Den dětí 2015, pondělí večer. Kampa.
Ema: Mimi, můžu si tě vyfotit?
Mimi: A proč?
Ema: Protože ti to sluší.
Mimi: A proč?
Ema: Protože si hraješ s tím dárkem, co jsem ti dala.
Mimi: A proč?
Ema: Jakože proč jsem ti dala ten dárek?
Mimi: /kýve hlavou/
Ema: No přece proto, abych si tě s tím mohla vyfotit, dát to na blog a vytvářet tam umělý dojem, že jsem dobrý člověk… Tak můžu?
Mimi: Tak jo.
Já to dítě žeru.
Mimi a dárek. Fotku zveřejňuji s laskavým svolením Mimi a jejích rodičů.
Když Ema před pár lety pobývala v Klingonské říši, fascinovalo ji, že i zmrzlinu ve stánku lze zaplatit platební kartou, že spolužáci u oběda v jídelně sice zarputile mlčí, ale pod stolem si vás na socsíti v mobilu nenuceně přidávají do přátel, a že podmínkou složení zkoušky může být taky psaní blogu (seriozního samozřejmě). Stručně řečeno ji překvapilo, že se evidentně octla v zemi, kde se technický pokrok nikdy nepřestal uctívat, ačkoli jinde na západě vyšel z módy někdy mezi koncem průmyslové revoluce a počátkem modernismu.
***
Červenec 2014, čtvrtek večer, kuchyně bytu obývaného Emou, Udem Kierem a dalšími spolubydlícími.
Na návštěvu za Udem přijel klingonský kamarád Fin a jeden večer jej dostává na starost Ema.
Ema: Dám si s tebou kafe, ale pak zase musím překládat.
Fin: Já kafe nepiju.
Ema: Tak počkat, říkal jsi přece, že jsi z Finska…? (pozn. red. Psát pořád dokola „Klingonská říše“ je moc dlouhý a stejně to všichni víte.)
Fin: Cože?
Ema: Znavený pokus o vtip. Když tak ho rovnou ignoruj.
Fin: Ok. Dal bych si čaj.
Ema: Fajn. Aspoň mi tady nebudeš brečet, že české kafe tu vaši řídkou kyselou břečku vůbec nepřipomíná, pročež zakoušíš traumatizující stesk po vlasti.
Fin: Eh… A co teda bude s tím čajem?
Ema: No jo furt.
***
Fin: Viděl jsem na socsíti, žes byla na vodě. Příroda, polonahý kámošky a tak. Hezký.
Ema: Díky. Já zase na socsíti četla, že jste se rozešli s přítelkyní. Nutila tě pít kafe?
Fin: Cože?
Ema: Další chabý pokus.
Fin: Aha. Tak já ho budu zase ignorovat.
Ema: Fajn.
***
Fin: A chystáš se ještě někam na dovolenou?
Ema: Ačkoli pravděpodobně dělám kariérní chybu, jedu s rodinou na chatu.
Fin: To byl další chabý pokus o vtip, který mám radši ignorovat, anebo to myslíš vážně?
Ema: Prostě mám šibeniční termín překladu, kterému bych měla věnovat všechen volný čas. Takže jsem se z té dovolené chtěla vyvlíknout. Jenomže pak jsem šla na mši v Rodné Hroudě a farář měl kázání o tom, jak je rodina důležitější hodnota než mrzký peníz, a ve mně se hnulo svědomí.
Fin: Ty ale přece nejseš v církvi?! Vždyť seš Češka.
Ema: To sice přesně, jak říkáš, nejsem a jsem, ovšem do toho kostela mě lstí přiměla jít kamarádka Zaz. A neváhala přitom zneužít vlastní dítě.
Fin: Eh… Další chabý vtip? Můžu ho ignorovat?
Ema: Jasně. Ty ale seš z Finska, tudíž i člen církve, že jo?
Fin: Náhodou jsem z církve vystoupil.
Ema: A někdy v té době jsi přestal i pít kafe?
Fin: Ha, chabý vtip detekován! Začínám v tom být vážně dobrej.
Ema: No a je to náročný proces vystoupit z církve? V zemi, kde je 90 % věřících?
Fin: Ani ne. Totiž… My na to máme aplikaci.
Hustý. Zbývá už jen vyvinout program na automatické filtrování národních stereotypů a chabých vtipů. V tom spatřuji ještě velkou díru na trhu.
Propositio maior dnešního sylogismu zní „Ema miluje děti“.
Leč jak naznačuje přiložená dokumentace, to, že Ema děti miluje, ještě neznamená, že to s nimi umí.
Modelový příklad interakce Ema a dítě č. 1. Dítě je holka.
Ema: /staví věž z kostek/
Dítě: /znuděně kouká/
Ema: No a co je u tebe jinak nového?
Dítě: /znuděně kouká/
Ema: U mě nic moc, s tím klukem, jak jsem ti o něm posledně říkala, mi to nevyšlo.
Dítě: /znuděně kouká/
Ema: Ale! Byla jsem na úplně božím filmu.
Dítě: /znuděně kouká/
Ema: Byl o básnířce Elizabeth Bishopové. A jejím lesbickém vztahu s jednou jihoamerickou architektkou.
Matka dítěte: EMO!!!
Ema: Ehm… Tak co abysme tady do toho taky vnesly trochu akce a zbořily tu věž?
Dítě: /vzdává to a odchází si kreslit/
Modelový příklad interakce Ema a dítě č. 2. Dítě je kluk.
Dítě: /hraje si s hračkou v podobě velkého vozidla/
Ema: /hrne se k dítěti/ Jééé! Ty máš ale krásný bagr!
Dítě: /výhružně se mračí/
Ema: Ale neboj, prcku, já ti ten bagr neseberu.
Dítě: /mračí se ještě víc/
Ema: /na matku dítěte/ To tvoje materialistické škvrně mi nechce půjčit bagr.
Matka dítěte: Myslíš ten traktor?
Ukázka praktické interakce Ema a dítě, úvod do jazyka.
Ema navštěvuje Zaz a její dceru Mimi.
Důležitá technická poznámka: Když se Mimi před dvěma lety narodila, bylo to první dítě v Emině okolí. I předsevzala si Ema, že ať už se bude dít cokoli, ona pro Mimi rozhodně vždycky bude… její nejvíc cool teta ever.
Ema: /vchází do dveří/
Mimi: Emoemoemoemoemo! (překlad: A jéje, už je tady zas.)
Ema: /zcela naměkko/ Slyšeli jste? Řekla moje jméno!
Mimi: /plác ručičkou na záda/ (překlad: Ještě pořád tam máš tu hrůzu?)
Ema: No jasně, to víš, že ti pak zase ukážu svoje sexy tetování.
Mimi: /na Emin deštník/ Fifí! (překlad: Hezkej. Zabavuje se.)
Ema: Ty mi uklidíš deštník? Ty jsi ale zlatíčko.
Mimi: /ukazuje na Emu/ Enená! (překlad: Emina šála je zelená.)
Zaz: Správně, zelená. No není ona geniální?
Mimi: /bere Emu za ruku a ukazuje ke dveřím/ Ťapí! (překlad: Ani si ji nesundavej. Jde se na hřiště.)
Ema: Eh… A nedáme si nejdřív to dobré jídlo, na které mě tvoje máma pozvala?
Mimi: /rezolutně/ Ťapí!
Ema: Ale když ona teta Ema šilhá hlady. Máš s ní přece nějaký soucit…?
Mimi: ŤAPÍ!!
Ema: Že já si to hned nemyslela.
Interakce Ema a dítě, vlastní historka.
Dubnový víkend večer, Ema je na svatbě Zaziny sestry. Oslava je velká a neformální, žádné uhozené tradice jako zametání střepů nebo únos nevěsty, jen uvolněná zábava. Akorát Zaz je coby nejstarší sestra v jednom kole.
Konečně se ale urvala a chce si dát víno s Emou. Mimi, která se právě probudila z odpoledního šlofíka, jim hodlá asistovat.
V půlce cesty ke stolu však Zaz opět zastihne milá společenská povinnost konverzovat s jinými hosty než s Emou. Předává Emě sklenku vína a Mimi a naznačuje, ať chvíli vydrží na místě.
Ema koukne na Mimi. Mimi koukne na Emu. Obě myslí na totéž.
Střih.
Opouštět s dítětem budovu, aniž byste o tom zpravili matku? A tím dítěti odepřít možnost spontánního jednání?! Nikdy! Tedy pokud chcete být nejvíc cool teta ever.
Střih.
Ema a Mimi jdou ruku v ruce ulicí.
Mimi: /nadšeně ukáže na vzdálený keř/ Kos!
Ema: Fakt že jo. Páni, ty máš oči jako rys.
Mimi: /peláší ke keři/ Kos!
Ema: /vlaje za ní/ Hele jako kos bezva, ale zkusme u toho příště nerozlít moje víno, ok?
Střih.
Ema a Mimi u keře. Kos je pryč.
Mimi: /nadšeně ukáže kamsi za obzor/ Ťapí!
Ema: Ty jo, vážně hřiště.
Mimi: /vleče Emu za sebou/ Mimi ťapí! Ema ťapí!
Střih.
Ema a Mimi na hřišti za obzorem. Mimi v bělostných šatičkách zatím asi jenom padesátkrát sjela dolů po zasviněné klouzačce.
Mimi: Ťapí ještě.
Ema /se sklenicí vína v zubech vysazuje Mimi nahoru/: Ty, a nepudem už zkontrolovat, co je nového na sále?
Mimi: /sjede klouzačku/ Ťapí ještě.
Ema: Ťapí naposledy. Máma má o nás už určitě strach. Teda o tebe. Mě spíš bude chtít zabít.
Mimi: Ťapí ještě.
Ema: Seš si jistá?
Mimi: Ještě!!
Ema: No dobře, tak teďka teda naposledy. A o souvislosti zasviněných šatů s ťapí mámě ani slovo, platí?
Střih.
Emě se díky velké dávce brilantních diplomatických schopností a troše hrubé síly (nebo to bylo naopak?) konečně daří dostat Mimi z klouzačky. U vstupu potkávají vystresovanou Zaz.
Zaz: /vrhá se k Mimi/ Moje dítě! Pane bože, kde jste byly?
Ema: No… Vidíš támhle na obzoru tu klouzačku…?
Zaz: Děláš si srandu? Tos mi nemohla říct, že jdete na hřiště?
Ema: Mohla, ale zabránila bych tím Mimi v její spontaneitě.
Zaz: Jasně. A nebyla bys cool teta.
Ema: Přesně. Vlastně jsme se vrátily hlavně proto, že mi došlo víno.
Drazí přátelé, z dnešní historky byste si měli odnést především následující aristotelský závěr:
Když se na svatbě zakáže únos nevěsty, hrozí, že si to někteří labilní hosté budou chít kompenzovat únosem dítěte.
Ema mele 