klingonština

Egypťan

Červen 2016, úterý ráno. Nad žákovskou knížkou.

Učitel: Jé! Ema mele maso!
Ema: To říkal i váš šéf.
Učitel: Ježišmarjá, vám už je třicet?
Ema: Až za půl roku!!!
Učitel: A co že si děláte papíry tak pozdě?
Ema: Dřív jsem je nepotřebovala. Teď potřebuju.
Učitel: A co děláte?
Ema: Překládám z finštiny.
Učitel: Siksi miksi hyvää päivää!*
Ema: Hezký.
Učitel: To mě naučil jeden můj finský kamarád. Já už učil všechno možný, Rusy, Mongoly, Egypťany, ale překladatelku z finštiny teda ještě ne.
Ema: A všichni to dali?
Učitel: Všichni, až na ty dva Egypťany. Jeden odmítl dodržovat značky, druhej se neodvážil jet rychleji než čtyřicítkou.
Ema: Myslíte, že to dám já?
Učitel: Jak se řekne finsky spojka?
Ema: Kytkin.
Učitel: Jste hysterka?
Ema: Ne.
Učitel: Tak to dáte.

Akorát jsem mu teda neřekla, že tu finštinu jsem vystudovala kvůli Egypťanu Sinuhetovi. Snad to nebude přitěžující okolnost.

egyptians_o_657455

  • Překlad: Proto proč dobrý den. Jedná se o začátečnické dada.
Advertisements

Svatý Grál

Finština nemá rody a ve třetí osobě používá pro on, ona, ono společné zájmeno hän.
A do toho ta jejich netransparentní křestní jména.

Juhana je muž.
Päivi je žena.
Onni je muž.
Esa taky.
A Lauri…?

Duben 2016, úterý, hodina finštiny.

Učitelka Ema: /rozverně/ Hezky jste to přečetla. A teď schválně: je ten Lauri z textu žena, nebo muž?
Studentka: No… Tak TEN Lauri bude asi muž, že.

Mohla bych hrát toho staříka, co klade dotazy v Monty Pythonovi a Svatém Grálu.

Mimochodem Svatý grál se finsky řekne Graalin malja.
Nevím však, jestli je to žena, nebo muž.

CHGenders

Vykořisťovatelka

Březen 2016, pondělí 18:30, hodina finštiny.

Ema ohlásila písemku předem.
A takto vypadala učebna deset minut po začátku hodiny:

…a i dalších deset minut, než to Ema vzdala a šla zhrzeně dom.

Střih. Březen 2016, úterý 19:00, finština po skypu.

Písemka se nepíše. Studentka se připojila. Hodina probíhá.

Studentka: /čte/ Pomo – asiakas – työkaveri – vaimo – tiimi. (Šéf – zákazník – kolega – manželka – tým.)
Ema: Mikä sana ei kuulu joukkoon? (Které slovo do skupiny nepatří?)
Studentka: Vaimo! (Manželka!)
Ema: Ja miksi? (A proč?)
Studentka: Koska vaimo on ihminen. (Protože manželka je člověk.)

Správně. Ti ostatní jsou přece nelidští vykořisťovatelé.
Jen teda nevím, kam zařadit tu učitelku s písemkou.

'You want next door - this is inhuman resources.'

Jazyková cvičení

Leden 2016, středa 20:00, londýnská kavárna.

Ema: Can I have a cup of tea please?
Obsluha: Where are you from?
Ema: Czech Republic.
Obsluha: Cool. Tak ten čaj máte zadarmo.

Můj nedokonalý přízvuk patří k mému osobnímu tisíci věcí, co mě serou. Ale evidentně i z věcí, co mě serou, se občas dá přijatelně profitovat.


***

Leden 2016, čtvrtek 10:00, londýnský mrakodrap.

Žena_s_typicky_klingonským_jménem: Ahoj, já jsem Žena_s_typicky_klingonským_jménem!
Ema: Ahoj, Ženo_s_typicky_klingonským_jménem. Nejsi náhodou Klingonka?
Žena_s_typicky_klingonským_jménem: Omg! Jak to víš?
Ema /klingonsky/: Máš typicky klingonské jméno.
Žena_s_typicky_klingonským_jménem: Omg! Ty mluvíš klingonsky?!
Ema /hrdě/: Ó ano. Klingonštinu jsem vystudovala na univerzitě.
Žena_s_typicky_klingonským_jménem: Omg! Proč proboha?
Ema: No, bylo mi devatenáct a přišlo mi to jako dobrý nápad.
Žena_s_typicky_klingonským_jménem: Chápu. Já si v osmnácti nechala propíchnout jazyk.

Holt někdo na ty jazyky není.

Pár postřehů z Londýna najdete taky na Twitteru pod #emaVLondyne a pak tady:

This slideshow requires JavaScript.

 

Hlava mapa ve Finsku

(Sloupek)

Finové nemají obličejové svaly, sloveso mít a smysl pro humor. Takové byly závěry mé první konfrontace s Finskem v době, kdy jsem z mladické nerozvážnosti začala studovat jazyk a kulturu téhle země na severu, co je háklivá na klíčové slovo „Skandinávie“ a trpí závislostí na kyselé břečce, kterou vydává za kávu.

Mimiku ani gestikulaci rezervovaní Finové vážně nemusejí. Když k tomu přičteme monotónní intonaci finštiny a subtilní příponu „-ko“, která je jediným indikátorem finské tázací věty, pochopíme, proč finštinář-začátečník nikdy s jistotou nepozná, jestli na něj Fin právě jen tak nezávazně mluví, nebo se ho na něco zásadního ptá.

Jazykový učedník tak snadno promešká neopakovatelnou příležitost vyjádřit se k tomu, jaká je jeho oblíbená barva, jestli má rád kočky a kolik je mu roků. Osobně jsem za obzvlášť náročný považovala dotaz na věk. Z finských základních číslovek jsem si totiž obstojně osvojila pouze trojku, čtyřku a sedmičku, ostatní kardinální numeralia zůstaly pod mými rozlišovacími schopnostmi.

Jak Finové přežijí bez slovesa mít, nad tím přemýšlím dodnes. Pokud je jazyk skutečně odrazem duše národa, pak jsou ve Finsku povzneseni nad jakýkoli materialismus. Nepotřebují mít, stačí jim být: například v sauně a následně v díře v ledu.

Finové nemají pravdu, oni v pravdě jsou. A vůbec je to země zaslíbená, nikdy tam totiž nemáte hlad, ani žízeň. Obojí se nanejvýš po nějakou dobu vyskytuje vedle vás, protože fráze „minulla on nälkä/jano“ doslova znamenají „je u mě hlad/žízeň“.

Závěr o absenci finského smyslu pro humor jsem vyvodila z výše popsané zkušenosti, že Finové se skoro nikdy nesmějí, protože neuznávají obličejovou mimiku. To by snad mohlo být způsobeno úsporou energie a tělesného tepla v mrazech, tím spíš, když jeden pořád skáče do díry v ledu.

Jenomže toho bylo víc. Žádný vtip, který mi Finové vyprávěli, komedie, kterou mi pustili, ani knihy vyhlášeného humoristy Arta Paasilinny, které mi doporučili, mně ani mým, jinak celkem funkčním, obličejovým svalům nepřipadaly dost legrační.

No a pak jsem začala mluvit já.

Učitelce jsem místo poděkování za hezký výlet se saunováním navrhla rozpálený sex (protože „saunomisesta“/„za saunování“, „saunomiseksi“/„stát se saunováním“ a „saunaseksi“/„saunasex“ se člověku zmoženému koupáním v díře snadno spletou), klukovi v baru jsem tvrdila, že je mi 73, (tehdejších dvacet jedna totiž obsahovalo komplikované číslovky 1 a 2, tak jsem chtěla být kreativní a říct „7 krát 3“, ale to „krát“/„kertaa“ pak z nějakého důvodu vyznělo spíš jako „-sát“/„-kyt“) a kávu jsem si u baristky objednala legendární větou „Ahoj, jsem káva, nemiluji mléko, existuje sója a zaplatím mapou.“ (zde hledejme příčinu v záměně slov „kortti“/„karta“ a „kartta“/„mapa“)

Ve všech třech případech následoval smích se zapojením finských obličejových svalů. A díky bohu za něj.

Dnes už vím, že ačkoli Finové nemají sloveso „mít“ a některé mimické svaly, smysl pro humor jim přesto vlastní je. Jen díky němu jsem to tehdy v třiasedmdesáti nevzdala, doučila se číslovky i pády a nakonec přehodnotila i svůj negativistický postoj ke kyselé kávě.

Protože asi nikde jinde na světě by vám za kafe neumožnili zaplatit mapou jen proto, že jste hlava mapa.

Tento text původně vyšel v magazínu Lógr, kterému moc děkuju za svolení zveřejnit ho i tady na blogu.