vytočený mlčenlivý chlap

Nad Triglavem se blýská

Květen 2017, sobota odpoledne.

Po dusnu kvůli blbosti jsme se s mým jízlivým filozofom Platónom_But_Better začali pozvolna usmiřovat.
V zájmu zachování křehkého příměří kladu neutrální, opatrné otázky jako:

Dáš si čaj?
Nezačíná pršet?
Viděl jsi už ten Macronův projev?
Kdy hraje Liverpool?

…a když už jsem u toho sportu, nenapadne mě nic lepšího, než nadhodit i:

Ema: Jak si vlastně vedou Slováci v hokeji?
Platón: A na to sa ma pýtáš teraz, TERAZ, keď som už pomaly začínal mať lepšiu náladu?!?
Ema: Ale dyť nejsme ve stejné skupině, ne? Takže porazit jsme vás nemohli?
Platón: Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.
Ema: Promiň, já to moc nesleduju… … … Je to kvůli té popletené hymně?
Platón: Vraj nesleduje, ale zneuctenej slovenskej hymne sa vysmiavať vie.
Ema: Myslíš, že jste jediní, komu kdy zkonili státní symboly? Když onehdy přijeli Finové na státní návštěvu do Saúdské Arábie, vyvěsili tam na jejich počest vlajku, kterou se ve Formuli 1 mává v cíli. Takovou tu kostkovanou.
Platón: Ak to?
Ema: Vygooglovali si finish flag.
Platón: A čo na to Fíni?
Ema: To, co vždycky. Přešli to mlčením.

Po důkladné rešerši internetu jsem došla k závěru, že to s tou Saúdskou Arábií bude asi urbánní legenda.
Anebo o tom Finové mlčí i online.

flag.jpg

Reklamy

Jak trestá pánbůh

Pátek večer. Ema jede vlakem do Rodné Hroudy. Vůči lidem v kupé trpí jako vždy vlakovou slepotou: sice registruje přítomnost neurčitých příslušníků lidské rasy, ale blíže je nezkoumá. Sedí u okýnka a místo po její pravici zabírá amorfní muž.

Vlak se pomalu rozjíždí a Ema telefonuje s rodinnými příslušníky. Snaží se o stručnost, protože taky přímo nesnáší, když se spolucestující vykecávají do mobilu, bohužel se jí to však trochu vymkne z ruky, takže brzy celé kupé nemůže než napjatě čekat spolu s ní, jestli teda půjde se sestrou plavat a s bratrem na kafe anebo obráceně.

Zatímco Ema vyřizuje již druhý naléhavý telefonát tohoto typu, amorfní muž vedle viditelně znervózní. Vrtí se, ošívá, no nic, myslí si Ema, asi ho pěkně točím tím telefonováním, ale nic naplat, program na víkend je potřeba domluvit zavčasu, chlapík to musí vydržet.

Jenže amorfní muž se výhružně vztyčí a loví cosi v bundě. Ema hovor raději končí, četla dost severských detektivek na to, aby si dokázala domyslet, co může vytočený mlčenlivý chlap v potemnělém vlaku asi tak hledat v kapse své bundy.

Vtom Emě zazvoní telefon potřetí. To je můj konec, pomyslí si. Ale když spatří, že jí volá dávný kamarád ze střední Bernard Black, se kterým se neviděla už tak dvě stě let, kašle na svůj život v ohrožení a nadšeně do sluchátka zařve:

„Ahoj, Bernarde Blacku! Zázrak, že se ozýváš, to jsem už snad ani nedoufala!“

A amorfní muž po Emině pravici jí odpoví:

„Čau Emo. Představ si, že teď sedím v kupé vedle takové otravné ženské, co má hlas přesně jako ty.“

Tak takovouhle jízdu ten žlutý vlak asi ještě nezažil.

… a jestli se také ptáte, jak je možné, že si Bernard Black ze sedmi set sedadel v tom vlaku rezervoval místo zrovna vedle mě, tak na to mám zcela jasnou a logickou odpověď:

Pánbůh ho potrestal za to, že mi neodpovídá na maily.

punish