Severský spølek

Rušička

Duben 2017, 16:00, Praha.
Emu nepustili do Irska, a tak tráví dovolenou mimo jiné na návštěvě u Elizabeth Bennetové a jejích ratolestí. Ty se právě přesunuly do horního patra domu a Emě v tu chvíli zavolá neznámé číslo. Naivně to zvedne s tím, že to třeba stihne vyřídit, než se dvouhlavé tornádo přižene zpátky.

Ema: Haló? 
Telefon: Dobrý den, já na vás dostala číslo od XY, chci probrat mediální partnerství vašeho Severského spølku s naší fenomenální severskou kulturní akcí. Máte na mě minutku?
Dvouhlavé tornádo: /nekoordinovaný řev v druhém patře se podezřele přibližuje ke schodišti/
Ema: No, popravdě spíš ne. Můžu vám zavolat zítra?
Telefon: A nemohla bych vám aspoň stručně nastínit, o co jde?
Dvouhlavé tornádo: /nekoordinovaný řev nabírá na síle a řítí se po schodech dolů přímo na Emu/
Ema: Jako můžete, ale neuslyším vás. Můžu vám zavolat zítra?
Telefon: Jde o to, že… /nekoordinovaný řev Dvouhlavého tornáda Emu pohltil, tahá ji za sukni a ruku, dožaduje se, aby si s jednou hlavou tornáda kreslil a druhé pomohl krýt krádež nálepek, načež se první hlava rozbrečí, protože to byly JEJÍ nálepky a proč jí to ta druhá hlava pitomá bere/ …takže co vy na to?
Ema: Já vás vůbec neslyším. Můžu vám zavolat zítra?
Telefon: No víte, ale ta naše akce je pro vás úplně skvělá, protože… /a druhá hlava už brečí taky, protože ji první hlava praštila a úroveň hlučnosti v tu chvíli přesahuje povolený limit decibelů pro blackmetalový koncert/
Ema: /s přibližně stejným počtem decibelů/ Zavolám ZÍTRA!!!!!!! /típ/ …KRÁVO!
Dvouhlavé tornádo: /okamžitý konec řevu/ Mamí, Ema řekla sprosté slovo!

Děti, tohle doma nezkoušejte.

Dospělí, vy vězte, že telefonát s tou krávou madam neodbytnou, který jsem iniciovala druhého dne, považuju za jeden ze svých osobních triumfů nad svým osobním egem.

Smrt Típnutí všem vlezlým rušičkám!

…Teď zase ego trimfovalo nade mnou. Pardon.

quit

Unexpected Journey

Praha, prosinec 2016, středa odpoledne.

Ema: Já se z těch Vánoc zblázním.
Kolegyně: Taky nestíháš řešit cukroví a dárky?
Ema: Nestíhám chodit na předvánoční večírky a koncerty! Včera jsem byla na recepci klingonské ambasády a pak se ještě hnala do Akropole na Priessnitz, za dva týdny chci tamtéž na Dusilovou. Taky tam hraje Zrní, ale to už prostě nedávám. Fakt musej všechny mý oblíbený kapely hrát předvánoční koncerty v jeden měsíc?!
Kolegyně: Když on by se takový předvánoční koncert v lednu asi moc neujal…
Ema: A do toho mám za týden bla bla bla bla bla (doplň si společenské akce ad libitum, pozn. red.) …a jednu svatou Lucii na skandinávské ambasádě.
Kolegyně: Tak nechceš třeba na něco z toho nejít?
Ema: To nejde. V sázce je má společenská čest.
Kolegyně: Hm. My se s manželem od té doby, co máme děti, večer nikam moc nedostanem. Natož o Vánocích.
Ema: Ale vždyť jste teď nedávno někde byli, ne?
Kolegyně: Myslíš ten koncert Hooverphonic? Tak to bylo na dlouho dobu naposledy.
Ema: To hráli tak blbě?
Kolegyně: Já nevím, jak hráli.
Ema: Vypadl jim zvuk?
Kolegyně: Ne. Jen jsme pozapomněli, jak to na těch koncertech chodí.
Ema: A jak to na těch koncertech chodí?
Kolegyně: Na lístku psali, že je koncert od sedmi. Tak jsme přišli do Lucerny na sedm a hlídání si domluvili do jedenácti. Říkali jsme si, že za tři hodiny už nebudou mít co hrát, i kdyby se rozhodli živě pokrýt celou diskografii. Jenže nás nenapadlo, že se kapela chopí nástrojů až o tři čtvrtě na deset.
Ema: No jo, Lucerna. Tam se nikdy nezačne načas.
Kolegyně: To už jsme právě zapomněli. Takže jsme si poslechli tři písničky a šli domů.
Ema: To mě mrzí. Jestli tě to potěší, tak já z Priessnitz stihla jen slabou půlku, protože jsem naopak spoléhala na to, že hrát včas nezačnou. A oni to jak na potvoru odpálili úderem půl osmé.
Kolegyně: Vím, jak ti je.
Ema: No… Vzhledem k tomu, že jsem se předtím na ambasádě přiopila nějakým klingonským drinkem s klikví, tak mi to bylo jedno. Aspoň jsem vplula rovnou do těch největších hitů. Bylo to krátký, ale intenzivní, víš jak.
Kolegyně: Jo, taky jsem se nějak takhle utěšovala.

Vtom Emě zazvoní telefon.

Zaz: Já jen volám, že my tam jdem už na šest, potkáme se pod pódiem.
Ema: Eee… Pod jakým pódiem?
Zaz: No v Karlíně!
Ema: A co v Karlíně, prosim tebe?
Zaz: JDEME SPOLU PŘECE NA KONCERT ZAZ! (té pravé Zaz, pozn. red.)
Ema: Cože? Bože! Já na to úplně zapomněla! Nemám lístek! Už to bude určitě vyprodaný! To je v háji, máš tam s kým být kromě mě, strašně se omlouvám, já to úplně zazdila, bože bože promiň!!!!
Zaz:… … … Dyť jsem ti ten lístek dávala v říjnu. Musíš ho někde mít, ty tele.
Ema: Jako že ti dva měsíce visím litr za lístek?
Zaz: To teď neřeš. Hlavně ho najdi.
Ema: Já vůbec nevím, kde bych ho mohla mít.
Zaz: Tehdy sis ho dávala do peněženky, tak co kdybys třeba začala s pátráním tam?
Ema:/začne s pátráním tam/ Omg! Fakt tu je! Tak teda… se asi potkáme pod tím pódiem, co?
Zaz: Zvládneš se tam probít?
Ema: … … … Ne.

***

Ema: Tak jsem právě zjistila, že jdu za pár hodin na Zaz. Ať žijou předvánoční koncerty.
Kolegyně: A máš hlídání?

Mám. Hlídaj mě kamarádi.
A že to se mnou občas nemaj lehký.

Ema má cenu

Ema: Haló?
Telefon: Dobrý den, tady je XY z Filmového_festivalu.
Ema: Dobrý den, tady je Ema.
Telefon: Emo, my máme takový problém. Nám tady vyhrál soutěž islandský film.
Ema: Chápu.
Telefon: Ne, tak to nemyslím. Problém je v tom, že režisér už odletěl a nemá to kdo převzít.
Ema: Aha.
Telefon: Tak jsem si říkala, jestli byste tu cenu nechtěla vy.
Ema: Cože?!
Telefon: No jako převzít. Symbolicky. Když jste ten Severskej_spølek.
Ema: A to bych jako musela něco říct?
Telefon: Ne, děkovnou řeč režisér předtočil. Oni vás s tím akorát vyfotěj a pak nám to zase vrátíte.

Aneb jak jsem si rozšířila sííívíííčko o přebíraní ceny za nejlepší režii.

leo2

Poznámkový aparát:

Na přebírání filmové ceny je nejtěžší odhadnout, kolik lidí vám ještě přijde gratulovat. Nesnesitelně snadno se vám totiž může stát, že zakrákoráte do mikrofonu svou supervtipnou hlášku „dík, já to teda rejžovi předám“ dřív, než vám stačí poblahopřát chudák ředitel festivalu.

I když… Nejtěžší věc je spíš asi poznat, kdy nastává správný čas zmizet. Jestli ještě během překladu „supervtipné hlášky“ do angličtiny, nebo až po ní. Já prchla během a doteď nevím, jestli jsem se tím náhodou nedopustila nepřípustného faux pas, které se se mnou nyní povleče až do konce života.

idea2

Anebo vlastně… Nejtěžší věc je křeč žvýkacích svalů, kterou chytnete od toho, jak se tu nejdelší minutu ve svém životě na pódiu s nenuceným vynuceným šarmem neustále křeníte. Obzvlášť, když zjistíte, že jste zazdili ředitele festivalu, anebo pokud právě tápete, jestli už se sluší odkráčet do propadliště dějin.

Ne, počkat, beru zpět. Nejtěžší věc na tom všem totiž rozhodně bylo nebýt celebrita, a přitom přesvědčit stádo znuděných fotografů, aby vám udělalo místo a umožnilo vám projít na pódium tu zatracenou cenu převzít. A vězte, že pokud v tom lítém boji dokážete skórovat a vítězoslavně se doklopýtat pod oslnivá světla ramp, udělají vám ti hajzlíci tak nelichotivou fotku, že si ji za rámeček nedáte.

napolík

Problémy prvního světa znal již Napoleon.

Magnet na ženy

Prosinec 2015, 20:00, velká severská oslava Severského spølku.

Její oblíbený herec: Co to je?
Ema: Záhadné pastilky. Dej si.
Její oblíbený herec: Já už měl záhadnou čokoládu a byla v ní, fuj, lékořice. Ty si dej.
Ema: Tak jo.
Její oblíbený herec: Tak co?
Ema: Fuj, rybí tuk.
Její oblíbený herec: Ty jsi jak moje kamarádka ze školky, které jsem řekl, že když sní magnet z tabule, budu s ní chodit.
Ema: A co ona na to?
Její oblíbený herec: Snědla dva.
Ema: (smích)
Její oblíbený herec: Protože jsem formát, chodil jsem s ní až do druhé třídy.
Ema: Bezva, takže odteďka chodíš se mnou.
Její oblíbený herec: Cože?!?!
Ema: Snědla jsem kvůli tobě pastilku s rybím tukem! Vidím to aspoň na jedno pololetí.
Její oblíbený herec: Ale…
Malá mořská víla: Fuj, děcka, já jsem normálně asi snědla pastilku s rybím tukem.
Ema: Já jsem byla dřív!!
Malá mořská víla: Prosím?
Její oblíbený herec: Emo, já…
Ema: Snědlas rybí tuk, takže budeš taky chodit s Mým oblíbeným hercem.
Malá mořská víla: No super!
Ema: Ale až od příštího pololetí.
Její oblíbený herec: Emo, já tě za…
Ema: Pošli to o tom tuku dál, Vílo.

A jak ví každý předškolák, dobré zprávy se šíří rychle. Proto teď příštích pár měsíců po Mém oblíbeném herci radši nic nechtějte, bude dost vytížený.

Emygrant

Září 2015, pátek večer, socsíť na trase Praha – Dálný Sever. Nils-Aslak Ve(n)hanen se ptá na snímek z literární besedy.

Nils-Aslak Ve(n)hanen: Co je to za týpka s tebou na tý fotce?
Ema: Mý rande.
Nils: Si šla na rande na besedu Severskýho spølku?
Ema: Ne, svý rande už na akce Severskýho spølku neberu. V létě jsem vzala Matematika na norskej film, co jsme promítali, on se tam všem představil, a já pak musela na schůzi minulej tejden vysvětlovat, že už ho neuviděj.
Nils: :)))
Ema: Díky za tvou účast.
Nils: „Zápis schůze Severskýho spølku. Bød 1. Emin miløstný živøt.“
Ema: Nech si to!
Nils: Náhodou, třeba by na to šel sehnat grant z norskejch fondů.

Pracovní název projektové žádosti: Emygrant.
Bude to angažovaný.

'He got a grant on the condition that he stop painting for a year.'