naléhavý telefonát

Rušička

Duben 2017, 16:00, Praha.
Emu nepustili do Irska, a tak tráví dovolenou mimo jiné na návštěvě u Elizabeth Bennetové a jejích ratolestí. Ty se právě přesunuly do horního patra domu a Emě v tu chvíli zavolá neznámé číslo. Naivně to zvedne s tím, že to třeba stihne vyřídit, než se dvouhlavé tornádo přižene zpátky.

Ema: Haló? 
Telefon: Dobrý den, já na vás dostala číslo od XY, chci probrat mediální partnerství vašeho Severského spølku s naší fenomenální severskou kulturní akcí. Máte na mě minutku?
Dvouhlavé tornádo: /nekoordinovaný řev v druhém patře se podezřele přibližuje ke schodišti/
Ema: No, popravdě spíš ne. Můžu vám zavolat zítra?
Telefon: A nemohla bych vám aspoň stručně nastínit, o co jde?
Dvouhlavé tornádo: /nekoordinovaný řev nabírá na síle a řítí se po schodech dolů přímo na Emu/
Ema: Jako můžete, ale neuslyším vás. Můžu vám zavolat zítra?
Telefon: Jde o to, že… /nekoordinovaný řev Dvouhlavého tornáda Emu pohltil, tahá ji za sukni a ruku, dožaduje se, aby si s jednou hlavou tornáda kreslil a druhé pomohl krýt krádež nálepek, načež se první hlava rozbrečí, protože to byly JEJÍ nálepky a proč jí to ta druhá hlava pitomá bere/ …takže co vy na to?
Ema: Já vás vůbec neslyším. Můžu vám zavolat zítra?
Telefon: No víte, ale ta naše akce je pro vás úplně skvělá, protože… /a druhá hlava už brečí taky, protože ji první hlava praštila a úroveň hlučnosti v tu chvíli přesahuje povolený limit decibelů pro blackmetalový koncert/
Ema: /s přibližně stejným počtem decibelů/ Zavolám ZÍTRA!!!!!!! /típ/ …KRÁVO!
Dvouhlavé tornádo: /okamžitý konec řevu/ Mamí, Ema řekla sprosté slovo!

Děti, tohle doma nezkoušejte.

Dospělí, vy vězte, že telefonát s tou krávou madam neodbytnou, který jsem iniciovala druhého dne, považuju za jeden ze svých osobních triumfů nad svým osobním egem.

Smrt Típnutí všem vlezlým rušičkám!

…Teď zase ego trimfovalo nade mnou. Pardon.

quit

Reklamy

Ema má cenu

Ema: Haló?
Telefon: Dobrý den, tady je XY z Filmového_festivalu.
Ema: Dobrý den, tady je Ema.
Telefon: Emo, my máme takový problém. Nám tady vyhrál soutěž islandský film.
Ema: Chápu.
Telefon: Ne, tak to nemyslím. Problém je v tom, že režisér už odletěl a nemá to kdo převzít.
Ema: Aha.
Telefon: Tak jsem si říkala, jestli byste tu cenu nechtěla vy.
Ema: Cože?!
Telefon: No jako převzít. Symbolicky. Když jste ten Severskej_spølek.
Ema: A to bych jako musela něco říct?
Telefon: Ne, děkovnou řeč režisér předtočil. Oni vás s tím akorát vyfotěj a pak nám to zase vrátíte.

Aneb jak jsem si rozšířila sííívíííčko o přebíraní ceny za nejlepší režii.

leo2

Poznámkový aparát:

Na přebírání filmové ceny je nejtěžší odhadnout, kolik lidí vám ještě přijde gratulovat. Nesnesitelně snadno se vám totiž může stát, že zakrákoráte do mikrofonu svou supervtipnou hlášku „dík, já to teda rejžovi předám“ dřív, než vám stačí poblahopřát chudák ředitel festivalu.

I když… Nejtěžší věc je spíš asi poznat, kdy nastává správný čas zmizet. Jestli ještě během překladu „supervtipné hlášky“ do angličtiny, nebo až po ní. Já prchla během a doteď nevím, jestli jsem se tím náhodou nedopustila nepřípustného faux pas, které se se mnou nyní povleče až do konce života.

idea2

Anebo vlastně… Nejtěžší věc je křeč žvýkacích svalů, kterou chytnete od toho, jak se tu nejdelší minutu ve svém životě na pódiu s nenuceným vynuceným šarmem neustále křeníte. Obzvlášť, když zjistíte, že jste zazdili ředitele festivalu, anebo pokud právě tápete, jestli už se sluší odkráčet do propadliště dějin.

Ne, počkat, beru zpět. Nejtěžší věc na tom všem totiž rozhodně bylo nebýt celebrita, a přitom přesvědčit stádo znuděných fotografů, aby vám udělalo místo a umožnilo vám projít na pódium tu zatracenou cenu převzít. A vězte, že pokud v tom lítém boji dokážete skórovat a vítězoslavně se doklopýtat pod oslnivá světla ramp, udělají vám ti hajzlíci tak nelichotivou fotku, že si ji za rámeček nedáte.

napolík

Problémy prvního světa znal již Napoleon.

Haló, tady ověřování

***

Když jsem ještě učila jazyky v půlce pražských kanceláří, měla jsem v záloze pár hezkých triků na to, jak studentům mimoděk sdělit svoje datum narození a v kýžený den pak s nenuceným entuziasmem přijímat dary a květiny.

***

Čtvrtek odpoledne, leden 2015, kancl, Emě zvoní mobil.

 

Telefon: /zvoní/
Ema: Melu. Prosím.
Telefon: #&@{{}#&@ Ge Money Bank #&]@{&@{}} mluvit o &@]]Đ&@@{{&ĐĐ[?
Ema: Eee… Haló?
Telefon: ]@#&}{@&ĐĐ][Đ€ Slyšíme se?
Ema: Slyšela jsem akorát, jak jste řekla „Slyšíme se?“.
Telefon: Výborně, slyšíme se. Máte čas na krátký rozhovor?
Ema: No, víte, já jsem v práci, takže…
Telefon: Bude to jen pět minutek.
Ema: Hm… Tak jo.
Telefon: Pro ověření bych vás ráda požádala o vaše datum narození.
Ema: Cože?
Telefon: Pro ověření bych vás ráda požádala o vaše datum narození.
Ema: Ne, já vás slyšela, jen nechápu, proč po mně to datum narození chcete.
Telefon: Pro ověření.
Ema: A vy voláte z GE banky, jo?
Telefon: Ano. A potřebuji pro ověření znát vaše datum narození.
Ema: Ale já svůj předražený účet u vás loni zrušila. Takže už mě v té databázi vůbec nemáte mít, neřku-li si na mně něco ověřovat.
Telefon: Jestli chcete, můžeme náš hovor ukončit.
Ema: Rozumíte, co se snažim říct? Já ani moje datum narození ani žádná jiná data už prostě nejsme váš klient, takže nějaké ověřování z logiky věci nedává smysl.
Telefon: Jestli chcete, můžeme náš hovor ukončit.
Ema: Hm… Tak jo.

'My wife said I don't listen to her. At least I think that's what she said.'

29. 11. 1986. Moje datum narození.
A nejradši mám lilie!

Jak trestá pánbůh

Pátek večer. Ema jede vlakem do Rodné Hroudy. Vůči lidem v kupé trpí jako vždy vlakovou slepotou: sice registruje přítomnost neurčitých příslušníků lidské rasy, ale blíže je nezkoumá. Sedí u okýnka a místo po její pravici zabírá amorfní muž.

Vlak se pomalu rozjíždí a Ema telefonuje s rodinnými příslušníky. Snaží se o stručnost, protože taky přímo nesnáší, když se spolucestující vykecávají do mobilu, bohužel se jí to však trochu vymkne z ruky, takže brzy celé kupé nemůže než napjatě čekat spolu s ní, jestli teda půjde se sestrou plavat a s bratrem na kafe anebo obráceně.

Zatímco Ema vyřizuje již druhý naléhavý telefonát tohoto typu, amorfní muž vedle viditelně znervózní. Vrtí se, ošívá, no nic, myslí si Ema, asi ho pěkně točím tím telefonováním, ale nic naplat, program na víkend je potřeba domluvit zavčasu, chlapík to musí vydržet.

Jenže amorfní muž se výhružně vztyčí a loví cosi v bundě. Ema hovor raději končí, četla dost severských detektivek na to, aby si dokázala domyslet, co může vytočený mlčenlivý chlap v potemnělém vlaku asi tak hledat v kapse své bundy.

Vtom Emě zazvoní telefon potřetí. To je můj konec, pomyslí si. Ale když spatří, že jí volá dávný kamarád ze střední Bernard Black, se kterým se neviděla už tak dvě stě let, kašle na svůj život v ohrožení a nadšeně do sluchátka zařve:

„Ahoj, Bernarde Blacku! Zázrak, že se ozýváš, to jsem už snad ani nedoufala!“

A amorfní muž po Emině pravici jí odpoví:

„Čau Emo. Představ si, že teď sedím v kupé vedle takové otravné ženské, co má hlas přesně jako ty.“

Tak takovouhle jízdu ten žlutý vlak asi ještě nezažil.

… a jestli se také ptáte, jak je možné, že si Bernard Black ze sedmi set sedadel v tom vlaku rezervoval místo zrovna vedle mě, tak na to mám zcela jasnou a logickou odpověď:

Pánbůh ho potrestal za to, že mi neodpovídá na maily.

punish