To ráno Emě napsal Bernard Black.

A je několik věcí, které Emu uvádějí do stavu absolutního blaha. Když vidí Hrad ze zastávky Horoměřická například. Nebo když přijde jaro a ukáže se, že ten hnusný keř před barákem je ve skutečnosti zlatý déšť. Když je v jídelně na oběd žemlovka. A není vyprodaná. Když se Emě podaří rozesmát kamarády. Taky když jí Eso Rimmer okomentuje historku. (Protože Eso Rimmer je vražedně vtipný.) Případně když historku olajkuje Nils-Aslak Ve(n)hanen. (Protože Nils-Aslak Ve(n)hanen má tak nakažlivý smích, že zabírá i virtuálně.) Dále ještě když vyjde nový Peter Hoeg anebo když Emě Skandinávský šéf řekne, že ten text, co napsala, je to nejlepší, co za poslední roky četl, a k dokonalosti už mu chybí jen to, aby ho komplet předělala. A pak taky když napíše Bernard Black.

Bernard Black se totiž ozývá jen jednou za uherský rok. Častěji rozhodně ne.

Takže Ema to ráno freneticky odpovídá „ANO, jistě, samozřejmě, že tě chci vidět, ale jelikož mám své zásady, oběhnu nejdříve Stromovku. Srdečně Družice Poník.“

Střih.
Květnové pondělí pozdě večer. Ema a Bernard Black se toulají po Dejvicích.

Bernard Black: Zeptal bych se tě, jak se máš, ale přečetl jsem si to na blogu.
Ema: Aha?
Bernard: Takže vím, že seš na dně a hledáš chlapy po seznamkách.
Ema: Přesně tak. Tedy až na to, že ta historka je pár měsíců stará. To jen na blog jsem ji dala až teď.
Bernard: Chceš říct, že momentálně už nejseš zoufalá a osamělá?!
Ema: No tak, Bernarde, znáš mě snad dost dlouho na to, abys věděl, že já jsem zoufalá a osamělá pořád stejně. Bez ohledu na to, jestli mám zrovna vztah.
Bernard: Doprčic, Emo!! Já se s tebou dneska sešel, protože mi tě bylo líto.
Ema: Naprosto chápu tvé zklamání.
Bernard: No bezva. Co tady sakra dělám?
Ema: Hledáš vhodnou zídku. A zveš mě na svatbu. A já ti pořád ještě můžu vyprávět historky, které se na blogu zatím neobjevily. Třeba o botách v mé předsíni anebo o tom, jak se mi proměnilo tetování.
Bernard: V žádném případě. Spoilery nesnáším… Počkat! Ty máš tetování?! Ukaž!
Ema: To máš z toho, že se mi ozýváš jen jednou za uherský rok. Všechny důležité věci propásneš… Ale díky za pozvání na svatbu. Přijdu velice ráda.
Bernard: Zapomeň.
Ema: Ani mě nehne. Teda jestli chceš vidět to tetování.

***

Vůbec nechápu, proč se mi Bernard Black ozývá tak málo, když jsem takový agilní společník.

Co chápu, je, proč mě dneska bolí celé tělo.

To už se tak stává těm lidem, co se místo svalového protažení po běhu věnují aplikaci makeupu, aby zakryli své pravé, polomrtvé já a vypadali aspoň trochu únosně, ježto doufají, že je jejich dávný kamarád ze střední ve stylové kavárně pozve na svou svatbu.

***

A jak praví Murphyho zákoník, čím preciznější makeup, tím vyšší pravděpodobnost, že večer strávíte pitím lahváče na zídce.

***

Apendix.
„Bernard Black? Já?! Proboha, Emo, proč?“ lomí BB rukama a otvírá přitom lahváč svazkem klíčů.