Říjen 2017, brzo ráno, krátce po volbách.

Ema: Straník mi řekl, že jsem homofob.
Platón: Lebo si sa na socsieti vysmiala veľkolepému comingoutu jejich Predsedy?
Ema: Jo. Je to prý úplně jasný, protože chodím s tebou a ty seš Slovák, tudíž katolík, takže nenávidíš homosexuály a já to přejímám.
Platón: Tak je pravda, že niektorých tvojich homosexuálnych kamarátov naozaj nemám rád…
Ema: To se nepočítá. Ty nemáš rád ani moje heterosexuální kamarády.
Platón: Citu nerozkážeš.
Ema: …na tom, co řekl, mě štvou dvě věci. Za prvé, že Straníkův názor na mou homofobii je stejně legitimní jako můj názor na to, že celá ta comingoutová kauza byla uměle vyvolaná.
Platón: Lebo dojmológia ako dojmológia. Chápem. A si tak nahnevaná, že si sa ani nezasmiala môjmu predošlému vtipu.
Ema: …za druhé, tohle je typické chování Strany. Když s nima nesouhlasíš, vysvětlí ti, že seš úplně blbej něcofob, přitom oni mají nejlepší program a nejstatečnějšího Předsedu. A tomu říkají povolební sebereflexe.
Platón: Smutné. No ja už…
Ema: A korunoval to prohlášením, že bych Straně měla začít posílat pravidelný dar. Co myslíš, zabrala na mě tahle inovativní fundraisingová strategie?
Platón: Viem, že si naštvaná, no ja už naozaj musím ísť do práce.
Ema: Jen si jdi. Já tady zatím budu šířit homofobní agendu.

Jednou jsem se odmítla koukat na „Miluji tě, Phillipe Morrisi“ se slovy, že na film o homosexuálech nemám náladu. Doteď mě to mrzí. Za prvé jsem se chovala jako kráva. Za druhé, ten film byl fajn.
(A taky jsem se jednou ženy, co bojuje za domácí porody, hochdiplomaticky zeptala, jestli rodila „normálně“, nebo doma. Ale z toho se vyzpovídám zas někdy příště.)

Homofob out.