umění interpretace

Odměny a tresty

Červen 2015. Konrád Henlein /via aplikace/ reaguje na historku o sobě.

Konrád Henlein: Emo, Emo… Ty ses rozhodla, že mi ukážeš na konkrétním příkladu, že nemám směšovat autora s vypravěčem, co?
Ema: Už to tak vypadá. Nils ti zase poslal odkaz?
Konrád Henlein: Už to tak vypadá.
Ema: Psala jsem mu, že případně hradím náklady za psychoterapeuta na záchranu vašeho přátelství.
Konrád Henlein: To máš štěstí, žes psala jemu. Já bych po tobě ty prachy na rozdíl od Nilse fakt chtěl.
Konrád: Musím začít používat smajlíky, nebo si mu zase poběžíš stěžovat, že jsem na tebe drzej.
Konrád: /posílá smajlík tuňáka/

***

Konrád: Tvoje inspirace Peterem Høegem je jasná. Ale nejsem si jistý, jestli ten příspěvek na blogu můžeš vydávat za literární fikci a hraní si se čtenářem nebo je to prostě jen vědomá manipulace se skutečností.
Ema: Toť zajímavá otázka. Ale jak jistě víš z hodin literární teorie, samu sebe stejně interpretovat nemůžu.
Konrád: Takže je to na mně.
Ema: To abych se začala bát.
Konrád: Ty se mě přece bojíš od začátku!
Konrád: A rajcuje tě to, tak už si to přiznej!
Konrád: /posílá smajlík smažené krevety/

***

Ema: Díky! Krevety jsou fajn.
Ema: Abych to shrnula, omlouvám se, že jsem tě zneužila pro potřeby blogu, je to takový můj ošklivý zlozvyk.
Konrád: To je v pohodě, já s tím počítal.
Ema: A co se týče toho, co mě rajcuje,…
Konrád: Prosím, hlavně teď neřekni nic hloupého.
Ema: Tak teda ne no.

***

Konrád: Já se teď rozčílil u DVTV. Měli tam jako hosta slečnu z Mars One a byla neskutečně hloupá.
Ema: Nepřijde ti zvláštní, že ženy bývají jako hloupé hodnocené častěji než muži? O chlapovi málokdo řekne: no víš, on je fakt děsně hloupej.
Konrád: Haha. Přijď k nám někdy na rugby a změníš názor.
Ema: Tak pokud slíbíš, že by z toho byla plodná historka…
Konrád: A proč si ji prostě zase nevymyslíš? 😛
Ema: Protože to pořád ještě moc neumím. Každopádně text s tebou sklidil úspěch. Asi to bude i tím Tinderem. Stačí ho zmínit a lidi jsou zvědaví jako opice.
Konrád: Tvůj blog se seznamkama a Tinderem jen hemží, takže to spíš bude v tom, že to doopravdy vtipné je. Včetně těch tvých manipulativních úprav.
Konrád: Anebo jsou lidi prostě rádi, že se to nestalo jim.
Konrád: Což je v podstatě samotné gró toho, proč lidi tyhle blogy čtou a smějí se u Bridget Jones a Gilmorových děvčat.
Ema: /not responding/
Konrád: Už píšeš Nilsovi? Že jsem tě strašně urazil, protože jsem tě přirovnal k Bridget Jones?

***

Konrád: Držíš se svého fundamentu zuby nehty.
Ema: Nechápu.
Konrád: Tvůj fundament, ergo že píšeš zábavné příběhy. To je snad jasné, ne?
Ema: Už jsem ti přece říkala, že samu sebe nedokážu a ani moc nemůžu interpretovat.
Ema: Proto se v tom teď trochu ztrácím.
Ema: Anebo ne, kecám. Jsem prostě hloupá, jak jsi naznačoval před chvílí.
Ema: FYI, „hloupá“ je pro komparatistku druhá nejhorší urážka hned po grafomanství, které jsi mi přiřkl posledně.
Konrád: Ne. Teď jsi akorát líná, alibistická a vztahovačná.
Konrád: /posílá smajlík mečíka/
Konrád: Líná přemýšlet a interpretovat, proto se oháníš tím, že to nejde, i když sama víš, že kecáš. Což je alibismus.
Ema: Líná přemýšlet je třetí nejhorší urážka.
Konrád: A tvoje poslední poznámka je vztahovačná. Ale kdo to nedělá, že.
Konrád: No a s tou mou přezdívkou to platí dvojnásob – moc práce sis s ní nedala. Čekal jsem víc!
Ema: Nic si z toho nedělej, trauma z pseudonymu má víc mých postav. Jsem v tomhle dost tvrdohlavá. V tvém případě byla ta přezdívka součástí pointy – kdo s čím zachází, s tím taky schází.
Konrád: Já žádné trauma nemám. Mohlo být hůř. Třeba jsem mohl bejt Matka Tereza nebo tak.
Ema: 😀
Matka Tereza: Jen říkám, žes tomu moc nedala. Ale beru to jako trest za svůj kvalitní černý humor!

A bereš to správně, Blahořečená. Alternativní přezdívku ti proto tentokrát uděluji za odměnu.

Mother-Teresa-Quotes-images

Jak se balí komparatistka

On: /Dlouze hledí. Dlouze mlčí./
Ema: Co je?!
On: Snažím se tě interpretovat.

Vtipné?
Vlastně ani ne.

Romantické?
Rozhodně.

… a trochu té romantiky už tenhle blog potřeboval jako sůl.

turn

Orfeova proměna

Ema, Richard V. Krajčo a další kamarádi jsou spolu v sauně na Vltavě. R. V. K. Emu hecuje, aby skočila do řeky, Ema vysvětluje, že od jistého incidentu s chobotnicí má s Vltavou nevyřešené spory. Prostě neskáče.

Tudíž jí následně není zima. Tudíž nemá při výstupu po vachrlatých schůdcích zpět do sauny potřebu choulit se do prostěradla. A tudíž se R. V. K., šplhajícímu galantně za Emou, nenadále naskytne možnost pohledu na její záda, vzbuzující otázky.

Ema vysvětluje:

Když jsem slavila pětadvacátiny, všichni mi říkali, že to čtvrtstoletí už NĚCO znamená. Že je to pravý čas bilancovat svůj život a konečně ho pevně uchopit do rukou. Následkem toho jsem procházela fázemi zdeptání – zoufalství – vyhoření – popření – agónie, až jsem konečně dospěla k rozhodnutí, jak se ke své dosavadní, čtvrtstoletí trvající existenci postavit čelem.

Dala jsem si potetovat záda.

RVK: /nechápavě/ Chápu.
Ema: Tohle tetování totiž symbolicky shrnuje, k čemu jsem za čtvrtstoletí svého života dospěla.
RVK: Ehm, a co že to teda je za klikyhák?
Ema: Lyra! Má pro mě silný metaforický význam.
RVK: Eeee, jakože hudba?
Ema: Nejenom. /a v tuto chvíli se u Emy k její smůle projeví komplex bývalé učitelky/ No tak schválně, jestlipak víš, pro kterou zásadní mytickou postavu je lyra emblematická.
RVK: To samozřejmě vím. Přece pro Kakofonixe!

… Myslela jsem Orfea.
Smůla.
Kakofonixe mi od toho památného hovoru ze zad zřejmě už nikdo neodpáře.

Uvažuju, že až budu zase slavit nějaké čtvrtstoletí, nechám si k němu přitetovat ještě Obelixova kaňoura.