Tak jo

Můj životní pocit

Únor 2017, 2:00.
Byt, kde t. č. přebývá Ema, Nejlepší_spolubydlící a Vojta_Dyk_But_Better, který se právě vlomil do koupelny.

Vojta: Fuj, to jsem se lek. Co tu strašíš?
Ema: Hištím ši huby.
Vojta: Potmě?!
Ema: Hwětlo žáhovky hi hedělá we hwě w hoťi dobhe.
Vojta: Ale proč si teda čistíš zuby ve dvě v noci, když ti to nedělá dobře?
Ema: Jsem usnula na gauči u titulkování.
Vojta: Už zas?
Ema: Spát v posteli je pro nuly. Chceš umyvadlo?
Vojta: Chci svou postel. Tyhle noční tahy mě v mých požehnaných šestadvaceti letech už nějak zmáhají. He he, teda samozřejmě no offence, třicítko.
Ema: No offence taken. Můj životní pocit totiž nemá s tvým životním pocitem vůbec nic společného.
Vojta: Hustá. Dáme panáka?
Ema: /po urputném vnitřním zápase/ Spíš ani ne.
Vojta: „Ne“?! Ty to slovo znáš?
Ema: Asi s věkem moudřím.
Vojta: Nebo s věkem stárneš.

Nebo.

Hůj žiwothí poťit to kažhopádhě hatím nehahnamenal.

Defeatist Marathon.

Tramvaj do stanice Ukulele

Jako jsou někteří lidé barvoslepí, tak je Ema zcela dutá na detekci laciných záminek. Takže jí nedošlo, proč ob den zvoní u dveří spolužák ze základky s dotazem, jestli je zítra čeština, navzdory faktu, že čeština tehdy byla každý den. Nepochopila, že ten Slovák na středoškolské exkurzi v Bruselu jí ty vafle nekupuje jen z nezištné slovanské sounáležitosti. A nerozklíčovala ani nejtrapnější vtip s výukou francouzského jazyka o mnoho let později. Natožpak…

Únor 2015, párty u Richarda V. Krajča v pokročilé hodině.
Hezký spolubydlící Richarda V. Krajča: …ukulele! Pojď se mnou ke mně do pokoje a zahraju ti na ukulele, ty… hezká holko, co na mě celý večer děláš oči.
Ema s novýma vlasama: Já?!

***

Tak pravda je, že Ema na Hezkého spolubydlícího Richarda V. Krajča skutečně dělá oči na každé párty, kterou řečený uspořádá, ale doposud její sisyfovská činnost zaznamenávala převážně neúspěchy.

Jako:

Léto 2014, párty u Richarda V. Krajča.
Ema se starýma vlasama: Jé, ahoj, Hezký spolubydlící Richarda V. Krajča! Jak se pořád máš?
Hezký spolubydlící: Eee… My se známe, slečno?
Ema se starýma vlasama: No ano! Posledně jsi mi dal asi na pět vteřin ruku kolem ramen a předminule pusu na tvář na rozloučenou.
Hezký spolubydlící: Cool. Hele promiň, já si jdu pro víno.
Ema se starýma vlasama: A vrátíš se pak za mnou ještě?
Hezký spolubydlící: Eee… Spíš ne.

***

Únor 2015, párty u Richarda V. Krajča v pokročilé hodině.
Hezký spolubydlící Richarda V. Krajča: Prostě jen ty, já a ukulele. Co ty na to, kotě?
Ema s novýma vlasama: Hm… Tak jo!

***

Přičemž tento Emin souhlas má tři důvody. Za prvé, Ema je na větvi, že si jí Hezký spolubydlící konečně všimnul. Za druhé, Ema říká „Hm… Tak jo!“ na všechno. A za třetí, jak jsme si již vysvětlili, Ema má porouchaný senzor na detekci průhledných záminek.
No nevadí. Hezký spolubydlící Richarda V. Krajča tímto získává přezdívku Domhnall Gleeson a jde se na věc.

***

Únor 2015, párty u Richarda V. Krajča v pokročilé hodině. Komnaty Domhnalla Gleesona.
Domhnall Gleeson: /má se k různým věcem, ale hra na hudební nástroj to teda není/
Ema: Si říkal, že mi zahraješ na ukulele a ty zatím tohleto!
Domhnall Gleeson: No jako když to musí bejt, tak ti předtím klidně i zahraju.
Domhnall Gleeson: /hrábne do strun, zní to děsně/
Ema: Eee… Tak nechtěl bys podat nějaký noty?
Domhnall Gleeson: /hrábne do strun, zní to děsně/
Ema: Vida, tady nějaký noty jsou. Tak já ti je budu držet.
Domhnall Gleeson: /hrábne do strun, zní to děsně/
Ema: Hele, zdá se mi to, nebo na to vůbec neumíš hrát?
Domhnall Gleeson: Umím, umím, jen je to… dneska nějak rozladěný.
Ema: Aha. Víš co, tak já jdu na tramvaj.
Domhnall Gleeson: Ne, počkej, nikam nechoď. Co kdybysme se na to ukulele vykašlali a dělali něco jinýho?
Ema: JDU NA TRAMVAJ!
Domhnall Gleeson: Ne! ne! Já myslel… povídat si! Na úrovni. Tady spolu.
Ema: Hm… No tak do toho.
Domhnall Gleeson: Eee… Tak já bych si samozřejmě povídal rád, ale mám strach, abych neopakoval něco, co už ti v minulosti říkal někdo jiný.
Ema: Já čekám.

***

Domhnall Gleeson: /skládá Emě kompliment, který si redakce s dovolením ponechá pro sebe/ Ale to ti určitě říká kdekdo.
Ema: /ruměnec/ Ani ne.
Domhnall Gleeson: Tak já ti to říkám teď.
Ema: /ruměnec/ Tak dík. Ale teď už fakt musím na tu tramvaj.
Domhnall Gleeson: Řečičky. Bydlíš přece pár kroků odsud, na náměstí Republiky, takže jakápak tramvaj.
Ema: To teda nebydlím.
Domhnall Gleeson: To není možný. Posledně jsem tě tam doprovázel.
Ema: Tak to si mě asi s někým pleteš.
Domhnall Gleeson: Ne! Tebe bych si nikdy nespletl!
Ema: Vždyť ani nevíš, jak se jmenuju.
Domhnall Gleeson: Tebe bych si nikdy nespletl, Lucko!

***

Únor 2015, párty u Richarda V. Krajča v pokročilé hodině, konkrétně chodba.
Ema: /zuřivě se omotává šálou/
Richard V. Krajčo: Emo, tak co, jak ti Domhnall Gleeson zahrál na ukulele?
Ema: Mně nijak, ale nějaké Lucce, té zahrál fakt moc hezky.
Domhnall Gleeson: No tak jsem se splet no!!!
Richard V. Krajčo: Ty vole, tohle je EMA.
Domhnall Gleeson: Ema, Ema, no jasně, že je to Ema. Vidíš, už vím, jak se jmenuješ, tak tu můžeš zůstat a dokončit se mnou to, co máme u mě v pokoji rozdělaný, Emo!
Richard V. Krajčo: Ta Ema s tím blogem, ty vole.
Domhnall Gleeson: /leze hrůzou po zdi/ Ježíši ne, já nechci na žádný blog. Slitování! Milost! Já se jenom splet!
Ema: Slez z tý zdi, prosím tě. K týhle ubohý historce mě nenapadá žádná nosná pointa, takže o tobě fakt psát nebudu.
Domhnall Gleeson: /dál leze hrůzou po zdi a vykřikuje sebemrskačská hesla/
Richard V. Krajčo: Hele, Emo, koukej si ho uklidnit.
Ema: Mně jede tramvaj!
Richard V. Krajčo: Ty bys ho tu chudáka nechala v takovýmhle stavu? To nemáš kouska svědomí?
Ema: Ale…
Richard V. Krajčo: Nemluvě o tom, že se mě na něj pořád ptáš. A děláš na něj pokaždý ty svý oči! Nebuď blbá a zůstaň tady.
Ema: Ale…
Richard V. Krajčo: Potřebuješ přece pointu do historky.
Ema: Ale…
Richard V. Krajčo: Ráno ti udělám palačinky.
Ema: Tak jo.

***

A poučení pro dnešní historku zní…

Milé dámy, až příště půjdete ke kadeřnici, ujistěte se, že vás tam neostříhají na Lucku.
Anebo se neujistěte. Pokud tedy nespěcháte na tramvaj.

demotivation-posters-auto-251327

Haló, tady ověřování

***

Když jsem ještě učila jazyky v půlce pražských kanceláří, měla jsem v záloze pár hezkých triků na to, jak studentům mimoděk sdělit svoje datum narození a v kýžený den pak s nenuceným entuziasmem přijímat dary a květiny.

***

Čtvrtek odpoledne, leden 2015, kancl, Emě zvoní mobil.

 

Telefon: /zvoní/
Ema: Melu. Prosím.
Telefon: #&@{{}#&@ Ge Money Bank #&]@{&@{}} mluvit o &@]]Đ&@@{{&ĐĐ[?
Ema: Eee… Haló?
Telefon: ]@#&}{@&ĐĐ][Đ€ Slyšíme se?
Ema: Slyšela jsem akorát, jak jste řekla „Slyšíme se?“.
Telefon: Výborně, slyšíme se. Máte čas na krátký rozhovor?
Ema: No, víte, já jsem v práci, takže…
Telefon: Bude to jen pět minutek.
Ema: Hm… Tak jo.
Telefon: Pro ověření bych vás ráda požádala o vaše datum narození.
Ema: Cože?
Telefon: Pro ověření bych vás ráda požádala o vaše datum narození.
Ema: Ne, já vás slyšela, jen nechápu, proč po mně to datum narození chcete.
Telefon: Pro ověření.
Ema: A vy voláte z GE banky, jo?
Telefon: Ano. A potřebuji pro ověření znát vaše datum narození.
Ema: Ale já svůj předražený účet u vás loni zrušila. Takže už mě v té databázi vůbec nemáte mít, neřku-li si na mně něco ověřovat.
Telefon: Jestli chcete, můžeme náš hovor ukončit.
Ema: Rozumíte, co se snažim říct? Já ani moje datum narození ani žádná jiná data už prostě nejsme váš klient, takže nějaké ověřování z logiky věci nedává smysl.
Telefon: Jestli chcete, můžeme náš hovor ukončit.
Ema: Hm… Tak jo.

'My wife said I don't listen to her. At least I think that's what she said.'

29. 11. 1986. Moje datum narození.
A nejradši mám lilie!

Já vám zatopím

Ema má nový mobil a je na chatě, kde se topí dřevem.

A ostatní ženy zde jsou buď vdané nebo těhotné.

Pročež je jednomyslně rozhodnuto, že brzy ráno za účelem zatopení vstane Ema, ježto ta jediná tu nepotřebuje být pro nikoho svěží.

Ema řekne to svý ‚Hm… Tak jo.‘ a nastaví si budíka na šest.

Jenomže jak bylo předesláno, dotyčná má nový mobil.

Takže tak úplně nepozná své vlastní zvonění.

A než jí dojde, odkud ten tajuplný repetitivní zvuk v šest ráno pochází, a konečně to típne, je zcela vzhůru i celá vdaná a těhotná chata.

Hm.
Obávám se, že dneska za trest myju celý den nádobí.

Bet My Soul

Září v plenkách 2014, středa večer, foyer o přestávce, v něm Ema a James Dean a ne, není to rande, i když Amélie, Emina nová spolubydlící, tento pohled na věc nesdílí.

Ale to je vedlejší.

Ema konečně pustila Jamese Deana ke slovu a je u vytržení z toho, jak se shoduje jejich filmový vkus. Nadšeně hýká „Já taky!“ prakticky u čehokoli, co JD na toto téma poznamená.

JD: …a ještě bych chtěl vidět Na hraně zítřka.
Ema: Já už to viděla! A bylo to super.
JD: Cože? TY že jsi na tom byla?
Ema: No… Nechápu, co tě na tom tak udivuje. Dobré sci-fi mám fakt ráda.
JD: Ale dyť v tom nehraje Cumberbatch, ani McAvoy!
Ema: /zaraženě mlčí/
JD: Emo, ty zaraženě mlčíš!
Ema: /ano, je tomu vskutku tak/
JD: Kristepane, to je děsivý. Mel zas něco, znervózňuješ mě.
Ema: /těká pohledem po zdech a dál zaraženě mlčí/
JD: Mám tě začít rozdýchávat?
Amélie via SMS: Ahoj, tak jak jde RANDE???? 🙂 🙂 🙂
Ema: /Jamesi Deanovi/ Ne. To je dobrý.
Ema: /Amélii via SMS/: Trhni si.
Ema: /Jamesi Deanovi/ Jen mě občas dostane, co všechno se o mně kvůli blogu všeobecně ví. Včetně věcí, které dřív znalo pár nejbližších kamarádů. Od té doby, co bloguju, se mě i lidi, s nimiž jsem se dřív bavila jedině o cestování a knížkách, ptaj, jestli už mám chlapa, analyzují můj vztah s matkou a pokaždé, když řeknu „Hm… Tak jo.“, piští „Už to zase řekla!“.
JD: A ty se divíš?
Ema: Ne. A nevadí mi to. Jen mě to občas zarazí.
JD: Ty bláho, příště mě varuj dopředu. Tohle bylo fakt hrůzostrašný. A to jsem gastroentolog.
Ema: Věděl jsi vždycky, že chceš léčit lidi?
JD: Vůbec. Rozhod jsem se až těsně před. Moh jsem dělat prakticky cokoli, protože mi na střední skoro všechno šlo, a tohle mi přišlo jako dobrá výzva.
Ema: Hm. A žili šťastně až do smrti a vůbec se přitom nemuseli zaobírat problémem, zda byli lidstvu přínosem. Což je sžíravá otázka, která budí každého komparatistu s křikem ze spaní. Taky až do smrti.
JD: No jo. To je jedna z výhod ranhojičské profese. A pak ještě instantní kafe. Spousta instantního kafe. Škoda, že ho nepiju. …no a tys vždycky věděla, že chceš být spisovatelka?
Ema: Právě že jo. Zhruba od té doby, co jsem se naučila číst. Možná ještě dřív, než jsem uměla pořádně napsat všechna písmenka.
JD: Žjova.
Ema: Ani ne. Směřovat celý svůj život na to, že jednou napíšu knihu, kterou se za a) neuživím, za b) možná ztrapním až za hrob, protože to epochálně zvořu, je úplně šílený.
JD: Eh?
Ema: No prostě furt melu o tom, že chci psát. Až dodělám tohleto a tamto, až se vrátím odsud a dokážu tohle. A teď už jsem ve fázi, kdy nemůžu dál uhýbat. A mám příšerný strach, že to podělám.
JD: Takový strach maj přece všichni, bez ohledu na to, čím se živí.
Ema: Jo, ale u žádné jiné profese nesázíš svoji duši. S tím, že ji možná prohraješ v prší. …proč jsem se já idiot nemohla v těch šesti letech rozhodnout, že budu kongeniální účetní?!
JD: Protože bys musela umět počítat.
Ema: A jo. Pravda.
JD: Podle mě si to moc bereš. Vždyť píšeš blog. A když odhlídnu od toho, že se tam před lidma svlíkáš donaha a že všechny ty tvé historky jsou vlastně smutné, tak se dá i říct, že dobře.
Ema: Eh… Díky. Za to ti řeknu o mém blogu tajemství.
JD: Copak tobě ještě nějaká zbyla?
Ema: Vlastně je to jedno z posledních, tak to hlavně nikomu nevykecej. Lékařské tajemství, rozumíš?
JD: Úplně ne, ale pokračuj.
Ema: Takže. Já prostě nesnáším, jak všichni začínající autoři píšou o sobě. Jak vydají tak řečený román s protagonistou fiktivním jak centrofix, ale ve skutečnosti jsou to oni a popis jejich totálně nudného a zapomenutíhodného života. Je to maximálně ubohý a já se tomu vždycky chtěla vyhnout. Jenomže… Nějak se stalo, že cokoli jsem kdy zkoušela napsat, dopadlo úplně stejně. Vztekle jsem to cupovala na kousky a styděla se sama před sebou. No a pak mě jednou napadlo, že na to kašlu. Že prostě když mám furt tu nutkavou potřebu psát o sobě, tak teda jo. Ale žádné schovávání za jakože fikci. Pěkně natvrdo. Bez milosti.
JD: Už jsi někdy uvažovala o psychoterapeutovi? Ptám se tě jako lékař a přítel.
Ema: Nepřerušuj mě! A říkám ti, že budu ten blog dělat tak dlouho, dokud o sobě nenapíšu úplně všechno, co se napsat dá. A pak mi nezbyde nic jiného než začít tvořit vysokou literaturu. Dobrý plán, ne?
JD: Hm… Jenomže s tím, jaký seš magnet na bizár, se obávám, že budeš ty své historky psát na věky věků.
Ema: Pane bože. Ne! NE! Jako by nestačilo, že mě to čeká v pekle!
JD: Takže to číslo na psycholožku. Piš si. Je vážně dobrá.
Ema: A nemohla bych radši dostat výplach žaludku?

Amélie měla pravdu. Chodit na rande s kamarády doktory… Z toho má jeden hned motýlky v břiše.

property