severské detektivky tě naučí

221B Teacher Street

Pondělí odpoledne, květen 2015. Hodina angličtiny s někdejším elitním detektivem.

Trénujeme otázky na letáku o londýnskem muzeu Sherlocka Holmese (kdy otvírá, kolik chtějí za vstupné atd)

Ema: Takže až budete v Londýně, teď už víte, do kterého muzea zajít. /mrk mrk/
Někdejší detektiv: Tak to ne.
Ema: Copak vy nemáte rád Sherlocka?
Někdejší detektiv: Nemám rád detektivky. Teď jsem kupříkladu četl Lovce hlav od Nesbøho…
Ema: Fakt? To mi přišlo dobrý, bavilo to dokonce i mě.
Někdejší detektiv: …a našel jsem v tom asi dvacet chyb. /Následuje podrobný rozbor zmíněných dvaceti chyb. Nekecám./
Ema: Au.
Někdejší detektiv: Abych to shrnul, Nesbø je fajn spisovatel, ale mizerný policajt.
Ema: Aha… No tak dobře… A kam byste si tedy v Londýně zašel vy?
Někdejší detektiv: Na ryby.

Učení jazyků je moje oblíbená detektivka.

elementary

Reklamy

Jak trestá pánbůh

Pátek večer. Ema jede vlakem do Rodné Hroudy. Vůči lidem v kupé trpí jako vždy vlakovou slepotou: sice registruje přítomnost neurčitých příslušníků lidské rasy, ale blíže je nezkoumá. Sedí u okýnka a místo po její pravici zabírá amorfní muž.

Vlak se pomalu rozjíždí a Ema telefonuje s rodinnými příslušníky. Snaží se o stručnost, protože taky přímo nesnáší, když se spolucestující vykecávají do mobilu, bohužel se jí to však trochu vymkne z ruky, takže brzy celé kupé nemůže než napjatě čekat spolu s ní, jestli teda půjde se sestrou plavat a s bratrem na kafe anebo obráceně.

Zatímco Ema vyřizuje již druhý naléhavý telefonát tohoto typu, amorfní muž vedle viditelně znervózní. Vrtí se, ošívá, no nic, myslí si Ema, asi ho pěkně točím tím telefonováním, ale nic naplat, program na víkend je potřeba domluvit zavčasu, chlapík to musí vydržet.

Jenže amorfní muž se výhružně vztyčí a loví cosi v bundě. Ema hovor raději končí, četla dost severských detektivek na to, aby si dokázala domyslet, co může vytočený mlčenlivý chlap v potemnělém vlaku asi tak hledat v kapse své bundy.

Vtom Emě zazvoní telefon potřetí. To je můj konec, pomyslí si. Ale když spatří, že jí volá dávný kamarád ze střední Bernard Black, se kterým se neviděla už tak dvě stě let, kašle na svůj život v ohrožení a nadšeně do sluchátka zařve:

„Ahoj, Bernarde Blacku! Zázrak, že se ozýváš, to jsem už snad ani nedoufala!“

A amorfní muž po Emině pravici jí odpoví:

„Čau Emo. Představ si, že teď sedím v kupé vedle takové otravné ženské, co má hlas přesně jako ty.“

Tak takovouhle jízdu ten žlutý vlak asi ještě nezažil.

… a jestli se také ptáte, jak je možné, že si Bernard Black ze sedmi set sedadel v tom vlaku rezervoval místo zrovna vedle mě, tak na to mám zcela jasnou a logickou odpověď:

Pánbůh ho potrestal za to, že mi neodpovídá na maily.

punish