jak to na těch koncertech chodí

O jednorožcích

Adele, Anastacia, Elizabeth a Ema se znají už 15 let. Přes všemožné peripetie a životní kotrmelce, friendship never ends.

Nyní se společně chystají na dovolenou u příležitosti čtyřnásobných třicetin. Bez partnerů a dětí, jako když nám bylo sedmnáct, akorát tentokrát máme místo stanu a zahrady plné slimáků rezervovaný airbnb s výhledem na středověké panorama.

Březen 2017, 14:00, u Elizabeth doma.

Elizabeth Bennetová: Tady máš papír a piš!
Ema: Eee… co?
Elizabeth: Přece naše cíle do 30. Posledně jsme si řekly, že si každá dáme nějaké předsevzetí a na dovolené je vyhodnotíme.
Ema: No dobrá, tak diktuj.
Elizabeth: Dodělat školu. Resuscitovat svou angličtinu. Umístit dítě do školky. Najít si práci.
Ema: Nestíhám!
Adele: Mně tam dej založit spolek. Víc času na sebe. Přitom zvládat dítě a práci. A nezbláznit se.
Anastacia: Já tam chci taky nezbláznit se!
Ema: Ty jsi přece hlavně chtěla ušít dítěti boty. Tatíček Baťa by na tebe byl hrdý.
Elizabeth: A co ty?
Ema: Coby? Já jsem z obliga, mně už třicet bylo.
Elizabeth: Tak si dej cíle do pětatřiceti.
Anastacia: Do pětatřiceti mám ještě jiné cíle! Vlastní ordinaci! Druhé dítě!
Adele: Jo, já chci taky druhé dítě do 35. Holčičku.
Elizabeth: Emo, ale teď už jsi fakt na řadě.
Ema: Hm… Můžu si tam dát „neodstěhovat se do Bratislavy?“
Adele: A co takhle napsat knihu? Meleš o tom od patnácti.
Ema: Jen to ne. Jsem ráda, když napíšu občas něco na blog. Kniha je moc velký a stresující projekt.
Adele: Tak tam dej „rozepsat knihu“.
Ema: To by snad šlo. A odehrát koncert s kapelou. Aspoň jeden.
Anastacia: A co svatba a dítě?
Ema: Grrr.
Anastacia: Tak promiň no.
Tříletá: Mami, co to tam děláte?
Elizabeth: Píšem si naše přání do třiceti. Co bys chtěla mít do třiceti ty, broučku?
Tříletá: JEDNOROŽCE!!!

Správně. Je třeba si klást laťky vysoko!

Mimochodem, já jsem jednoho jednorožce do třiceti stihla (seznamte se zde). Tak aspoň něco.

obrazek

Reklamy

Unexpected Journey

Praha, prosinec 2016, středa odpoledne.

Ema: Já se z těch Vánoc zblázním.
Kolegyně: Taky nestíháš řešit cukroví a dárky?
Ema: Nestíhám chodit na předvánoční večírky a koncerty! Včera jsem byla na recepci klingonské ambasády a pak se ještě hnala do Akropole na Priessnitz, za dva týdny chci tamtéž na Dusilovou. Taky tam hraje Zrní, ale to už prostě nedávám. Fakt musej všechny mý oblíbený kapely hrát předvánoční koncerty v jeden měsíc?!
Kolegyně: Když on by se takový předvánoční koncert v lednu asi moc neujal…
Ema: A do toho mám za týden bla bla bla bla bla (doplň si společenské akce ad libitum, pozn. red.) …a jednu svatou Lucii na skandinávské ambasádě.
Kolegyně: Tak nechceš třeba na něco z toho nejít?
Ema: To nejde. V sázce je má společenská čest.
Kolegyně: Hm. My se s manželem od té doby, co máme děti, večer nikam moc nedostanem. Natož o Vánocích.
Ema: Ale vždyť jste teď nedávno někde byli, ne?
Kolegyně: Myslíš ten koncert Hooverphonic? Tak to bylo na dlouho dobu naposledy.
Ema: To hráli tak blbě?
Kolegyně: Já nevím, jak hráli.
Ema: Vypadl jim zvuk?
Kolegyně: Ne. Jen jsme pozapomněli, jak to na těch koncertech chodí.
Ema: A jak to na těch koncertech chodí?
Kolegyně: Na lístku psali, že je koncert od sedmi. Tak jsme přišli do Lucerny na sedm a hlídání si domluvili do jedenácti. Říkali jsme si, že za tři hodiny už nebudou mít co hrát, i kdyby se rozhodli živě pokrýt celou diskografii. Jenže nás nenapadlo, že se kapela chopí nástrojů až o tři čtvrtě na deset.
Ema: No jo, Lucerna. Tam se nikdy nezačne načas.
Kolegyně: To už jsme právě zapomněli. Takže jsme si poslechli tři písničky a šli domů.
Ema: To mě mrzí. Jestli tě to potěší, tak já z Priessnitz stihla jen slabou půlku, protože jsem naopak spoléhala na to, že hrát včas nezačnou. A oni to jak na potvoru odpálili úderem půl osmé.
Kolegyně: Vím, jak ti je.
Ema: No… Vzhledem k tomu, že jsem se předtím na ambasádě přiopila nějakým klingonským drinkem s klikví, tak mi to bylo jedno. Aspoň jsem vplula rovnou do těch největších hitů. Bylo to krátký, ale intenzivní, víš jak.
Kolegyně: Jo, taky jsem se nějak takhle utěšovala.

Vtom Emě zazvoní telefon.

Zaz: Já jen volám, že my tam jdem už na šest, potkáme se pod pódiem.
Ema: Eee… Pod jakým pódiem?
Zaz: No v Karlíně!
Ema: A co v Karlíně, prosim tebe?
Zaz: JDEME SPOLU PŘECE NA KONCERT ZAZ! (té pravé Zaz, pozn. red.)
Ema: Cože? Bože! Já na to úplně zapomněla! Nemám lístek! Už to bude určitě vyprodaný! To je v háji, máš tam s kým být kromě mě, strašně se omlouvám, já to úplně zazdila, bože bože promiň!!!!
Zaz:… … … Dyť jsem ti ten lístek dávala v říjnu. Musíš ho někde mít, ty tele.
Ema: Jako že ti dva měsíce visím litr za lístek?
Zaz: To teď neřeš. Hlavně ho najdi.
Ema: Já vůbec nevím, kde bych ho mohla mít.
Zaz: Tehdy sis ho dávala do peněženky, tak co kdybys třeba začala s pátráním tam?
Ema:/začne s pátráním tam/ Omg! Fakt tu je! Tak teda… se asi potkáme pod tím pódiem, co?
Zaz: Zvládneš se tam probít?
Ema: … … … Ne.

***

Ema: Tak jsem právě zjistila, že jdu za pár hodin na Zaz. Ať žijou předvánoční koncerty.
Kolegyně: A máš hlídání?

Mám. Hlídaj mě kamarádi.
A že to se mnou občas nemaj lehký.