kardinální numeralia

Hlava mapa ve Finsku

(Sloupek)

Finové nemají obličejové svaly, sloveso mít a smysl pro humor. Takové byly závěry mé první konfrontace s Finskem v době, kdy jsem z mladické nerozvážnosti začala studovat jazyk a kulturu téhle země na severu, co je háklivá na klíčové slovo „Skandinávie“ a trpí závislostí na kyselé břečce, kterou vydává za kávu.

Mimiku ani gestikulaci rezervovaní Finové vážně nemusejí. Když k tomu přičteme monotónní intonaci finštiny a subtilní příponu „-ko“, která je jediným indikátorem finské tázací věty, pochopíme, proč finštinář-začátečník nikdy s jistotou nepozná, jestli na něj Fin právě jen tak nezávazně mluví, nebo se ho na něco zásadního ptá.

Jazykový učedník tak snadno promešká neopakovatelnou příležitost vyjádřit se k tomu, jaká je jeho oblíbená barva, jestli má rád kočky a kolik je mu roků. Osobně jsem za obzvlášť náročný považovala dotaz na věk. Z finských základních číslovek jsem si totiž obstojně osvojila pouze trojku, čtyřku a sedmičku, ostatní kardinální numeralia zůstaly pod mými rozlišovacími schopnostmi.

Jak Finové přežijí bez slovesa mít, nad tím přemýšlím dodnes. Pokud je jazyk skutečně odrazem duše národa, pak jsou ve Finsku povzneseni nad jakýkoli materialismus. Nepotřebují mít, stačí jim být: například v sauně a následně v díře v ledu.

Finové nemají pravdu, oni v pravdě jsou. A vůbec je to země zaslíbená, nikdy tam totiž nemáte hlad, ani žízeň. Obojí se nanejvýš po nějakou dobu vyskytuje vedle vás, protože fráze „minulla on nälkä/jano“ doslova znamenají „je u mě hlad/žízeň“.

Závěr o absenci finského smyslu pro humor jsem vyvodila z výše popsané zkušenosti, že Finové se skoro nikdy nesmějí, protože neuznávají obličejovou mimiku. To by snad mohlo být způsobeno úsporou energie a tělesného tepla v mrazech, tím spíš, když jeden pořád skáče do díry v ledu.

Jenomže toho bylo víc. Žádný vtip, který mi Finové vyprávěli, komedie, kterou mi pustili, ani knihy vyhlášeného humoristy Arta Paasilinny, které mi doporučili, mně ani mým, jinak celkem funkčním, obličejovým svalům nepřipadaly dost legrační.

No a pak jsem začala mluvit já.

Učitelce jsem místo poděkování za hezký výlet se saunováním navrhla rozpálený sex (protože „saunomisesta“/„za saunování“, „saunomiseksi“/„stát se saunováním“ a „saunaseksi“/„saunasex“ se člověku zmoženému koupáním v díře snadno spletou), klukovi v baru jsem tvrdila, že je mi 73, (tehdejších dvacet jedna totiž obsahovalo komplikované číslovky 1 a 2, tak jsem chtěla být kreativní a říct „7 krát 3“, ale to „krát“/„kertaa“ pak z nějakého důvodu vyznělo spíš jako „-sát“/„-kyt“) a kávu jsem si u baristky objednala legendární větou „Ahoj, jsem káva, nemiluji mléko, existuje sója a zaplatím mapou.“ (zde hledejme příčinu v záměně slov „kortti“/„karta“ a „kartta“/„mapa“)

Ve všech třech případech následoval smích se zapojením finských obličejových svalů. A díky bohu za něj.

Dnes už vím, že ačkoli Finové nemají sloveso „mít“ a některé mimické svaly, smysl pro humor jim přesto vlastní je. Jen díky němu jsem to tehdy v třiasedmdesáti nevzdala, doučila se číslovky i pády a nakonec přehodnotila i svůj negativistický postoj ke kyselé kávě.

Protože asi nikde jinde na světě by vám za kafe neumožnili zaplatit mapou jen proto, že jste hlava mapa.

Tento text původně vyšel v magazínu Lógr, kterému moc děkuju za svolení zveřejnit ho i tady na blogu.