epifanie

Já se z toho zjevím

Emin smysl života spočívá ve snaze přijít na kloub záhadě světa, ale zatím bohužel moc nepřišla na kloub ani sama sobě. V tom jí naštěstí vytrvale a s nasazením pomáhají její blízcí. Těm nejzásadnějším momentům, kdy je ve výrocích blízkých zachycena krystalická pravda, říká Ema epifanie*. Ráda totiž používá cizí slova, kterým nerozumí, ve smyslu, kterému rozumí jen ona. (*slovník: zjevení; Ema: odhalení)

Epifanie 1
1991, doma. Dvouletá Sestra se učí mluvit a své starší ségře z neznámého důvodu nedokáže říkat „Emo.“ Raději na ni volá „mimo“. Tím se stává první, ale zdaleka ne poslední(m), kdo si o Emě myslí své.

Epifanie 2
1998, hodiny tělesné výchovy. Ema nedává kotoul vzad. Ani stojku. Nebo šplh. Či hrazdu. Ze skoku vysokého je raději předem omluvena (míchu máš jen jednu, říká tělocvikářka, která jinak nikomu nic neodpustí). Dále míčové hry. Všechny. Kromě těch, které ještě nevyzkoušela (pouhá otázka času). A pak je tu taky hod krikeťákem (osobní rekord 15 metrů, nekecám). 1500 metrů Ema sice uběhne, ale následkem u ní propuká astma, které pak léčí několik let. Jediné, co jí jde, je plavání, které se bohužel naposledy konalo ve třetí třídě. A pak taky na lyžáku bravurně ovládne jízdu na pumě pomě. S ostatními lyžařskými technikami už je to horší. Maminka lomí rukama: „Rodina Sokolů, fotbalistů, závodních cyklistů a tanečnic a ono se nám narodí takové nemehlo. No tak aspoň, že seš hodná.“

Epifanie 3
2005, klub. Adele slaví osmnáctiny. Ten rok se na život a na smrt skamarádila s Emou. Zažívají spolu neskutečné množství legrace, a i když si ani jedna z nich nepotrpí na řečnění o citech, to jaro si vyznávají hloubku svého přátelství ob druhý den. Slibují si, že je nikdy nic nerozdělí, že si vždycky budou říkat pravdu, i kdyby to znamenalo sdělit té druhé, že se momentálně chová jako kráva anebo, nedej bože!, že jí neladí rtěnka se stínama, že si nikdy nepřeberou kluka, napíšou spolu knihu, procestují svět a na stará kolena, až jim bude třicet, si otevřou rockově-literární kavárnu. Všem tím samozřejmě lezou na nervy, ale je jim to ostentativní šumák. Adele pozvedá sklenku k přípitku a trochu se jí třesou ruce, protože má z veřejných proslovů nervy. Řeč chce nicméně zakončit důležitým sdělením, že její nová kamarádka sice vypadá jako sucharský knihomol, ale ve skutečnosti oplývá netušeným smyslem pro humor, který lze při troše snahy detekovat. „A tadyhle Emu,“ nadechne se Adele ke své epifanii, „vyhlašuju vtipem roku.“
Řád se propůjčuje doživotně.

Epifanie 4
Jaro 2013, United Islands. Emu přijede navštívit Prostřední bratranec z Jihu. Alternativní hudba ho moc nebere a festivaly přímo nesnáší, takže ho Ema velice empaticky vytáhne na koncert Zrní v rámci United Islands. Nebohý Prostřední bratranec je statečný a má k tomu jediné: „Debilnější název už si ti pošuci vymyslet nemohli.“ Naštěstí mu dělá okouzlující společnost Florence, Skvělá spolubydlící (která na tomto blogu odmítá nadále vystupovat jako Patti Smith a „Nick Cave“ ji zase odmítá označovat Ema, jelikož by z toho byl genderový zmatek) a další milí lidé z Emina okolí. Druhý den následuje vlakové nádraží, jeden vlak na Jih, druhý do Rodné Hroudy, kiss me goodbye. Navečer Ema obdrží zprávu zhruba v tomto znění: „Milá sestřenko, díky moc za fšecko. Máš úplně úžasné kamarády. Skvěle jsem se bavil i s tebou, přestože jsi tak moc inteligentní. Tvůj Bratranec. PS Zrní už nikdy.“ Kde přesně mezi pozorováním kachniček na Kajetánce, Jägermeisterem na Ladronce a pivem na Strahově Bratránek tu inteligenci spatřil, je mi záhadou. Ale to s těmi úžasnými kamarády, to je epifanie jako hrom.

Epifanie 5
Vánoce 2013, setkání Středoškolské_kapely. Ema svému kamarádovi Willymu Fogovi dlouze vysvětluje, proč se rozhodla po smutných čtrnácti dnech vzdát doktorát. Dalo by se to shrnout do konstatování, nestíhala jsem s prací, ale Ema to bere zeširoka, asi z mučivého pocitu selhání. „V podstatě jsem měla jen dvě možnosti,“ končí triumfálně svůj vyčerpávající monolog, „buď si najít psychiatra a nechat si napsat prášky, anebo se na to vykašlat.“ Willyho Foga to sdělení uvrhne do stavu, který nejlépe vystihuje anglický výraz „horrified“. Zamračeně praví: „Ema u psychiatra? Bože ne! Do prášků půjde doktor.“

A jaké epifanie máte vy?

Reklamy