Ironman

Sivůl

Únor 2016, úterý večer, krátce po besedě s Erlendem Loem.
Ema, Ironman a Platón_But_Better spolu sedí v pražské kavárně a Ema mele.

Ema: Platón_But_Better si vraj koupil auto.
Ironman: /posměšně/ A jakou má barvu?
Ema: No… To nevím.
Platón: Sivú!
Ironman: /zaraženě zírá na Platóna/ A… eee… a proč?
Platón: /zaraženě zírá na Ironmana/ Čo proč?
Ironman: Proč mi říkáš, že jsem vůl?

Inu, s jazykovou bariérou tohohle typu je jasné, že k rozpadu Československa muselo dříve či později dojít přímo historickou nutností. Říká Platón.

To má za to, že si ze mě dělal prdel. Říká Ema.

Reklamy

Jádro improvizace

Listopad, čtvrtek 20:00. Ema na improshow kamaráda Ironmana v kavárně Nudný otec.

Moderátor: Nacházíte se v prostoru zvaném Nudný otec. Účelem této improvizační show tudíž bude unudit vás k smrti. Nechci tady proto vidět žádný smích ani jiné známky toho, že se někdo z vás baví.
Emin vnitřní hlas: No nazdar. To abych si dala kafe, nebo tu usnu.
Moderátor: A nedávejte si prosim vás kafe, dělá to hluk.
Emin vnitřní hlas: Oukej, no tak si dám pivo, ale neměla jsem večeři. Takže hrozí riziko, že se opiju a začnu se nekontrolovatelně smát a to potom bude výhradně tvoje chyba, moderátore jeden fašistickej.

***

Střih. Na pódiu je Ironman s kolegyní herečkou a strašně vtipně improvizuje na téma uvadající partnerský vztah.

Ema&pivo: /hurónský smích/
Moderátor: /káravý pohled na Emu/
Ema&pivo: /hurónský smích, fuck you moderátore/
Moderátor: Tak to ne tohleto, některý lidi se nám tu nechutně baví, budem vám tu scénku muset přerušit. Ironmane, okamžitě začni říkat něco nudného.
Ironman: /bleskově, na kolegyni herečku/ Miláčku, a víš ty vůbec, jak funguje taková jaderná elektrárna? Dva reaktory bla bla bla chladiče něco něco něco tyče z čehosi jádydádydá (omluvte prosím špatnou kvalitu záznamu, pozn. red.)
Každopádně publikum: /hurónský smích/
Moderátor: Se na to tady můžu vykašlat, fakt.

Bohužel no. Improvizace může být radioaktivní a způsobovat rakovinu smíchu.

Napsáno pro Ironmana, protože si to přál.

Síla mysli

Srpen 2015, středa ráno, divočina.
Kolem Emy krouží teprve asi padesátá sedmá vosa.

Ironman: O čem je ta kniha, co budeš překládat?
Ema: /panicky se krčí, vyhodnocuje trajektorii letícího hmyzu a veškeré své telepatické schopnosti koncentruje do věty „leť pryč!“/
Ironman: Eee… Emo?
Ema: /panicky se krčí, vyhodnocuje trajektorii letícího hmyzu atd./
Ironman: Trauma z dětství?
Ema: Ne.
Ironman: Alergie?
Ema: Ne.
Ironman: Tak o co jde?
Ema: Jsou hnusný a bzučí.
Ironman: Kdyby sis jich nevšímala, ani ony by si tě nevšímaly.
Ema: Tohle je nejvyšší stupeň nevšímání si, který jsem vůči vosám schopná uplatnit.
Ironman: Od někoho, kdo včera v noci potmě přeplaval Slapy a ještě si u toho zpíval Radůzu, bych čekal víc.
Ema: Jsem odháněla lodě.
Ironman: Jaký lodě? Žádný tam nebyly.
Ema: To protože jsem zpívala.
Padesátá sedmá vosa: /odlétá/
Ironman: Vidíš to? A nic ti neudělala.
Ema: To protože jsem zapojila své telepatické síly a přikázala té pruhované potvoře zvolit jinou trajektorii letu.
Ironman: Jasně. No a o čem je teda ta kniha, co budeš překládat?
Padesátá osmá vosa: /přilétá/
Ironman: Nevadí. Řekneš mi to po prvních mrazech.

'There's so little to read, I'll only charge you half price.'