magnet na bizár

People Are Strange

Květen 2016, pátek, Hvězda.

Adele: Strašně dlouho jsme se neviděly. Co je nového?
Ema: Šíleně nestíhám s překladem, rozvádí se mi Příbuzná, z kapely jsem vyhodila kytaristu a teď z toho nemůžu spát, přítel se mi natrvalo odstěhoval do Bratislavy…
Adele: Něco veselejšího bys tam neměla?
Ema: Eee… Ale jo! Jeden kamarád mi začal posílat fotky sebe v ženským oblečení.
Adele: Cože??? Jako že je transsexuál?
Ema: Ne, to ne. Je to normální kluk, co se akorát občas rád obleče do šatů a silonek, nahodí nehty, make-up, podpatky a vyrazí do města.
Adele: Ono ho to vzrušuje?
Ema: Podle mě mu to prostě jen dělá radost.
Adele: Ale proč ty fotky posílá zrovna tobě?
Ema: Syndrom vrby. Lidi se mi z nějakýho důvodu často a rádi svěřujou.
Adele: A… Co mu na to jako odepíšeš? Když ti takovou fotku pošle?
Ema: No co… Na tu poslední jsem mu napsala, že mu hezky ladí boty se šatama.
Adele: (smích)
Ema: Fakt mu ladily!
Adele: Ty seš prostě hrozný magnet na bizár.
Ema: To je jeden úhel pohledu.
Adele: A ten druhý?
Ema: Každý máme nějaké svoje miniúchylky. My všichni jsme bizár.
Adele: Vysvětli.
Ema: No… Někdo poslouchá Manowar, jiný fandí Manchesteru City a někdo se prostě holt oblíká do holčičího.
 

A co vaše miniúchylky?

Magnet na ženy

Prosinec 2015, 20:00, velká severská oslava Severského spølku.

Její oblíbený herec: Co to je?
Ema: Záhadné pastilky. Dej si.
Její oblíbený herec: Já už měl záhadnou čokoládu a byla v ní, fuj, lékořice. Ty si dej.
Ema: Tak jo.
Její oblíbený herec: Tak co?
Ema: Fuj, rybí tuk.
Její oblíbený herec: Ty jsi jak moje kamarádka ze školky, které jsem řekl, že když sní magnet z tabule, budu s ní chodit.
Ema: A co ona na to?
Její oblíbený herec: Snědla dva.
Ema: (smích)
Její oblíbený herec: Protože jsem formát, chodil jsem s ní až do druhé třídy.
Ema: Bezva, takže odteďka chodíš se mnou.
Její oblíbený herec: Cože?!?!
Ema: Snědla jsem kvůli tobě pastilku s rybím tukem! Vidím to aspoň na jedno pololetí.
Její oblíbený herec: Ale…
Malá mořská víla: Fuj, děcka, já jsem normálně asi snědla pastilku s rybím tukem.
Ema: Já jsem byla dřív!!
Malá mořská víla: Prosím?
Její oblíbený herec: Emo, já…
Ema: Snědlas rybí tuk, takže budeš taky chodit s Mým oblíbeným hercem.
Malá mořská víla: No super!
Ema: Ale až od příštího pololetí.
Její oblíbený herec: Emo, já tě za…
Ema: Pošli to o tom tuku dál, Vílo.

A jak ví každý předškolák, dobré zprávy se šíří rychle. Proto teď příštích pár měsíců po Mém oblíbeném herci radši nic nechtějte, bude dost vytížený.

Bet My Soul

Září v plenkách 2014, středa večer, foyer o přestávce, v něm Ema a James Dean a ne, není to rande, i když Amélie, Emina nová spolubydlící, tento pohled na věc nesdílí.

Ale to je vedlejší.

Ema konečně pustila Jamese Deana ke slovu a je u vytržení z toho, jak se shoduje jejich filmový vkus. Nadšeně hýká „Já taky!“ prakticky u čehokoli, co JD na toto téma poznamená.

JD: …a ještě bych chtěl vidět Na hraně zítřka.
Ema: Já už to viděla! A bylo to super.
JD: Cože? TY že jsi na tom byla?
Ema: No… Nechápu, co tě na tom tak udivuje. Dobré sci-fi mám fakt ráda.
JD: Ale dyť v tom nehraje Cumberbatch, ani McAvoy!
Ema: /zaraženě mlčí/
JD: Emo, ty zaraženě mlčíš!
Ema: /ano, je tomu vskutku tak/
JD: Kristepane, to je děsivý. Mel zas něco, znervózňuješ mě.
Ema: /těká pohledem po zdech a dál zaraženě mlčí/
JD: Mám tě začít rozdýchávat?
Amélie via SMS: Ahoj, tak jak jde RANDE???? 🙂 🙂 🙂
Ema: /Jamesi Deanovi/ Ne. To je dobrý.
Ema: /Amélii via SMS/: Trhni si.
Ema: /Jamesi Deanovi/ Jen mě občas dostane, co všechno se o mně kvůli blogu všeobecně ví. Včetně věcí, které dřív znalo pár nejbližších kamarádů. Od té doby, co bloguju, se mě i lidi, s nimiž jsem se dřív bavila jedině o cestování a knížkách, ptaj, jestli už mám chlapa, analyzují můj vztah s matkou a pokaždé, když řeknu „Hm… Tak jo.“, piští „Už to zase řekla!“.
JD: A ty se divíš?
Ema: Ne. A nevadí mi to. Jen mě to občas zarazí.
JD: Ty bláho, příště mě varuj dopředu. Tohle bylo fakt hrůzostrašný. A to jsem gastroentolog.
Ema: Věděl jsi vždycky, že chceš léčit lidi?
JD: Vůbec. Rozhod jsem se až těsně před. Moh jsem dělat prakticky cokoli, protože mi na střední skoro všechno šlo, a tohle mi přišlo jako dobrá výzva.
Ema: Hm. A žili šťastně až do smrti a vůbec se přitom nemuseli zaobírat problémem, zda byli lidstvu přínosem. Což je sžíravá otázka, která budí každého komparatistu s křikem ze spaní. Taky až do smrti.
JD: No jo. To je jedna z výhod ranhojičské profese. A pak ještě instantní kafe. Spousta instantního kafe. Škoda, že ho nepiju. …no a tys vždycky věděla, že chceš být spisovatelka?
Ema: Právě že jo. Zhruba od té doby, co jsem se naučila číst. Možná ještě dřív, než jsem uměla pořádně napsat všechna písmenka.
JD: Žjova.
Ema: Ani ne. Směřovat celý svůj život na to, že jednou napíšu knihu, kterou se za a) neuživím, za b) možná ztrapním až za hrob, protože to epochálně zvořu, je úplně šílený.
JD: Eh?
Ema: No prostě furt melu o tom, že chci psát. Až dodělám tohleto a tamto, až se vrátím odsud a dokážu tohle. A teď už jsem ve fázi, kdy nemůžu dál uhýbat. A mám příšerný strach, že to podělám.
JD: Takový strach maj přece všichni, bez ohledu na to, čím se živí.
Ema: Jo, ale u žádné jiné profese nesázíš svoji duši. S tím, že ji možná prohraješ v prší. …proč jsem se já idiot nemohla v těch šesti letech rozhodnout, že budu kongeniální účetní?!
JD: Protože bys musela umět počítat.
Ema: A jo. Pravda.
JD: Podle mě si to moc bereš. Vždyť píšeš blog. A když odhlídnu od toho, že se tam před lidma svlíkáš donaha a že všechny ty tvé historky jsou vlastně smutné, tak se dá i říct, že dobře.
Ema: Eh… Díky. Za to ti řeknu o mém blogu tajemství.
JD: Copak tobě ještě nějaká zbyla?
Ema: Vlastně je to jedno z posledních, tak to hlavně nikomu nevykecej. Lékařské tajemství, rozumíš?
JD: Úplně ne, ale pokračuj.
Ema: Takže. Já prostě nesnáším, jak všichni začínající autoři píšou o sobě. Jak vydají tak řečený román s protagonistou fiktivním jak centrofix, ale ve skutečnosti jsou to oni a popis jejich totálně nudného a zapomenutíhodného života. Je to maximálně ubohý a já se tomu vždycky chtěla vyhnout. Jenomže… Nějak se stalo, že cokoli jsem kdy zkoušela napsat, dopadlo úplně stejně. Vztekle jsem to cupovala na kousky a styděla se sama před sebou. No a pak mě jednou napadlo, že na to kašlu. Že prostě když mám furt tu nutkavou potřebu psát o sobě, tak teda jo. Ale žádné schovávání za jakože fikci. Pěkně natvrdo. Bez milosti.
JD: Už jsi někdy uvažovala o psychoterapeutovi? Ptám se tě jako lékař a přítel.
Ema: Nepřerušuj mě! A říkám ti, že budu ten blog dělat tak dlouho, dokud o sobě nenapíšu úplně všechno, co se napsat dá. A pak mi nezbyde nic jiného než začít tvořit vysokou literaturu. Dobrý plán, ne?
JD: Hm… Jenomže s tím, jaký seš magnet na bizár, se obávám, že budeš ty své historky psát na věky věků.
Ema: Pane bože. Ne! NE! Jako by nestačilo, že mě to čeká v pekle!
JD: Takže to číslo na psycholožku. Piš si. Je vážně dobrá.
Ema: A nemohla bych radši dostat výplach žaludku?

Amélie měla pravdu. Chodit na rande s kamarády doktory… Z toho má jeden hned motýlky v břiše.

property