Orfeus

Přítelkyně s rizikem II

„Vždyť se mi to vůbec nepodobá,“ podotkl Kwame ke všeobecnému pobavení, „kde mám ruce a nohy?“

Arthur Japin: Černoch s bílým srdcem (Vakát 2012, s. 102, přel. V. H. Havlíková)

***

Richard V. Krajčo se poznal na blogu.

Richard V. Krajčo: To snad není pravda!
Ema: Co? Vadí ti ta přezdívka?
Richard V. Krajčo: Vadí mi, že z toho vycházím jako blbec. Jako bych nepoznal lyru a nevěděl, kdo je to Orfeus.
Ema: Ptal ses, co to mám na zádech, a pak jsi řekl Kakofonix. Smůla.
Richard V. Krajčo: Já ale vím, kdo je to Orfeus! A to tetování se mi líbí.
Ema: Klid, jako blbec z toho vycházím já. Ty mi jen asistuješ.
Richard V. Krajčo: Já vím, kdo je to Orfeus, sakra!
Ema: Řeknu ti to takhle. Tu přezdívku jsem když tak ochotná změnit. Tedy za podmínky, že přestaneš vypadat jako Richard Krajčo.

Jinak s ním ale nemá nic společného!

Nebojte, RVK jako RK naštěstí jen vypadá.

Orfeova proměna

Ema, Richard V. Krajčo a další kamarádi jsou spolu v sauně na Vltavě. R. V. K. Emu hecuje, aby skočila do řeky, Ema vysvětluje, že od jistého incidentu s chobotnicí má s Vltavou nevyřešené spory. Prostě neskáče.

Tudíž jí následně není zima. Tudíž nemá při výstupu po vachrlatých schůdcích zpět do sauny potřebu choulit se do prostěradla. A tudíž se R. V. K., šplhajícímu galantně za Emou, nenadále naskytne možnost pohledu na její záda, vzbuzující otázky.

Ema vysvětluje:

Když jsem slavila pětadvacátiny, všichni mi říkali, že to čtvrtstoletí už NĚCO znamená. Že je to pravý čas bilancovat svůj život a konečně ho pevně uchopit do rukou. Následkem toho jsem procházela fázemi zdeptání – zoufalství – vyhoření – popření – agónie, až jsem konečně dospěla k rozhodnutí, jak se ke své dosavadní, čtvrtstoletí trvající existenci postavit čelem.

Dala jsem si potetovat záda.

RVK: /nechápavě/ Chápu.
Ema: Tohle tetování totiž symbolicky shrnuje, k čemu jsem za čtvrtstoletí svého života dospěla.
RVK: Ehm, a co že to teda je za klikyhák?
Ema: Lyra! Má pro mě silný metaforický význam.
RVK: Eeee, jakože hudba?
Ema: Nejenom. /a v tuto chvíli se u Emy k její smůle projeví komplex bývalé učitelky/ No tak schválně, jestlipak víš, pro kterou zásadní mytickou postavu je lyra emblematická.
RVK: To samozřejmě vím. Přece pro Kakofonixe!

… Myslela jsem Orfea.
Smůla.
Kakofonixe mi od toho památného hovoru ze zad zřejmě už nikdo neodpáře.

Uvažuju, že až budu zase slavit nějaké čtvrtstoletí, nechám si k němu přitetovat ještě Obelixova kaňoura.