Přelom srpna a září 2016.
„Ano, pani, tou žádostí o storno jste lístky zablokovala… Ne, peníze vám nevrátíme… Ne, ta žádost o storno nejde vzít zpátky… No, to jste si měla přečíst v podmínkách, že to nejde a že to ani nesmíte zkoušet… Ne, to by náš ajťák opravdu nemohl… No… Můžete si podat e-žádost o stížnost. Na vyřízení máme tři měsíce.“
Takže poté, co mi České dráhy zablokovaly svůj předražený lístek za to, že jsem se ho na webu pokusila stornovat, což se prý nesmí, ačkoli tam na to mají tlačítko, jedu do Bratislavy za jízlivým filozofem protestně busem.
S hodinovým zpožděním, protože D1.
Tak aspoň že mají na benzince v Horní Dolní u hranic internety.
Aneb…
Platón: Som na izbe zabil 4 komáry. Ako ty? Už ste na hranicách?
Ema: Já čtyři pokémony na benzince. Nejsme.
Po vyvraždění osazenstva benzínky jsem se přece jen odhodlala tu e-žádost o stížnost podat.
Kupodivu se ozvali hned, zablokované peníze mi vrátili, přihodili usmiřovací voucher a pár dní na to vyšel článek, že odteď ČD zavádějí e-shop s lidskou tváří.
Náhoda? Asi jo.
I po zjednodušení je totiž ten jejich systém dost na pikachu.
***
A takhle to dopadne, když k pokémonům pustíte frustrovanou překladatelku:
***
***
***
Všem, které jsem kdy naštvala tím, že jsem je tady na blogu nelichotivě vyobrazila, se na vědomost dává, že jsou nominovaní na Křišťálovou lupu.
Ema mele 