Rodná Hrouda

Tragické tradice

Velikonoce 2015, zelený čtvrtek večer, Praha.

Šéf: A chystáš se na Velikonoce do Rodné Hroudy?
Ema: Ani mě nehne. Nenechám se mlátit od ožralých sousedů, kteří by modřiny na mým zadku následně vydávali za hezkou českou tradici.
Šéf: A ty myslíš, že v Praze se tradicím vyhneš?
Ema: Jo. Oko ožralých sousedů naštěstí daleko nedohlédne.

Střih. Velikonoční neděle večer. Emě zvoní telefon.

Richard V. Krajčo: Čau Emo. Seš doma?
Ema: Jo.
Richard V. Krajčo: A budeš i zítra ráno?
Ema: Jo.
Richard V. Krajčo: /ďábelský smích/

Etnologický ústav varuje: Pomalé vedení může způsobovat modřiny.

gay

Ohňová Mora

Prosinec 2015, krátce po Štědrém dni, 14:00.
Ema a Florence jako každý rok hrají svou oblíbenou hru Chyť mě, když to svedeš, aneb Kdy si předáme ty dary.

Florence /via iMessage/: Jak seš na tom dneska odpoledne? Nebudeš náhodou ve městě? Tím myslím Rodnou Hroudu.
Ema /via iMessage/: Ne, já už su Pražák. Mohla bych o víkendu, to do Rodné Hroudy přijedu i s velkým_P_malým_h_velkým_D zo Slovenska.
Florence: To už tam zas nebudu já. Tak až v lednu v Praze. A gratulace Velkýmu Péhádéčku k titulu.
Ema: Já zase gratuluju tobě k iPhonu.
Florence: Vyřídím Ježíškovi. Teď už se mě nezbavíš, protože iMessenger vládne všem. Odteď už se novinky z tvého života nebudu dozvídat až na blogu. Vše budu mít z první iRuky!
Ema: Nyní jsi totiž plně iMobilní.
Florence: Což mi připomíná, že jsem ti chtěla vynadat za historku s Matematikem. Kdybych o tom vašem srazu věděla předem, zakážu ti ho!
Ema: Proto jsem ti o něm taky předem neřekla, že.
Florence: Co to jako mělo znamenat?
Ema: Když já mám takovou teorii, že udržovat hezké vztahy s bývalými je dobrý nápad. Sice se to v praxi zatím úplně neosvědčilo, ale…
Florence: Žádný další bývalý už nebude, takže s ověřováním máš utrum!
Ema: Teď mluvíš jako moje babička.
Florence: Počkat! Vaši už Platóna_But_Better viděli?
Ema: Ne, babi se do něj zamilovala platonicky přes Skype. Jednou jí zamával a bylo to.
Florence: Lol.
Ema: Na oťukávací návštěvu přijede až příští víkend.
Florence: A jsi nervózní?
Ema: Původně ne.
Florence: Ovšem pak?
Ema: Ovšem pak do toho vstoupila ta zhouba trouba.
Florence: Jako že do kuchyně?
Ema: Jo. Vánoční dárek od našich. Elektrická zánovní trouba Mora Hnědá. Povstala z hlubin Morie, aby nahradila Moru Bílou.
Florence: Přecházíš z klingonštiny na elfštinu?
Ema: Slyš mé slovo, vrať se do světla a vzpomeň si na předvánoční status Ofélie, jak v naší plynové troubě Moře Bílé na bytě spálila všechny perníčky. Cituji:  „Troubu Mora 218 používáme tak, že po vhození sirky uléháme nohama k epicentru výbuchu.“ Četlas ho? Mí rodiče každopádně ano, a vzali to až moc vážně.
Florence: A sakra. Ale tak aspoň to máš do výbavičky, ne?
Ema: Jo, akorát teď ten výdobytek vědy a techniky musíme dostat k nám do bytu, domluvit proměnu plynu v elektřinu s domácím, sehnat člověka, co ten zázrak vykoná, a následně starou plynovou Moru Bílou dopravit do Mordoru a vhodit ji do Ohňové hory, protože do sklepa se nevejde.
Florence: Počkat! Mor(i)a je v Rodné Hroudě?! Ví o tom Tolkien?
Ema: To nevím, ale již brzo se přesune do Prahy. Naši mi ji prý přivezou autem. Ideálně až u nás bude Platón. Prej aby jim s tim pomoh.
Florence: Tak tomu říkám oťukávací návštěva. 🙂 🙂
Ema: A táta říkal, že nám Mora Hnědá asi bude vyhazovat pojistky. To prý tyhle typy ve starých barácích dělávaj.
Florence: Nech toho, já už nemůžu. 🙂 🙂 🙂
Ema: V nejhorším ji holt budem používat jako botník a péct začnem venku na ohni.
Florence: A proč jsi vašim neřekla, ať ji vrátěj, že je to nesmysl?
Ema: Neměla jsem to srdce.
Florence: Tak to seš v troubě, Frodo.

Zjevně.

Mladá máma

Skandinávská firma, úterý na konci dubna, jídelna.
Ema si bere dovolenou.

Skandinávský šéf: Jedeš do Rodné Hroudy?
Ema: Jo. Maminka slaví padesátiny, tak to bude velké a divoké.
Šéf: Cože?! Tvoje máma je tak mladá?
Ema: No, to víš, za socialismu se v Československu nic moc lepšího než děti dělat nedalo.
Šéf: Mojí mámě je sedmdesát!
Ema: Mojí babičce je sedmdesát.
Šéf: Bloody hell, shut up! (a není to poprvé, co Šéf  Emě podobnou věc radí, pozn. red.)
Holandský koordinátor logistiky: Dneska už je to tady naštěstí jiné.
Ema: Co je proboha špatného na tom být mladá máma?
Multikulturní pánská část Skandinávské firmy: /zabodnou do Emy nedůvěřivé pohledy/
Ema: No co koukáte? Mně je náhodou líto, že já už mladá máma nikdy nebudu.
Česká ženská část Skandinávské firmy: /zabodnou do Emy ledové bezdětné pohledy. Ano, Ema je ve firmě nejmladší./
Ema: Eeee, chci říct… Tak mladá jako moje máma.

Bloody hell, zas jsem ve Firmě o něco oblíbenější.

Inzerát

Ema mele s. r. o.

vypisuje víkendovou volnou pozici

„Doprovod na svatbu kamaráda v Rodné Hroudě 12. 7. 2014„

 

Požadujeme
– prokazatelný taneční talent
– věk nad 18 let
– společenský oděv
– společenskou povahu
– smysl pro humor (alespoň pasivně)
– odolnost vůči svatebnímu stresu

Nabízíme
– rozmanitou a podnětnou náplň práce
– flexibilní pracovní dobu
– mladý a dynamický kolektiv
– firemní shuttlebus
– bohatou škálu benefitů (ubytování, jídlo a pití zdarma, možnost využít služeb průvodce po Rodné Hroudě a okolí, Emin neskonalý vděk atd.)

 

Životopisy a motivační dopisy zasílejte na emameleblog(zavináč)gmail.com.

 

Pozice není vhodná pro abstinenty, expřítele a odmítnuté nápadníky.

 

sacrify

Blízké setkání letního druhu

Dear Sister,

Věř tomu nebo ne, ale jednu červencovou noc roku 2009 jsem šla po Rodné ulici směr Home, nikde ani živáčka, vlahý letní vzduch, a najednou se přede mnou na chodníku zjevil tvor.
No, spíš tvoreček.

Rachitická kočka domácí?

Přerostlý křeček na útěku?

Blbost. Bylo to divoké a bylo to na lovu. Od pohledu šelma.

Lasička. Asi.
(Hledala jsem ji pak po zbytek léta ve všech relevantních encyklopediích, ale marně.)

Prchala přede mnou pořád dál po chodníku a byla nervózní, že mě nemůže setřást.
Nemohla jsem za to, že si pro lov vybrala zrovna cestu, co vede k nám domů.

Když jí to taky došlo, vyskočila na plot, chvíli zkoumavě hleděla směrem ke mně a já zahlídla její tmavobílou masku. Nádhernou, prolínala se s tou letní tmou kolem. Pak sebou kmitla a byla tatam.

Hrozně zvláštní chvíle.
Tak moc zvláštní, že jsem o ní později napsala písničku pro Bývalou_kapelu. O nebezpečí léta a lasiček.
Když ji poslouchám dnes, z té šumící zkušebnové nahrávky, slyším v ní svůj falešný zpěv všechno, co jsem to léto viděla a zažila. A částečně mi v ní znějí i všechna léta předtím a nějakou záhadou i ta, co přišla potom: 2010, 2011, 2012, 2013… Ta budoucí do ní možná časem vejdou taky.

Léto je čas bláznů a šílenství. Černá letní magie a závoj oči zakryje…
Ty nejbláznivější věci se mi vždycky děly v létě.
Tobě ne?

Ach jo.

Tohle by byl fakt nádherný, melancholický konec příběhu. Jenže úplně vylhaný. A znáš přece můj postoj k lhaní.

Takže střih do nahé pravdy:

Až na to, že nedávno jsem tu svou Múzu konečně našla. Náhodou na mě vykoukla z obrázku v Malém Brehmovi po prababičce.
Ukázalo se, že ta nádherná tmavobílá šelmí maska patří…

Wait for it…

Tchoři smrdutému.

TCHOŘI FUCKING SMRDUTÉMU!!!

Nedělám si srandu.

tchor

Malý Brehm: Savci

Asi chápeš, že při zpěvu té závažné písně mi po tomhle zásadním obratu v identitě postav vždycky cukaly koutky.

To poetické stvoření, co mě tehdy v noci totálně dostalo a inspirovalo, byl ve skutečnosti prozaický tchoř.
Kdybych to byl býval věděl, tak bych to byl nezpíval.

S láskou navždy tvá

Lasička Tchořová