátek. Ema a její rodina, tvořená blíže neurčeným množstvím bratranců, tet, strejdů a sestřenic, plus asi půlka Jihočeského kraje se rozhodla podniknout výlet na Šumavu.
Ema: Pomoc! Pomoc!
Bratránci: Copak? Zlomil se ti nehet?
Ema: Ne. Právě kolem mě proletěl sršeň.
Bratránci: Neboj, on se za chvíli vrátí. S posilama.
Výhružný hlas v pozadí: Emo, okamžitě stůj!
Ema: /okamžitě stojí/ Co je? CO JE?! Leze po mně pavouk?
Výhrůžný hlas v pozadí: Neběhej tak rychle, nebo ti upadne plína, Emo.
Ema: /ohlídne se a spatří úplně cizí holčičku s dudlíkem na útěku/ Jo ono to nebylo na mě?
Bratránci: /Válí se smíchy po zemi. Přestože jsou tam mravenci./
Čtvrtý střet
Rok 2014. Ema se chystá na svatbu Basáka a z dobrých důvodů na ni potřebuje doprovod. Prosí o pomoc kamarádku Florence.
Florence: No dobře, tak já ti toho svého bratra půjčím. Ale ne že s ním zase budeš flirtovat.
Ema: To si jako myslíš, že bych s někým flirtovala jen proto, že je hezký, vtipný a chytrý?
Florence: EMO!!!
Ema: A milý a vysoký a celkově prostě úplně úžasný?
Florence: Nech těch provokací, nebo ti budu muset znovu připomenout, že seš na něj stará. A to bych dělala vážně nerada, protože obě dobře víme, jak seš na narážky o tvém vysokém věku přecitlivělá.
Ema: Sakra.
Florence: Výborně. Tak doufám, že důvěru v tebe vloženou nezklameš.
Střih. Basákova svatba.
Ema už asi třetí hodinu v kuse nepřetržitě flirtuje s bratrem Florence.
Výhrůžný hlas v pozadí: Emo, okamžitě toho nech! Já tě vidím!
Ema: Ale když já si nemůžu pomoct, do háje!
Bratr: /nechápavě zírá/
Ema: /otočí se a spatří malou Emu, Basákovu neteř zmíněnou v úvodu, kterak se v bílých družičkovských šatičkách nípe v hlíně/
Ema: Tak ono to zas nebylo na mě?
Bratr: /nechápavě zírá/
Ema: Promiň, já myslela, že mě přijela zkontrolovat tvá sestra. No nic, kde že jsme to skončili…?
Drazí přátelé, jak jste asi pochopili, budovat svou individualitu na neobvyklém jméně je holý nerozum. Stačí pár nevhodně pojmenovaných psů či dětí a malér je na světě.
Nebyl byste nicméně někdo té lásky a nevymyslel mi na zbytek života nějakou slušivou, pokud možno jedinečnou přezdívku, o kterou bych se nemusela dělit s nikým cizím? Protože v tomhle zmatku se vážně nedá soustředit. Natožpak flirtovat.
*************************************************************************************
Tato historka/fejeton vyšla v časopise Glanc 2014/19.
Ema mele 