Září v plenkách 2014, středa večer, foyer o přestávce, v něm Ema a James Dean a ne, není to rande, i když Amélie, Emina nová spolubydlící, tento pohled na věc nesdílí.

Ale to je vedlejší.

Ema konečně pustila Jamese Deana ke slovu a je u vytržení z toho, jak se shoduje jejich filmový vkus. Nadšeně hýká „Já taky!“ prakticky u čehokoli, co JD na toto téma poznamená.

JD: …a ještě bych chtěl vidět Na hraně zítřka.
Ema: Já už to viděla! A bylo to super.
JD: Cože? TY že jsi na tom byla?
Ema: No… Nechápu, co tě na tom tak udivuje. Dobré sci-fi mám fakt ráda.
JD: Ale dyť v tom nehraje Cumberbatch, ani McAvoy!
Ema: /zaraženě mlčí/
JD: Emo, ty zaraženě mlčíš!
Ema: /ano, je tomu vskutku tak/
JD: Kristepane, to je děsivý. Mel zas něco, znervózňuješ mě.
Ema: /těká pohledem po zdech a dál zaraženě mlčí/
JD: Mám tě začít rozdýchávat?
Amélie via SMS: Ahoj, tak jak jde RANDE???? 🙂 🙂 🙂
Ema: /Jamesi Deanovi/ Ne. To je dobrý.
Ema: /Amélii via SMS/: Trhni si.
Ema: /Jamesi Deanovi/ Jen mě občas dostane, co všechno se o mně kvůli blogu všeobecně ví. Včetně věcí, které dřív znalo pár nejbližších kamarádů. Od té doby, co bloguju, se mě i lidi, s nimiž jsem se dřív bavila jedině o cestování a knížkách, ptaj, jestli už mám chlapa, analyzují můj vztah s matkou a pokaždé, když řeknu „Hm… Tak jo.“, piští „Už to zase řekla!“.
JD: A ty se divíš?
Ema: Ne. A nevadí mi to. Jen mě to občas zarazí.
JD: Ty bláho, příště mě varuj dopředu. Tohle bylo fakt hrůzostrašný. A to jsem gastroentolog.
Ema: Věděl jsi vždycky, že chceš léčit lidi?
JD: Vůbec. Rozhod jsem se až těsně před. Moh jsem dělat prakticky cokoli, protože mi na střední skoro všechno šlo, a tohle mi přišlo jako dobrá výzva.
Ema: Hm. A žili šťastně až do smrti a vůbec se přitom nemuseli zaobírat problémem, zda byli lidstvu přínosem. Což je sžíravá otázka, která budí každého komparatistu s křikem ze spaní. Taky až do smrti.
JD: No jo. To je jedna z výhod ranhojičské profese. A pak ještě instantní kafe. Spousta instantního kafe. Škoda, že ho nepiju. …no a tys vždycky věděla, že chceš být spisovatelka?
Ema: Právě že jo. Zhruba od té doby, co jsem se naučila číst. Možná ještě dřív, než jsem uměla pořádně napsat všechna písmenka.
JD: Žjova.
Ema: Ani ne. Směřovat celý svůj život na to, že jednou napíšu knihu, kterou se za a) neuživím, za b) možná ztrapním až za hrob, protože to epochálně zvořu, je úplně šílený.
JD: Eh?
Ema: No prostě furt melu o tom, že chci psát. Až dodělám tohleto a tamto, až se vrátím odsud a dokážu tohle. A teď už jsem ve fázi, kdy nemůžu dál uhýbat. A mám příšerný strach, že to podělám.
JD: Takový strach maj přece všichni, bez ohledu na to, čím se živí.
Ema: Jo, ale u žádné jiné profese nesázíš svoji duši. S tím, že ji možná prohraješ v prší. …proč jsem se já idiot nemohla v těch šesti letech rozhodnout, že budu kongeniální účetní?!
JD: Protože bys musela umět počítat.
Ema: A jo. Pravda.
JD: Podle mě si to moc bereš. Vždyť píšeš blog. A když odhlídnu od toho, že se tam před lidma svlíkáš donaha a že všechny ty tvé historky jsou vlastně smutné, tak se dá i říct, že dobře.
Ema: Eh… Díky. Za to ti řeknu o mém blogu tajemství.
JD: Copak tobě ještě nějaká zbyla?
Ema: Vlastně je to jedno z posledních, tak to hlavně nikomu nevykecej. Lékařské tajemství, rozumíš?
JD: Úplně ne, ale pokračuj.
Ema: Takže. Já prostě nesnáším, jak všichni začínající autoři píšou o sobě. Jak vydají tak řečený román s protagonistou fiktivním jak centrofix, ale ve skutečnosti jsou to oni a popis jejich totálně nudného a zapomenutíhodného života. Je to maximálně ubohý a já se tomu vždycky chtěla vyhnout. Jenomže… Nějak se stalo, že cokoli jsem kdy zkoušela napsat, dopadlo úplně stejně. Vztekle jsem to cupovala na kousky a styděla se sama před sebou. No a pak mě jednou napadlo, že na to kašlu. Že prostě když mám furt tu nutkavou potřebu psát o sobě, tak teda jo. Ale žádné schovávání za jakože fikci. Pěkně natvrdo. Bez milosti.
JD: Už jsi někdy uvažovala o psychoterapeutovi? Ptám se tě jako lékař a přítel.
Ema: Nepřerušuj mě! A říkám ti, že budu ten blog dělat tak dlouho, dokud o sobě nenapíšu úplně všechno, co se napsat dá. A pak mi nezbyde nic jiného než začít tvořit vysokou literaturu. Dobrý plán, ne?
JD: Hm… Jenomže s tím, jaký seš magnet na bizár, se obávám, že budeš ty své historky psát na věky věků.
Ema: Pane bože. Ne! NE! Jako by nestačilo, že mě to čeká v pekle!
JD: Takže to číslo na psycholožku. Piš si. Je vážně dobrá.
Ema: A nemohla bych radši dostat výplach žaludku?

Amélie měla pravdu. Chodit na rande s kamarády doktory… Z toho má jeden hned motýlky v břiše.