zdvořilostní dotazy

Jednou ročně cholerikem

Prosinec, pondělí, 22:00. Cestou z divadla.

Ema: Byla jsem na kafe s Matematikem.
Adele: Cože?! Jak se s ním ještě můžeš vídat?!
Elizabeth Bennetová: Zeptala ses ho, proč ti dal kopačky?
Ema: Chtěl se sejít. Ne.
Adele: Proč takový věci děláš?
Elizabeth: Řekl ti, proč ti dal kopačky?
Ema: Chtěl se sejít. Ne.
Adele: Ví o tom Platón But Better?
Elizabeth: Jaký to setkání bylo?
Ema: Ví. Divný.
Adele: Co na to Platón říkal?
Elizabeth: Co říkal Matematik?
Ema: Nejdřív chvíli mlčel, pak o tom začal vtipkovat. Matematik ze mě nejdřív tahal podrobnosti o Platónovi. Když se jich nedočkal, obšírně se rozhovořil o tom, jak je nešťastnej, a v závěru se mě zeptal, kam jsem se za ty dva měsíce posunula já.
Elizabeth: To zní jako opravdu báječné setkání.
Ema: Zespodu stolu, u kterého jsem seděla, jsou vyrytý rýhy po mých nehtech, který jsem tam ze zoufalství zatínala.
Adele: Matematik je bídák*! Nechápu, že s ním vůbec komunikuješ.
Elizabeth: Chtěla se přece konečně dozvědět, proč se s ní rozešel.
Adele: Protože je to bídák! Se mohla zeptat mě.
Elizabeth: Já bych teda na jejím místě taky chtěla vědět, co za tím bylo.
Adele: Podle mě by se s bejvalýma komunikovat nemělo, je to zvrhlý.
Elizabeth: Když s nima máš nevyříkaný věci, je dobrý si to vyřešit.
Adele: A vyřešila to snad Ema nějak?
Ema: Jestli vám do toho můžu vstoupit, tak pár dní nato mi poslal zprávu: Milá Emo, vše nejlepší k prvočíselným narozeninám, ale proč jsi vůči mně byla tak uzavřená, takhle si přátelství nepředstavuju.
Elizabeth: A dodal, proč ti dal kopačky?
Adele: A napsalas mu, že je bídák?
Ema: Ne. Napsala jsem mu, že je pokrytec a sobec. Více slovy. Méně noblesně.
Adele: Kolika slovy?
Elizabeth: Jak moc méně?
Ema: Prostě jsem ho sjela na tři doby a vyčetla mu všechny spáchaný i zamýšlený křivdy. Za to, že mi dá kopačky, neřekne proč a pak má ještě tu drzost mi vykládat něco o otevřenosti. Za všechny bídáky, co někomu zlomili srdce a ani trochu se za to nestyděj. Za všechny takygratulanty, co píšou „všechno nejlepší, ale“. Za všechny sebestředný pseudobudhisty, patologický lháře a bezskrupulózní diktátory, za klimatickou změnu a korupci a nemocný děti a týraný zvířata a nízký platy žen a za maloměstský burany a velkoměstský kariéristy a vrahouny a zaslepence, co hážou všechny a všechno do jednoho pytle. A za všechny čaje, do kterých jsem si nalila zkažený mlíko.
Elizabeth: Fíha. Co on na to?
Adele: Došlo mu konečně, že se zachoval jako bídák?
Ema: Možná. Zablokoval si mě.
Elizabeth: Bídák!
Adele: Jak ti je?
Ema: Hrozně. Umím sice vybraného bídáka brilantně sjet na tři doby, jenomže z toho pak mám strašný výčitky.

Ještě, že mě cholerický záchvat popadne nanejvýš jednou do roka, stejně jako narozeniny.
A jací cholerici jste vy?

* uváděné přízvisko je pseudonym použitý z důvodu ochrany důstojnosti

 

Otázkomat

Květen 2015, čtvrtek, 16:00.

Ema přebírá nový kurs finštiny a dopouští se úvodního žvanění.

Ema: Blablabla, mluvit na kursu finsky, nebát se zeptat, poslouchat Paavoharju, blablabla. Dotazy?
Žák: Jo! Pudete s náma pak na pivo?
***
22:00, socsíť

Uživatel Žák požádal Ema mele o přátelství.
***
23:50, stále socsíť

Žák: /via socsíť chat/ Jdu domů z hospody. Měl jsem osm piv.
Ema: Díky, jsem ráda, že to vím.
Žák: Mám další dotazy.
Žák: Proč Finové nemají sloveso „mít“? Jsou divní?
Žák: Můžu místo Paavoharju poslouchat pagan metal?
Žák: Máte přítele?

Basic RGB
Nicméně ke cti Žákovi slouží, že to celé napsal slušnou finštinou.

Ema je maso

Prolog
Podzim 2002, pátek. Šestnáctiletá Ema, patnáctiletá Adele a další kamarádky jsou v čajovně v Rodné Nadhroudě.

17:00
Adele: A teď si dáme dýmku.
Ema: Holky, to ne, já nekouřím, v tomhle jsem fakt zásadová.
Adele: Chutná to jako jahodová zmrzlina.
Ema: Hmmm… Tak jo.

19:00
Adele: A teď si dáme další čaj.
Ema: Ne, holky, já už vážně musím domů, za chvíli mi jede autobus.
Adele: Ještě nechoooď… Pojedeš tím dalším.
Ema: Ale když mě doma čekaj.
Adele: Tak ještě počkaj.
Ema: Hmmm… Tak jo.
Adele: A navíc mi tady v mezičase můžeš dopsat slohovku.
Ema: Dobře.
Adele: A složit básničku o tom, jak jsem úžasná.
Ema: Jasně.
Adele: Přes básničky seš vážně talent.
Ema: Dík.
Adele: Takže bys mi rovnou mohla slíbit 20 % z tvého budoucího spisovatelského zisku. Za to, jak tě inspiruju.
Ema: Tak platí.
Adele: Wow! Ty se vážně necháš ukecat úplně ke všemu. To je tvoje nejlepší vlastnost.

21:00
Adele: A teď jdeme na diskotéku.
Ema: Ale holky, víte, že já tancovat neumím.
Adele: Tak jeď domů.
Ema: Hmmm… Tak jo.

 

Log
Červenec 2014, čtvrtek pozdě večer, Ema, Alexander Skarsgard a další milí lidé slaví na Vinohradech narozeniny Florence.

Alexander: Tak vás u nás všechny srdečně vítám. Všechny kromě Emy, která je tu tak často, že vítat ji pořád dokola už mě trochu unavuje.
Ema: Neboj, dneska tady nespím.
Alexander: Tos říkala i posledně.
Ema: Ne, vážně, dneska jedu na noc domů.
Alexander: Pokud se tě ovšem v noci Florence ze zdvořilosti nezeptá, jestli radši nezůstaneš u nás. A ty zas uděláš to svoje „Hmmm… Tak jo.“
Ema: Už byste za ty roky mohli vědět, že si máte dávat pozor na to, co mi nabízíte. Jsem otevřená všem výzvám a zdvořilostní otázky jsou pod mé rozlišovací schopnosti.
Alexander: Já bych spíš řekl, že seš submisivní.
Ema: Nechápu…?
Alexander: Co přesně je ti nejasného na slově „submisivní“?
Ema: No spojitost se mnou. S tou cool holkou, která si dala potetovat záda, procestovala na vlastní pěst půlku, nebo přinejmenším čtvrtku Evropy a píše fakt hustě rebelský blog! Takže co je na mně u všech všudy submisivního?
Alexander: Nenecháš se snad ke všemu ukecat?
Ema: Nechám.
Alexander: A kdy jsi naposledy někoho komandovala?
Ema: Nevím.
Florence: Ale já vím. Nikdy.
Ema: No je pravda, že kolem vždycky bylo komandantů až až, tak jsem považovala za nadbytečné komandovat taky.
Florence: Právě.
Ema: Mně spíš vyhovuje komandování odporovat. Odevzdaným povzdechem třeba.
Alexander: A tomu se říká submisivní, Emo.

 

Epilog
Hmm… Tak jo.

masochist