tragikomické historky

New Kids on the Blog

Září 2015, úterý 13:30. Ema na obědě s Klavíristou.

Klavírista: Takže se propojíme na socsíti a domluvíme se na tom hraní?
Ema: Na socsíti… Propojíme… Takhle. Já ti v tuhle chvíli asi musím něco zásadního říct.
Klavírista: Oukej…?
Ema: Když já mám blog!
Klavírista: Ty jo, to mě hrozně mrzí! Ale to nic, dneska trpí různými bloky kdekdo.
Ema: Špatně mě chápeš. Já mám bloG. Blok budeš mít ty, až si ho přečteš.
Klavírista: BloG?!
Ema: Jo. Blog historek, co se mi dějou. Ututlat se už úplně nedá, takže ti to prostě říkám napřímo. Ale neboj, ctím soukromí druhých a používám přezdívky.
Klavírista: Jaký přezdívky?
Ema: Podle slavných osobností a postav. Herci, zpěvačky, hrdinové a tak.
Klavírista: Jako třeba Brad Pitt?
Ema: Brad Pitt tam zrovna ještě není.
Klavírista: A můžu být Brad Pitt já?
Ema: Pro mě za mě.
Klavírista: Takže zítra se na tvým blogu objeví: Brad Pitt nervózně čekal před indickou jídelnou na Emu a její zpoždění?
Ema: Ne, to se tam neobjeví.
Klavírista: To jsem rád.
Ema: Neobjeví se to tam, protože píšu v dialozích. Spíš čekej něco jako:

Brad Pitt: Ty jsi Slovenka?
Ema: Ne?!
Brad Pitt: Promiň, já jen, že máš takový legrační přízvuk.

Klavírista: Aha. Takže z celé naší konverzace tam dáš tu největší kravinu, co jsem řekl.
Ema: Ano. Plus možná ještě zmínku o tvém odzbrojujícím úsměvu.
Klavírista: Skvělý. Hele, já už musím jít.

Blogu jeden blbej!

Blogger Meme2

Reklamy

Jednotka čtenosti

Všeobecně se ví, že je Ema chorobně společenská. Takže nepřekvapí, když na své vánoční cestě do Rodné Hroudy pohrdne žlutým vlakem a nasáčkuje se místo toho do zasloužilého osobního vozidla jednoho milého známého.

 

23. prosince večer, Karlák in da Prague. Milý známý aka Řidič navzájem představuje své tři spolucestující nad otevřeným kufrem, do něhož se zároveň snaží vměstnat vánoční krámy krát čtyři.

 

Řidič: …no a tohle je Ema. Spisovatelka, dá se říct.
Sedadlo smrti: Fááákt? A co prosim tě píšeš, Emo?
Ema: Takový jako blog, ale…
Zadní sedadlo: A čte to hodně lidí?
Ema: To bych řekla. Konkrétně tedy hrstka kamarádů, skoro všichni expřítelové, plus nějací odmítnutí nápadníci.
Sedadlo smrti: A o čem ten tvůj blogísek je?
Ema: Sestává z tragikomických historek.
Sedadlo smrti: To si dovedu představit. Prostě si tam vylíváš srdíčko a píšeš o svých citečkách jako všechny holky.
Ema: V podstatě. Plus o některých nebohých lidech, co se k tomu občas nachomýtnou.
Sedadlo smrti: …a napíšeš tam i o mně?
Ema: Záleží, jestli se mi budeš hodit do pointy.
Sedadlo smrti: A co bych pro to měl udělat?
Ema: Ideálně říct něco o sexu anebo poukázat na mou neschopnost najít si chlapa.
Sedadlo smrti: Prosím?
Ema: Kvůli čtenosti. Snažím se ji nenápadně uměle navyšovat… A dejte si tadyhle cukroví. Jsem pekla.

***

Zadní sedadlo: /s plnou pusou cukroví/ A o čem ty historky píšeš?
Ema: No… Třeba o tom, jak jsem měla, ztratila a hledám kapelu, jak občas politováníhodným způsobem neumím držet zobák, jak se do všeho vrhám po hlavě a pak, když už je pozdě, o tom sáhodlouze přemýšlím, a jak mě u toho točí všemožné stereotypy.
Zadní sedadlo: Promiň, cože tě točí?
Ema: Stereotypy. Tak například (…) /vyčerpávající výčet světových nespravedlností byl redakčně vypuštěn, ale na blogu je dohledatelný, pozn. red./. Jo a taky chci jednou napsat o tom, jak je nefér, že je baskytara považovaná za výhradní nástroj pro muže. Baskytaristky všech zemí, spojte se!
Sedadlo smrti: /s plnou pusou cukroví/ Ježišmarjá, takže já budu teďka tři hodiny zavřený v autě s militantní feministickou aktivistkou?!
Ema: Počkej, vždyť já přece…
Sedadlo smrti: Neprotestuj, děvče, já už tě prokouk. Podle mě seš ztracený případ… Aspoň že to cukroví máš dobrý.
Řidič: A to je zase pravda. Úplná holka na vdávání.
Sedadlo smrti: Co si není schopná najít chlapa.

 

A čtenáře.
Ale materiál na blog, ten si sehnat dokáže.

 

A evidentně taky mimoděk rýmovat. Takže vlastně dobrý.

moomin_2