Zrní

Unexpected Journey

Praha, prosinec 2016, středa odpoledne.

Ema: Já se z těch Vánoc zblázním.
Kolegyně: Taky nestíháš řešit cukroví a dárky?
Ema: Nestíhám chodit na předvánoční večírky a koncerty! Včera jsem byla na recepci klingonské ambasády a pak se ještě hnala do Akropole na Priessnitz, za dva týdny chci tamtéž na Dusilovou. Taky tam hraje Zrní, ale to už prostě nedávám. Fakt musej všechny mý oblíbený kapely hrát předvánoční koncerty v jeden měsíc?!
Kolegyně: Když on by se takový předvánoční koncert v lednu asi moc neujal…
Ema: A do toho mám za týden bla bla bla bla bla (doplň si společenské akce ad libitum, pozn. red.) …a jednu svatou Lucii na skandinávské ambasádě.
Kolegyně: Tak nechceš třeba na něco z toho nejít?
Ema: To nejde. V sázce je má společenská čest.
Kolegyně: Hm. My se s manželem od té doby, co máme děti, večer nikam moc nedostanem. Natož o Vánocích.
Ema: Ale vždyť jste teď nedávno někde byli, ne?
Kolegyně: Myslíš ten koncert Hooverphonic? Tak to bylo na dlouho dobu naposledy.
Ema: To hráli tak blbě?
Kolegyně: Já nevím, jak hráli.
Ema: Vypadl jim zvuk?
Kolegyně: Ne. Jen jsme pozapomněli, jak to na těch koncertech chodí.
Ema: A jak to na těch koncertech chodí?
Kolegyně: Na lístku psali, že je koncert od sedmi. Tak jsme přišli do Lucerny na sedm a hlídání si domluvili do jedenácti. Říkali jsme si, že za tři hodiny už nebudou mít co hrát, i kdyby se rozhodli živě pokrýt celou diskografii. Jenže nás nenapadlo, že se kapela chopí nástrojů až o tři čtvrtě na deset.
Ema: No jo, Lucerna. Tam se nikdy nezačne načas.
Kolegyně: To už jsme právě zapomněli. Takže jsme si poslechli tři písničky a šli domů.
Ema: To mě mrzí. Jestli tě to potěší, tak já z Priessnitz stihla jen slabou půlku, protože jsem naopak spoléhala na to, že hrát včas nezačnou. A oni to jak na potvoru odpálili úderem půl osmé.
Kolegyně: Vím, jak ti je.
Ema: No… Vzhledem k tomu, že jsem se předtím na ambasádě přiopila nějakým klingonským drinkem s klikví, tak mi to bylo jedno. Aspoň jsem vplula rovnou do těch největších hitů. Bylo to krátký, ale intenzivní, víš jak.
Kolegyně: Jo, taky jsem se nějak takhle utěšovala.

Vtom Emě zazvoní telefon.

Zaz: Já jen volám, že my tam jdem už na šest, potkáme se pod pódiem.
Ema: Eee… Pod jakým pódiem?
Zaz: No v Karlíně!
Ema: A co v Karlíně, prosim tebe?
Zaz: JDEME SPOLU PŘECE NA KONCERT ZAZ! (té pravé Zaz, pozn. red.)
Ema: Cože? Bože! Já na to úplně zapomněla! Nemám lístek! Už to bude určitě vyprodaný! To je v háji, máš tam s kým být kromě mě, strašně se omlouvám, já to úplně zazdila, bože bože promiň!!!!
Zaz:… … … Dyť jsem ti ten lístek dávala v říjnu. Musíš ho někde mít, ty tele.
Ema: Jako že ti dva měsíce visím litr za lístek?
Zaz: To teď neřeš. Hlavně ho najdi.
Ema: Já vůbec nevím, kde bych ho mohla mít.
Zaz: Tehdy sis ho dávala do peněženky, tak co kdybys třeba začala s pátráním tam?
Ema:/začne s pátráním tam/ Omg! Fakt tu je! Tak teda… se asi potkáme pod tím pódiem, co?
Zaz: Zvládneš se tam probít?
Ema: … … … Ne.

***

Ema: Tak jsem právě zjistila, že jdu za pár hodin na Zaz. Ať žijou předvánoční koncerty.
Kolegyně: A máš hlídání?

Mám. Hlídaj mě kamarádi.
A že to se mnou občas nemaj lehký.

Na město za Prahou jde tma

Prosinec 2015, úterý, 22:30.
Ema a Platón_But_Better na vánočním koncertě Zrní a Korben Dallas v Praze.

Ema: Odkud jsou Korben Dallas?
Platón: Z Bratislavy. Odkial je Zrní?
Ema: Eee… Takový to město za Prahou… Plzeň?
Platón: „Takový to město za Prahou – Plzeň“? (smích)
Ema: Nebo možná Beroun. Prostě ne Praha.
Zrní: La la la… Je léto 2013 večer a na Kladno jde tma…
Ema: A jo, tak teda Kladno.
Platón: Tvoje zemepisné znalosti sú ohromujúce, ty moravská pragocentristka.
Ema: A to nechtěj vědět, co říkám lidem, když se ptaj, z kama si ty.
Platón: „Taká ta dedina za Bratislavou“?
Ema: Ne. Taková ta dědina nad Budapeští.

 

… a já asi definitivně začala mať ráda ten kladenský zob.

 

***
***
***

 

Ema: Zpěvák je ti podobnej.
Platón: Nie!
Ema: Máte stejný rýhy.
Platón: Ako že od teraz budem mať prezývku po ňom?
Ema: Nemyslím si.
Platón: Lebo chceš byť na blogu konzistentná?
Ema: Hm. Plus nevim, jak se ten kluk kladenskej jmenuje.
Platón: „Taký ten chalan z Kladna… Jarda?“

… a Platóna_But_Better.

Já se z toho zjevím

Emin smysl života spočívá ve snaze přijít na kloub záhadě světa, ale zatím bohužel moc nepřišla na kloub ani sama sobě. V tom jí naštěstí vytrvale a s nasazením pomáhají její blízcí. Těm nejzásadnějším momentům, kdy je ve výrocích blízkých zachycena krystalická pravda, říká Ema epifanie*. Ráda totiž používá cizí slova, kterým nerozumí, ve smyslu, kterému rozumí jen ona. (*slovník: zjevení; Ema: odhalení)

Epifanie 1
1991, doma. Dvouletá Sestra se učí mluvit a své starší ségře z neznámého důvodu nedokáže říkat „Emo.“ Raději na ni volá „mimo“. Tím se stává první, ale zdaleka ne poslední(m), kdo si o Emě myslí své.

Epifanie 2
1998, hodiny tělesné výchovy. Ema nedává kotoul vzad. Ani stojku. Nebo šplh. Či hrazdu. Ze skoku vysokého je raději předem omluvena (míchu máš jen jednu, říká tělocvikářka, která jinak nikomu nic neodpustí). Dále míčové hry. Všechny. Kromě těch, které ještě nevyzkoušela (pouhá otázka času). A pak je tu taky hod krikeťákem (osobní rekord 15 metrů, nekecám). 1500 metrů Ema sice uběhne, ale následkem u ní propuká astma, které pak léčí několik let. Jediné, co jí jde, je plavání, které se bohužel naposledy konalo ve třetí třídě. A pak taky na lyžáku bravurně ovládne jízdu na pumě pomě. S ostatními lyžařskými technikami už je to horší. Maminka lomí rukama: „Rodina Sokolů, fotbalistů, závodních cyklistů a tanečnic a ono se nám narodí takové nemehlo. No tak aspoň, že seš hodná.“

Epifanie 3
2005, klub. Adele slaví osmnáctiny. Ten rok se na život a na smrt skamarádila s Emou. Zažívají spolu neskutečné množství legrace, a i když si ani jedna z nich nepotrpí na řečnění o citech, to jaro si vyznávají hloubku svého přátelství ob druhý den. Slibují si, že je nikdy nic nerozdělí, že si vždycky budou říkat pravdu, i kdyby to znamenalo sdělit té druhé, že se momentálně chová jako kráva anebo, nedej bože!, že jí neladí rtěnka se stínama, že si nikdy nepřeberou kluka, napíšou spolu knihu, procestují svět a na stará kolena, až jim bude třicet, si otevřou rockově-literární kavárnu. Všem tím samozřejmě lezou na nervy, ale je jim to ostentativní šumák. Adele pozvedá sklenku k přípitku a trochu se jí třesou ruce, protože má z veřejných proslovů nervy. Řeč chce nicméně zakončit důležitým sdělením, že její nová kamarádka sice vypadá jako sucharský knihomol, ale ve skutečnosti oplývá netušeným smyslem pro humor, který lze při troše snahy detekovat. „A tadyhle Emu,“ nadechne se Adele ke své epifanii, „vyhlašuju vtipem roku.“
Řád se propůjčuje doživotně.

Epifanie 4
Jaro 2013, United Islands. Emu přijede navštívit Prostřední bratranec z Jihu. Alternativní hudba ho moc nebere a festivaly přímo nesnáší, takže ho Ema velice empaticky vytáhne na koncert Zrní v rámci United Islands. Nebohý Prostřední bratranec je statečný a má k tomu jediné: „Debilnější název už si ti pošuci vymyslet nemohli.“ Naštěstí mu dělá okouzlující společnost Florence, Skvělá spolubydlící (která na tomto blogu odmítá nadále vystupovat jako Patti Smith a „Nick Cave“ ji zase odmítá označovat Ema, jelikož by z toho byl genderový zmatek) a další milí lidé z Emina okolí. Druhý den následuje vlakové nádraží, jeden vlak na Jih, druhý do Rodné Hroudy, kiss me goodbye. Navečer Ema obdrží zprávu zhruba v tomto znění: „Milá sestřenko, díky moc za fšecko. Máš úplně úžasné kamarády. Skvěle jsem se bavil i s tebou, přestože jsi tak moc inteligentní. Tvůj Bratranec. PS Zrní už nikdy.“ Kde přesně mezi pozorováním kachniček na Kajetánce, Jägermeisterem na Ladronce a pivem na Strahově Bratránek tu inteligenci spatřil, je mi záhadou. Ale to s těmi úžasnými kamarády, to je epifanie jako hrom.

Epifanie 5
Vánoce 2013, setkání Středoškolské_kapely. Ema svému kamarádovi Willymu Fogovi dlouze vysvětluje, proč se rozhodla po smutných čtrnácti dnech vzdát doktorát. Dalo by se to shrnout do konstatování, nestíhala jsem s prací, ale Ema to bere zeširoka, asi z mučivého pocitu selhání. „V podstatě jsem měla jen dvě možnosti,“ končí triumfálně svůj vyčerpávající monolog, „buď si najít psychiatra a nechat si napsat prášky, anebo se na to vykašlat.“ Willyho Foga to sdělení uvrhne do stavu, který nejlépe vystihuje anglický výraz „horrified“. Zamračeně praví: „Ema u psychiatra? Bože ne! Do prášků půjde doktor.“

A jaké epifanie máte vy?