Kalevala

Mocný moudrý Väinämöinen

Srpen 2019, pondělí 19:00.

Po x letech jsem se vydala cvičit. Bolelo to, a domů jsem přišla bez klíčů.

Prohledala jsem všechno, volala do fitka, prošla znovu pěšky, kudy jsem šla. Nic.

Ráno vstanu a zrak mi padne na knihovnu. Ztracené klíče leží na Kalevale.

Vlastně mě to ani nepřekvapilo: Sport vs. poezie 0:1.

kalevala.jpg

Reklamy

Kalevala is not dead

Na počátku byl Väinämöinen. Hrdina, který porazil všechny své protivníky. Jeho superzbraní bylo kantele a jeho bojovou technikou zpěv.

Anebo jinak. Na počátku byla zkouška jedné zlínské kapely. Psalo se září roku 2006, já se měla za pár dní stát studentkou finštiny a komparatistiky a v té kapele jsem byla nová. Mí spoluhráči, v civilních životech policista, ajťák a stavař, se v rámci seznamovacích tanečků ptali, cože to hodlám studovat.

Dialog probíhal následovně:

Ema: Komparatistiku a finštinu.
Spoluhráči: Finštinu? Tak to musíš znát Amorphis.
Ema: Co?
Spoluhráči: No Amorphis. Nejúžasnější finskou kapelu. Tamhle ji máme na plakátě.
Ema: Proboha, vždyť oni úplně vypadají jako metalisti!
Spoluhráči: Jsou to metalisti. A dost dobří.
Ema: No víte, kluci, mě na metal moc neužije. Já jsem intelektuálka.
Spoluhráči: Zhudebňují Kalevalu.
Ema: Cože?!

Kalevalu jsem samozřejmě znala. Četla jsem o ní před přijímačkami na Wikipedii. (smích)

Nicméně, když jsem pak o něco později kalevalské runy načítala na semináře do školy, už mi k tomu v hlavě zněly melodie Amorphis.

Hodně knih jsem musela přečíst i na komparatistice. Na naše kapelní hraní jsem si proto pod paží nosívala zpěvy z Homéra a Danta, do kterých jsem si čmárala, zatímco se mí spoluhráči hádali o tom, jaký bude mezi slokou a refrénem break na bicích a jestli se na kytaru použije buster nebo jen nějaký efektík. Kluci mě občas popichovali, že bych místo mrtvých textů, které už dnes nemají nikomu co říct a nikoho taky nezajímají, měla studovat něco užitečnějšího (například IT, stavařinu anebo policejní akademii). Když jsem si ale na zkoušku přinesla Kalevalu, pobožně mi nahlíželi přes rameno a špitali, že bychom z toho třeba taky mohli něco zhudebnit – jako Amorphis.

A tak zatímco mě Amorphis přes Kalevalu naučili poslouchat metal (vybraný), mé kluky-spoluhráče titíž Amorphis přes metal přiměli naslouchat mrtvým textům (některým).

Väinämöinen prostě věděl, co dělá. Bojová technika zpěvem funguje spolehlivě.

 

***

Tato historka/Fejeton vznikla pro Lógr, čtvrtletník pro moderní kulturu, kterému moc děkuji za svolení publikovat ji i tady.