ubohá nepřiznaná autobiografie

Grafo(e)manka

Květen 2015, chat na socsíti.

Ema: Ahoj Nilsi, jak se máš, co děláš a vyklop mi všechno, co víš o Konrádu Henleinovi. Hned!!
Nils-Aslak Ve(n)hanen: Oh shit. Emo, řekni mi, že to není pravda!
Ema: Co?
Nils-Aslak Ve(n)hanen: Spala jsi s ním?
Ema: Co?!
Nils-Aslak Ve(n)hanen: Spala jsi s ním?!
Ema: Ježíši ne! Zrovna jsem ho potkala na Tinderu a je na mě drzý. Zná mě přes tebe, tak chci vědět, o co tady jde.

***
***

Tentýž den o chvíli dřív, chat na Tinderu.

Ema má nový match a bere si slovo.

Ema: Ahoj! Líbí se mi, jak píšeš, že při vaření vyprávíš vtipy, protože jídlo pak chutná líp.
Ema: Taky to někdy zkusím.
Ema: Akorát si teda pamatuju jen jeden vtip, tak budu asi muset vybrat nějaký rychlorecept.
Hoch: Párky jsou sázka na jistotu.
Hoch: Ale kdyby to na tebe bylo moc složitý, zkus chleba s máslem.
Ema: Geniální, mrknu se po receptu na mimibazaru.

***

Hoch: Tak jak jsi uspěla?
Ema: Dobrý. Akorát musím koupit kečup a ono to pude.
Hoch: Nezapomeň na 20% eidam ve slevě. Btw ukazuje mi to, že máme společného kamaráda Nilse-Aslaka. Odkud ho znáš?
Ema: Nils je můj bývalý kolega ze severského spolku.
Hoch: Já a Nils jsme spolužáci z nordistiky.
Ema: Takže taky mluvíš severštinou? Já dělala finštinu.
Hoch: Počkat počkat, děvěnko! Ty mluvíš finsky, děláš v severském spolku a jmenuješ se Ema? Ha ha. Já vím, kdo jsi! Ty jsi ta Ema s tím blogem!
Hoch: Dostanu se taky do historky?
Hoch: Jaký mi dáš pseudonym?
Ema: Odkud víš o mém blogu?
Hoch: Znám ho už delší dobu.
Hoch: Nils mi před časem poslal link na jeden text. Ale neraduj se ze své slávy předčasně. Nedočetl jsem to. 😉

***

Hoch: Předpokládám, že právě panicky zjišťuješ u Nilse-Aslaka, co jsem zač.
Ema: Předpokládáš správně.
Hoch: Momentálně totiž o tobě vím mnohem víc, než ty o mně.
Ema: Pokud nemáš nasazenou štěnici v mé hlavě, tak víš kulový, chlapečku.
Hoch: Kdepak. To jen a pouze díky kombinaci tvého grafomanství a obsesivní touhy po muži, která tě přivedla až sem na Tinder, o tobě vím všechno.
Ema: Neříkal jsi náhodou, že ten blog nečteš?!
Hoch: :-*

***

Ema: Copak tě Březinová (obávaná bestie přes literární teorii na nordistice, pozn. red.) nic nenaučila? Nevíš, že směšování autora s jeho dílem je začátečnická chyba?
Hoch: Březinová mě vyrazila, takže tahle tvá chabá výtka je, asi jako kdybys dala sériovému vrahovi pokutu za špatné parkování.
Hoch: Navíc to, že je tvůj blog autobiografie nejtvrdšího kalibru, je evidentní. Z toho se nevykecáš.
Ema: Tak jo. Chceš na blog? Máš to mít. Zbývá akorát vymyslet ti pseudonym.

***
***

Ema: Nilsi!!! Nilsi!!!!! On mi řekl, že jsem grafomanka!
Nils-Aslak Ve(n)hanen: No tak nebreč. Jestli tě to potěší, tak seš moje oblíbená grafomanka.
Ema: Pro komparatistku neexistuje horší urážka, chápeš to?
Nils-Aslak Ve(n)hanen: Chápu. Emo, prosím tě, slib mi jedno, ano?
Nils-Aslak Ve(n)hanen: Slib mi, že si s ním nic nezačneš.
Nils-Aslak Ve(n)hanen: Tohle není kluk pro tebe.
Nils-Aslak Ve(n)hanen: A jestli to přes mé varování uděláš, připrav se, že pak ode mě uslyšíš akorát: Já ti to říkal!
Ema: Já NEJSEM grafomanka!
Nils-Aslak Ve(n)hanen: NEJSEM BLÁZEN! NÉÉÉJSEM BLÁZEN, CO SE VYMKL KONTROLE!! 🙂 🙂 🙂
Ema: Co?!
Nils-Aslak Ve(n)hanen: Tohle. Od 06:05:

***
***

Hoch: Tak já budu na blogu? To jsem zvědavý, jestli mě Nils odhalí.
Hoch: Posledně si myslel, že jsem Johnny Depp.
Ema: Tak to jsi ty?!?
Ema: Nils se zmiňoval o nějakém svém psychokamarádovi, který silně připomíná toho kluka z té historky.
Hoch: Ano, to jsem já, nihilistický psychopat s očima Konráda Henleina. Enchanté!
Ema: Aha, takže pseudonym bychom měli.
Konrád Henlein: Cože?
Ema: Enchanté, Konráde.
Konrád Henlein: Zdá se mi to, nebo jsi s věcma rychle hotová, Emo?

Nezdá, Konráde. My grafomani už jsme prostě takoví.

offended

Reklamy

Bet My Soul

Září v plenkách 2014, středa večer, foyer o přestávce, v něm Ema a James Dean a ne, není to rande, i když Amélie, Emina nová spolubydlící, tento pohled na věc nesdílí.

Ale to je vedlejší.

Ema konečně pustila Jamese Deana ke slovu a je u vytržení z toho, jak se shoduje jejich filmový vkus. Nadšeně hýká „Já taky!“ prakticky u čehokoli, co JD na toto téma poznamená.

JD: …a ještě bych chtěl vidět Na hraně zítřka.
Ema: Já už to viděla! A bylo to super.
JD: Cože? TY že jsi na tom byla?
Ema: No… Nechápu, co tě na tom tak udivuje. Dobré sci-fi mám fakt ráda.
JD: Ale dyť v tom nehraje Cumberbatch, ani McAvoy!
Ema: /zaraženě mlčí/
JD: Emo, ty zaraženě mlčíš!
Ema: /ano, je tomu vskutku tak/
JD: Kristepane, to je děsivý. Mel zas něco, znervózňuješ mě.
Ema: /těká pohledem po zdech a dál zaraženě mlčí/
JD: Mám tě začít rozdýchávat?
Amélie via SMS: Ahoj, tak jak jde RANDE???? 🙂 🙂 🙂
Ema: /Jamesi Deanovi/ Ne. To je dobrý.
Ema: /Amélii via SMS/: Trhni si.
Ema: /Jamesi Deanovi/ Jen mě občas dostane, co všechno se o mně kvůli blogu všeobecně ví. Včetně věcí, které dřív znalo pár nejbližších kamarádů. Od té doby, co bloguju, se mě i lidi, s nimiž jsem se dřív bavila jedině o cestování a knížkách, ptaj, jestli už mám chlapa, analyzují můj vztah s matkou a pokaždé, když řeknu „Hm… Tak jo.“, piští „Už to zase řekla!“.
JD: A ty se divíš?
Ema: Ne. A nevadí mi to. Jen mě to občas zarazí.
JD: Ty bláho, příště mě varuj dopředu. Tohle bylo fakt hrůzostrašný. A to jsem gastroentolog.
Ema: Věděl jsi vždycky, že chceš léčit lidi?
JD: Vůbec. Rozhod jsem se až těsně před. Moh jsem dělat prakticky cokoli, protože mi na střední skoro všechno šlo, a tohle mi přišlo jako dobrá výzva.
Ema: Hm. A žili šťastně až do smrti a vůbec se přitom nemuseli zaobírat problémem, zda byli lidstvu přínosem. Což je sžíravá otázka, která budí každého komparatistu s křikem ze spaní. Taky až do smrti.
JD: No jo. To je jedna z výhod ranhojičské profese. A pak ještě instantní kafe. Spousta instantního kafe. Škoda, že ho nepiju. …no a tys vždycky věděla, že chceš být spisovatelka?
Ema: Právě že jo. Zhruba od té doby, co jsem se naučila číst. Možná ještě dřív, než jsem uměla pořádně napsat všechna písmenka.
JD: Žjova.
Ema: Ani ne. Směřovat celý svůj život na to, že jednou napíšu knihu, kterou se za a) neuživím, za b) možná ztrapním až za hrob, protože to epochálně zvořu, je úplně šílený.
JD: Eh?
Ema: No prostě furt melu o tom, že chci psát. Až dodělám tohleto a tamto, až se vrátím odsud a dokážu tohle. A teď už jsem ve fázi, kdy nemůžu dál uhýbat. A mám příšerný strach, že to podělám.
JD: Takový strach maj přece všichni, bez ohledu na to, čím se živí.
Ema: Jo, ale u žádné jiné profese nesázíš svoji duši. S tím, že ji možná prohraješ v prší. …proč jsem se já idiot nemohla v těch šesti letech rozhodnout, že budu kongeniální účetní?!
JD: Protože bys musela umět počítat.
Ema: A jo. Pravda.
JD: Podle mě si to moc bereš. Vždyť píšeš blog. A když odhlídnu od toho, že se tam před lidma svlíkáš donaha a že všechny ty tvé historky jsou vlastně smutné, tak se dá i říct, že dobře.
Ema: Eh… Díky. Za to ti řeknu o mém blogu tajemství.
JD: Copak tobě ještě nějaká zbyla?
Ema: Vlastně je to jedno z posledních, tak to hlavně nikomu nevykecej. Lékařské tajemství, rozumíš?
JD: Úplně ne, ale pokračuj.
Ema: Takže. Já prostě nesnáším, jak všichni začínající autoři píšou o sobě. Jak vydají tak řečený román s protagonistou fiktivním jak centrofix, ale ve skutečnosti jsou to oni a popis jejich totálně nudného a zapomenutíhodného života. Je to maximálně ubohý a já se tomu vždycky chtěla vyhnout. Jenomže… Nějak se stalo, že cokoli jsem kdy zkoušela napsat, dopadlo úplně stejně. Vztekle jsem to cupovala na kousky a styděla se sama před sebou. No a pak mě jednou napadlo, že na to kašlu. Že prostě když mám furt tu nutkavou potřebu psát o sobě, tak teda jo. Ale žádné schovávání za jakože fikci. Pěkně natvrdo. Bez milosti.
JD: Už jsi někdy uvažovala o psychoterapeutovi? Ptám se tě jako lékař a přítel.
Ema: Nepřerušuj mě! A říkám ti, že budu ten blog dělat tak dlouho, dokud o sobě nenapíšu úplně všechno, co se napsat dá. A pak mi nezbyde nic jiného než začít tvořit vysokou literaturu. Dobrý plán, ne?
JD: Hm… Jenomže s tím, jaký seš magnet na bizár, se obávám, že budeš ty své historky psát na věky věků.
Ema: Pane bože. Ne! NE! Jako by nestačilo, že mě to čeká v pekle!
JD: Takže to číslo na psycholožku. Piš si. Je vážně dobrá.
Ema: A nemohla bych radši dostat výplach žaludku?

Amélie měla pravdu. Chodit na rande s kamarády doktory… Z toho má jeden hned motýlky v břiše.

property