Rušňovodič, prohodil muž ležérně u snídaně, zrovna když jsem si myslela, že už mě žádné zákeřné slovenské slovo nerozhodí.
Překonala jsem černice, zvládla jsem šerbeľ, už mě nezdeptá ani kúrenie či tlačenie, ale rušňovodič ukázal, že vzájemné porozumění bude ještě dlouhá cesta.
Pětiletá neteř si stěžuje, že nerozumí mému manželovi zo Slovenska.
Já: Ale tak něco přece musíš rozumět, ne?
Neteř: Něco jo… Třeba když řekne Youtube.
Zaseknou se mi balkonové dveře, nejdou zavřít, ať dělám co dělám. V prvním patře trochu schíza.
Tak volám manželovi na Slovensko, ukazuju na kameru panty, nerovnoměrnou škvíru a ptám se, co mám dělat.
Prý: „A nemohla by si miesto ma zavolať nejakému svojmu kamarátovi?“
Dolů je to 4000 stop.
Já to přepočítávám na metry, manžel na Tatry.
(Konkrétně „ako z Podbanského na Kriváň“, kdyby vám to nedalo spát.)
Ema mele 