pomalu a po lopatě

Čím dál delší zpoždění

Typický hovor Praha-Bratislava na konci měsíce.

Ema: Aktuální zpoždění činí čtyři dny.
Platón_But_Better: Eee… Čo?
Ema: Jaká jsou aktuální jména?
Platón: Aká mena?
Ema: Dětí neasi.
Platón: Karel* a Šarlota*. Či na čo sa pýtáš?
Ema: Ok, s tím se dá žít. We’ll keep you informed.
Platón: ??
Ema: Jako že dám vědět.
Platón: Čo dáš vedieť?
Ema: Jak se to vyvíjí.
Platón: Ale čo?
Ema: Ty mě vůbec nechápeš.
Platón: Nie.
Ema: A ani ti to není blbý.
Platón: Možno som len prepracovaný.
Ema: A já mám PMS. Čím dál delší.

*Jména budoucích dětí byla změněna z důvodu ochrany budoucího soukromí.

Epilog

O den později.

Ema: Krizový štáb rozpuštěn, stav nouze odvolán.
Platón: Čo?
Ema: Tobě taky musí člověk všechno říkat po lopatě.
Platón: Ale čo?
Ema: Že nebudeš otcem mých dětí.
Platón: Eee… Ty sa so mnou rozchádzaš?

Reklamy

Tragické tradice

Velikonoce 2015, zelený čtvrtek večer, Praha.

Šéf: A chystáš se na Velikonoce do Rodné Hroudy?
Ema: Ani mě nehne. Nenechám se mlátit od ožralých sousedů, kteří by modřiny na mým zadku následně vydávali za hezkou českou tradici.
Šéf: A ty myslíš, že v Praze se tradicím vyhneš?
Ema: Jo. Oko ožralých sousedů naštěstí daleko nedohlédne.

Střih. Velikonoční neděle večer. Emě zvoní telefon.

Richard V. Krajčo: Čau Emo. Seš doma?
Ema: Jo.
Richard V. Krajčo: A budeš i zítra ráno?
Ema: Jo.
Richard V. Krajčo: /ďábelský smích/

Etnologický ústav varuje: Pomalé vedení může způsobovat modřiny.

gay

Šifra mistra Kamaráda

Ema má chytrý telefon. Čínský. To znamená, že se mu do vnitřní paměti nevejde ani blbá aplikace baterka, dotyková klávesnice nefachčí (v případě nouze rozbijte sklo) a vybrané příchozí zprávy se zobrazují jako hromádka podivných znaků.

Onoho červnového pondělí večer zas.
Nesmyslný shluk souhlásek, něco jako ftustredudem, dorazil tentokrát od Bernarda Blacka.
Ema je unavená životem, a tak odkládá detektivní pátrání po původním významu na později.
A co uděláš později, neuděláš nikdy.

Takže střih ob dva dny. Středa podvečer.
Chytrý telefon hraje přednastavenou melodii, která zní jako soundtrack k přistávání mimozemšťanů na Vítězném náměstí a kterou se Ema doposud neodvážila změnit, protože bůh ví, jak by na to ten čínský šmejd zareagoval.

Ema: Haló?
Bernard Black: Kde seš?
Ema: Kde asi. V práci.
BB: Co sakra děláš v práci?
Ema: Práci. Klingonsky.
BB: Nech si ty legrácky a koukej být okamžitě v divadle. Mám lístky a čekám.
Ema: V jakém sakra divadle?
BB: V tom, jak jsi mě na něj minulý týden zvala, a já ti to v pondělí potvrzoval.
Ema: O ničem takovém nevím.
BB: Nelži. Přišla mi doručenka.
Ema: Jo tohle. Promiň, ale ta zpráva nešla přečíst. Chtěla jsem ti napsat, ale pak mi to vypadlo. Byl to úplně nesmyslný shluk souhlásek…
BB: Ale…
Ema: Říkala jsem si, že to buď můj debilní chytrý telefon zas jednou blbě načet…
BB: Emo, já bych…
Ema: …anebo že se ti ta zpráva odeslala omylem. Vy chlapi totiž vždycky strčíte mobil někam do kapsy, on se vám tam odblokuje, píše to hovadiny a pak je svévolně rozesílá náhodným kontaktům.
BB: Tak budeš mě chvíli poslouchat? Napsal jsem ti [f_tu_středu_dem]. Foneticky. Abys nemyslela, že tady seš ostrovtipná akorát ty.
Ema: No nazdar.
BB: Nazdar za půl hodiny na Kampě. A opovaž se to nestihnout, nebo už s tebou nikdy nikam nejdu, amatérko.

Drazí přátelé, to, že si tady občas hraju na vtipnou, ještě neznamená, že jsem taky důvtipná. Takže radši pomalu a po lopatě se mnou.

code

***

Ale nebojte, tenhle příběh má happy-end.
Jak totiž praví lidové moudro, co není v hlavě, musí být v nohách.
A přes nohy já jsem expert.
Potvrdí vám to devět podplacených poníků z deseti.