james Dean

Ema je extrém

Červenec 2015, řeka Morava, po níž se plaví množina vodáků, k nimž patří vedoucí výpravy James Dean a dále Ironwoman, Princezna Leia a Han Solo, Amélie, Edward Ferrars, Kytarista z Bývalé_kapely, Adele a Harry Potter atd. atd. a mezi dalšími lidmi taky Ema, která se rozhodla svůj raný vztah s Matematikem podrobit zkoušce ~~ohněm~~ vodou.

Pátek ráno, 16 km před námi, kosa, fouká a je pod mrakem.
Matematik: Emo, tak jakou zvolíme na naší lodi strategii?
Ema: Abych tak řekla… Necvaknout se?
Matematik: Výborně, takže já se nepřevlíkám.
Ema: Jako že pojedeš v té košili a dlouhoschnoucích botách?
Matematik: Přesně tak.

***
Střih. Pět minut po vyplutí a Ema s Matematikem se k pobavení všech ostatních právě cvakli.

Ema mokrá jako myš: Promiň! Já špatně spočítala trajektorii dráhy z bodu A k šutru.
Matematik mokrý jako myš, včetně košile a dlouhoschnoucích bot: (smích)
Ema: To jsem ráda, že to bereš tak sportovně.
Matematik: Já se směju, když jsem zoufalý. (smích)
Ema: Přestaň se smát, je to nakažlivý! (smích)
Matematik: (smích)
Ema: /převlíká se do suchého/ a (smích)
Matematik: (smích)
Ema: Ty, Matematiku, nemůžu v barelu najít tvoje svršky na převlečení, kde je máš?
Matematik: Ve stanu. (smích)
Ema: Jak jako ve stanu? Ty sis nevzal nic suchého s sebou?
Matematik: Ne. Řekli jsme si přece, že se necvaknem. (smích)
Harry Potter: Emo, proč se ten tvůj kluk nepřevleče?
Ema: On zřejmě nemá do čeho.
Han Solo: No tak ať si vezme moje náhradní tričko, nebo zmrzne.
Matematik: Děkuju. Já ti to večer vrátím, ve stanu mám totiž plavky, tričko a sandály…. (chvíle kontemplace) …což jsou asi věci, které jsem měl mít na sobě teď, co? (smích)

***
Sobota, 19:00. Ujeto: 20 km. Zbývá: 2 km.

Adele: Mě už to nebaví. Jsem unavená, bolí mě záda, je to tu na tom voleji furt samý pádlování, anebo naopak táhnem loď po dně, protože je málo vody. Děs.
Ema: Náhodou to tažení lodě po dně bylo jako taková romantická procházka řekou, viď, Matematiku?
Matematik: Už tam budem?
Ema: Ale nesměješ se, takže je to ještě dobrý.
Matematik: V krizi u mě po fázi smíchu přichází fáze dítěte. Proč dneska jedeme tak dlouhou trasu? Kdy už bude ta Litovel? Jak to, že je slunce žluté?
Ema: Než zodpovím tvé naléhavé dotazy, mám taky jednu otázku. Má tvoje zoufalství ještě nějakou další fázi, o které bych měla vědět?
Matematik: Jo. Zpěv Visacího zámku. Ale to už je fakt konečná.
Ema: Fajn, myslím, že tak zlé to zase nebude.
Matematik: Kolik jezů se ještě bude přenášet? Už tam budem? Kde se berou děti?

***
Neděle, 18:00. Množina vodáků už třetí hodinu jede poslední dva kilometry.

Matematik: /zpívá Visací zámek/
Ema: No tak, nevzdávej to, bojuj!
Matematik: (smích) (smích) (smích)
Ema: Já už toho taky mám plný brejle, už taky nechci přelejzat žádný další strom, pádlovat skrz další olej, ani táhnout loď po dně, ale už tam fakt každou chvilku musíme být.
Matematik: To říkáš už tři hodiny.
Ema: Tak co kdybych nějak vhodně odvedla tvou pozornost od časomíry a kilometráže?
Matematik: Zkusit to můžeš.
Ema: Fajn. Takže já ti teď, tady na řece mezi šutry, popadanými stromy a volejem nabízím jedinečnou možnost zeptat se mě bez obalu úplně na cokoli.
Matematik: Vážně úplně na cokoli?
Ema: No jo.
Matematik: Dobrá. Tedy: co byl doposud tvůj nejextrémnější sportovní výkon?
Ema: Eee… No tak v pondělí jsem dobíhala metro, že…
Matematik: Myslím to vážně, Emo! Mohla bys mi aspoň jednou odpovědět vážně?
Ema: Ježíši nevím. Přechod hřebenovky na Šumavě, bylo to nějak 30 kilometrů. Nebo loňská turistika v horách v Rumunsku. Nic zásadnějšího mě nenapadá. Co byl tvůj největší sportovní výkon?

Matematikův impresivní výčet zahrnující plachtění vzduchem, vysokánské hory, jízdu na kole z Prahy na Sever ad. přetne zvolání vedoucího výpravy Jamese Deana, které se nese řekou:

James Dean: Děcka, před těma třema hodinama jsme blbě odbočili do paralelního ramena. Zajeli jsme si asi 10 kiláků a buď to můžeme táhnout proti proudu zase zpátky, anebo dojet až do Olomouce, protože nikde dřív není silnice.
Všichni: Do Olomouce?!?!
James Dean: Jo, ale je to už jen kousek, dá se říct. Ale tak aspoň to bude blíž na vlak, ne? No tak děcka, netopte mě! NETOPTE MĚ!!
Ema: No takže, Matematiku, jak ses mě ptal na ten můj nejextrémnější sportovní zážitek, tak se obávám, že se ho právě účastníš.
Matematik: A já tě na naše první sportovní rande vzal na pár kilometrů po rovince, abych tě moc neuhnal! A ty mi uděláš tohle!
Ema: Eee…
Matematik: Fajn. Takže odteď už tě nešetřím.

kachna

Přátelé, pravda je taková, že zkouška ohněm/vodou nakonec úplně nedopadla a matematické dialogy na tomto blogu budou mít omezené trvání.

Každopádně odbočit blbě na řece, to se člověku nepodaří každý den. To je vlastně historka sama o sobě. Proto ji sem dávám.

A jaký byl váš nejextrémnější sportovní výkon?

Extražert

Květen 2015, chat na socsíti.

Ema: /vytvořila skupinovou konverzaci s názvem Jedeme vodu/
*
James Dean: /via soukromá zpráva/ Emo, pomátla ses s tou vodou?!
Ema: Co jako? Pomáhám ti s organizací, tak buď snad rád, ne?
James: Pozvala jsi do té konverzace asi padesát lidí, proboha!
Ema: Je to jen pár nejbližších kamarádů. Plus jejich partneři. Plus jejich kamarádi, co je znám a jsou celkem fajn. Plus pár dalších lidí, co by třeba chtěli jet taky. A pár jmen, co mě jen tak spontánně napadlo, protože co kdyby se náhodou taky přidali.
James: Dyť se na tu řeku ani nevlezeme.
Ema: Dobrých lidí se vejde… Buď taky trochu společenský, doktore!
James: Moje společenskost končí tam, kde začíná padesáté opakování informace, že jez se přenáší vpravo!! Už do té konverzace nikoho nezvi, rozumíš?
Ema: Ježíš, no jo.
*
Ema: /přidala 2 nové osoby do konverzace Jedeme vodu/
*
Ema: Promiň, Jimíku, tihle byli fakt poslední!

No jo, tihle lidi, co si myslí, že jsou něco extra!

'We're not your typical couple. I'm the extrovert, and Bernie's the shy one.'

Sedmero viníků aneb proč Ema mele

1. Může za to nešťastná láska.
Leden 2013.
Ema se po ošklivém rozpadu vztahu, který měl být na celý život, leč nebyl, rozhodla, že už se nabrečela dost, a teď by se prosím pěkně chtěla taky trochu smát. I vykašle se na smutné písničky (což zní EMAncipovaně, ale ve skutečnosti je to spíš tak, že spolu se vztahem ztratila EMAncipace i kapelu, pro kterou ty své cajdáčky skládala), a začne psát veselé zprávy kamarádům. Ti většinou reagují překvapeně větou „Ty jo, Emo, nemůžu tomu věřit, ale ty seš normálně vtipná!“

2. Může za to chytrý čínský mobil.
Srpen 2013.
Ema podědila chytrý čínský přístroj, který nikdo nechtěl, a přes veškeré mobilní mouchy ji fascinuje, že s ním může postovat na socsíť prakticky 24 hodin denně. Což taky zhusta činí a oblažuje své kontakty různými výkřiky ze života, u nichž šlo zpočátku především o rychlost sepsání a následné publikace během cesty dopravním prostředkem. To aby se jako místo odeslání zobrazil „Břevnov“, a ne „Stodůlky“. Jinak ale Ema vůbec není dětinská.

3. Můžou za to jazyky.
Říjen 2013.
Ema na socsíti postuje svou první historku. Pochází z učitelské praxe a odeslána byla z čínského mobilu v buse cestou z odučené hodiny na Stodůlkách. Ema ji píše jako dialog, především kvůli stručnosti, protože na čínském mobilu se píše fakt blbě.

brevnov

4. Může za to držkopád.
Únor 2014.
Ema končí s učením jazyků na volné noze a nastupuje do zaměstnaneckého poměru v kanclu. Její historky už mají pár fanoušků z řad kamarádů na socsíti a Emě je docela líto, že je odteď nebude mít čím zásobovat. Ono je totiž čekání na lajky adrenalin, na který si člověk rychle zvykne. Načež se Ema vydá s drahou přítelkyní K. do sauny na Vltavě, hodí tam neskutečný držkopád a v noci o tom píše na socsíť. V tu chvíli je jasné, že historky se změnou zaměstnání nepadají. Na rozdíl od Emy.

chapadla

5. Můžou za to přezdívky.
Pořád únor 2014.
Ema jde v Rodné Hroudě na ples se svým Rodným Bratrem, kterýžto následně společně hejtují na socsíti. Rodný Bratr má oblek a patku a vypadá prostě jako Paul McCartney. Ema o tom k nesmírné radosti bratra celý večer vtipkuje a přijde jí jako skvělý nápad použít přezdívku i v řečeném hejtu. Jelikož se jí hrozně líbí náboj, který tím text získá, rozhodne se záhy opřezdívkovat všechny kamarády, které ve svých historkách ~~vy-/po-/zne-~~užívá. Někteří jsou ze svých nových jmen nadšení víc (Florence, Zaz a Adele kupříkladu), jiní méně. Ale milí nespokojenci, myslete prosím na to, že jste mohli dopadnout hůř. Myslete na Studenta Vlezdoprdelku.

6. Můžou za to kamarádi.
Březen 2014.
Skupinka kamarádů, která si Eminy historky oblíbila, Emu přesvědčuje, že by s nimi měla něco dělat. Ema váhá, protože jí připadá, že jsou její kratochvilné texty dobré leda tak na socsíť a s trvalejším formátem se neslučují. Taky má dojem, že cizím čtenářům bez znalosti protagonistů a jejich předobrazů by ty historky nic nedaly, především pak smysl. Nakonec se Ema rozhoupe založit blog s tím, že když to bude propadák, zase ho smaže.

7. Může za to Twitter.
Pořád ještě březen 2014.
Ema si spolu s blogem zřizuje účet na Twitteru. Důvodem je festival, který pořádá Paul McCartney a pro jehož promotwitter Paul potřebuje víc followerů, aby to v závěrečném reportu nevypadalo blbě. Ema řekne „Hm… Tak jo,“ a celkem rychle se nadchne hlavní myšlenkou téhle socsítě, totiž že se na ní sdružují lidé, kteří se sice v životě neviděli, ale smýšlejí podobně a zajímají se o podobné věci. Emě se tak díky Twitteru mj. podaří i vyřešit plíseň na zdi, sehnat drogy od nejvtipnějšího českého hejtera či získat blogu pár nových čtenářů.

Ale hlavně za to můžeš ty.
Ano, ty, co to čteš.
Protože pro tebe a tvoje pobavení mě baví psát ze všeho nejvíc.

***

Březen 2015.
Už je to rok, co melu na blogu, a úžasný Harry Potter to ilustruje následovně:

Díky, Harry!

Bet My Soul

Září v plenkách 2014, středa večer, foyer o přestávce, v něm Ema a James Dean a ne, není to rande, i když Amélie, Emina nová spolubydlící, tento pohled na věc nesdílí.

Ale to je vedlejší.

Ema konečně pustila Jamese Deana ke slovu a je u vytržení z toho, jak se shoduje jejich filmový vkus. Nadšeně hýká „Já taky!“ prakticky u čehokoli, co JD na toto téma poznamená.

JD: …a ještě bych chtěl vidět Na hraně zítřka.
Ema: Já už to viděla! A bylo to super.
JD: Cože? TY že jsi na tom byla?
Ema: No… Nechápu, co tě na tom tak udivuje. Dobré sci-fi mám fakt ráda.
JD: Ale dyť v tom nehraje Cumberbatch, ani McAvoy!
Ema: /zaraženě mlčí/
JD: Emo, ty zaraženě mlčíš!
Ema: /ano, je tomu vskutku tak/
JD: Kristepane, to je děsivý. Mel zas něco, znervózňuješ mě.
Ema: /těká pohledem po zdech a dál zaraženě mlčí/
JD: Mám tě začít rozdýchávat?
Amélie via SMS: Ahoj, tak jak jde RANDE???? 🙂 🙂 🙂
Ema: /Jamesi Deanovi/ Ne. To je dobrý.
Ema: /Amélii via SMS/: Trhni si.
Ema: /Jamesi Deanovi/ Jen mě občas dostane, co všechno se o mně kvůli blogu všeobecně ví. Včetně věcí, které dřív znalo pár nejbližších kamarádů. Od té doby, co bloguju, se mě i lidi, s nimiž jsem se dřív bavila jedině o cestování a knížkách, ptaj, jestli už mám chlapa, analyzují můj vztah s matkou a pokaždé, když řeknu „Hm… Tak jo.“, piští „Už to zase řekla!“.
JD: A ty se divíš?
Ema: Ne. A nevadí mi to. Jen mě to občas zarazí.
JD: Ty bláho, příště mě varuj dopředu. Tohle bylo fakt hrůzostrašný. A to jsem gastroentolog.
Ema: Věděl jsi vždycky, že chceš léčit lidi?
JD: Vůbec. Rozhod jsem se až těsně před. Moh jsem dělat prakticky cokoli, protože mi na střední skoro všechno šlo, a tohle mi přišlo jako dobrá výzva.
Ema: Hm. A žili šťastně až do smrti a vůbec se přitom nemuseli zaobírat problémem, zda byli lidstvu přínosem. Což je sžíravá otázka, která budí každého komparatistu s křikem ze spaní. Taky až do smrti.
JD: No jo. To je jedna z výhod ranhojičské profese. A pak ještě instantní kafe. Spousta instantního kafe. Škoda, že ho nepiju. …no a tys vždycky věděla, že chceš být spisovatelka?
Ema: Právě že jo. Zhruba od té doby, co jsem se naučila číst. Možná ještě dřív, než jsem uměla pořádně napsat všechna písmenka.
JD: Žjova.
Ema: Ani ne. Směřovat celý svůj život na to, že jednou napíšu knihu, kterou se za a) neuživím, za b) možná ztrapním až za hrob, protože to epochálně zvořu, je úplně šílený.
JD: Eh?
Ema: No prostě furt melu o tom, že chci psát. Až dodělám tohleto a tamto, až se vrátím odsud a dokážu tohle. A teď už jsem ve fázi, kdy nemůžu dál uhýbat. A mám příšerný strach, že to podělám.
JD: Takový strach maj přece všichni, bez ohledu na to, čím se živí.
Ema: Jo, ale u žádné jiné profese nesázíš svoji duši. S tím, že ji možná prohraješ v prší. …proč jsem se já idiot nemohla v těch šesti letech rozhodnout, že budu kongeniální účetní?!
JD: Protože bys musela umět počítat.
Ema: A jo. Pravda.
JD: Podle mě si to moc bereš. Vždyť píšeš blog. A když odhlídnu od toho, že se tam před lidma svlíkáš donaha a že všechny ty tvé historky jsou vlastně smutné, tak se dá i říct, že dobře.
Ema: Eh… Díky. Za to ti řeknu o mém blogu tajemství.
JD: Copak tobě ještě nějaká zbyla?
Ema: Vlastně je to jedno z posledních, tak to hlavně nikomu nevykecej. Lékařské tajemství, rozumíš?
JD: Úplně ne, ale pokračuj.
Ema: Takže. Já prostě nesnáším, jak všichni začínající autoři píšou o sobě. Jak vydají tak řečený román s protagonistou fiktivním jak centrofix, ale ve skutečnosti jsou to oni a popis jejich totálně nudného a zapomenutíhodného života. Je to maximálně ubohý a já se tomu vždycky chtěla vyhnout. Jenomže… Nějak se stalo, že cokoli jsem kdy zkoušela napsat, dopadlo úplně stejně. Vztekle jsem to cupovala na kousky a styděla se sama před sebou. No a pak mě jednou napadlo, že na to kašlu. Že prostě když mám furt tu nutkavou potřebu psát o sobě, tak teda jo. Ale žádné schovávání za jakože fikci. Pěkně natvrdo. Bez milosti.
JD: Už jsi někdy uvažovala o psychoterapeutovi? Ptám se tě jako lékař a přítel.
Ema: Nepřerušuj mě! A říkám ti, že budu ten blog dělat tak dlouho, dokud o sobě nenapíšu úplně všechno, co se napsat dá. A pak mi nezbyde nic jiného než začít tvořit vysokou literaturu. Dobrý plán, ne?
JD: Hm… Jenomže s tím, jaký seš magnet na bizár, se obávám, že budeš ty své historky psát na věky věků.
Ema: Pane bože. Ne! NE! Jako by nestačilo, že mě to čeká v pekle!
JD: Takže to číslo na psycholožku. Piš si. Je vážně dobrá.
Ema: A nemohla bych radši dostat výplach žaludku?

Amélie měla pravdu. Chodit na rande s kamarády doktory… Z toho má jeden hned motýlky v břiše.

property

Vlkodlaci na Orlici

Sobota odpoledne, červenec 2014. Ema, Adele, Harry Potter, Skvělá spolubydlící, James Dean, Ironwoman a spousta dalších lidí ponechaných světu jen tak napospas bez přezdívky spolu jedou Orlici.

Ema a Adele se právě vyšplhaly na loučku, a kdo už někdy byl na vodě, tuší proč.

Adele: Kopřivy, kopřivy, kopřivy, kopřivy, kopřivy…
Ema: Nekoukáš se?!
Adele: Neruš mi mé kopřivy.
První vlkodlak: Haf haf!
Ema: No dobře, ale nekoukej se!
Adele: Vida, tady u tebe je jich míň.
Ema: Adele, nelez mi sem a nekoukej se!
Adele: No dobře, tak já jdu tady za tu kopřivu vedle kopřivy pod kopřivou a přes samé kopřivy na tebe neuvidím, ok?
Ema: Ok.
Druhý vlkodlak: HAF haf HAF!
Adele: A hele, slimák.
Ema: Ježíši, tady taky. Ať se na mě nekouká.
Adele: Žere slimák kopřivy?
Ema: Vidí slimák na dálku?
Sbor vlkodlaků: HAF HAF HAF HAF HAF HAF!
Ema: Co to sakra bylo?!
Adele: Hele nevím, já vidím akorát tebe.
Ema: PRYYYČ!!! /kam vskutku prchá/
Adele: Nenechávej mě tu samotnou! Jsou tu kopřivy!!! /prchá v těsném závěsu/

Střih.
U lodí čeká Harry Potter, Skvělá spolubydlící atd., však už to znáte.
Ti všichni nevěřícně valí oči na zběsilý úprk Emy a Adele, jenž se nezastaví ani před vodní hladinou a končí až kdesi uprostřed řeky.
Doprovázen je krvelačným, zlověstným a stále sílícím štěkotem smrtonosných bestií.

Ema: Utečte, proboha, utečte všichni, jdou po nás!
Adele: /skáče Emě do náruče/
Obě: /pod náporem skřípavého smíchu typického pro jedince v šoku se napůl hroutí do vody/

paddle

A pak… ze svahu seskočí dvě štěňata jezevčíka.

Páníček: Hodní pejsánkové, ťu ťu ťu ňu ňu ňu, no áno, to my nemáme rádi, když nám ošklivé vodačky značkují louku, že ne? No tak, Puňťo a Ťuňťo, kdo si dá piškotek?

Drazí přátelé, tak tohle bylo vážně o fous.

A teď už prosim vás běžte dělat něco užitečného.

Například studovat kvalitu zraku slimáků.

Anebo sklízet kopřivy.

'...and cut the croc stories, I know you're just trying to make this dull trip exciting.'