Dusilová

Unexpected Journey

Praha, prosinec 2016, středa odpoledne.

Ema: Já se z těch Vánoc zblázním.
Kolegyně: Taky nestíháš řešit cukroví a dárky?
Ema: Nestíhám chodit na předvánoční večírky a koncerty! Včera jsem byla na recepci klingonské ambasády a pak se ještě hnala do Akropole na Priessnitz, za dva týdny chci tamtéž na Dusilovou. Taky tam hraje Zrní, ale to už prostě nedávám. Fakt musej všechny mý oblíbený kapely hrát předvánoční koncerty v jeden měsíc?!
Kolegyně: Když on by se takový předvánoční koncert v lednu asi moc neujal…
Ema: A do toho mám za týden bla bla bla bla bla (doplň si společenské akce ad libitum, pozn. red.) …a jednu svatou Lucii na skandinávské ambasádě.
Kolegyně: Tak nechceš třeba na něco z toho nejít?
Ema: To nejde. V sázce je má společenská čest.
Kolegyně: Hm. My se s manželem od té doby, co máme děti, večer nikam moc nedostanem. Natož o Vánocích.
Ema: Ale vždyť jste teď nedávno někde byli, ne?
Kolegyně: Myslíš ten koncert Hooverphonic? Tak to bylo na dlouho dobu naposledy.
Ema: To hráli tak blbě?
Kolegyně: Já nevím, jak hráli.
Ema: Vypadl jim zvuk?
Kolegyně: Ne. Jen jsme pozapomněli, jak to na těch koncertech chodí.
Ema: A jak to na těch koncertech chodí?
Kolegyně: Na lístku psali, že je koncert od sedmi. Tak jsme přišli do Lucerny na sedm a hlídání si domluvili do jedenácti. Říkali jsme si, že za tři hodiny už nebudou mít co hrát, i kdyby se rozhodli živě pokrýt celou diskografii. Jenže nás nenapadlo, že se kapela chopí nástrojů až o tři čtvrtě na deset.
Ema: No jo, Lucerna. Tam se nikdy nezačne načas.
Kolegyně: To už jsme právě zapomněli. Takže jsme si poslechli tři písničky a šli domů.
Ema: To mě mrzí. Jestli tě to potěší, tak já z Priessnitz stihla jen slabou půlku, protože jsem naopak spoléhala na to, že hrát včas nezačnou. A oni to jak na potvoru odpálili úderem půl osmé.
Kolegyně: Vím, jak ti je.
Ema: No… Vzhledem k tomu, že jsem se předtím na ambasádě přiopila nějakým klingonským drinkem s klikví, tak mi to bylo jedno. Aspoň jsem vplula rovnou do těch největších hitů. Bylo to krátký, ale intenzivní, víš jak.
Kolegyně: Jo, taky jsem se nějak takhle utěšovala.

Vtom Emě zazvoní telefon.

Zaz: Já jen volám, že my tam jdem už na šest, potkáme se pod pódiem.
Ema: Eee… Pod jakým pódiem?
Zaz: No v Karlíně!
Ema: A co v Karlíně, prosim tebe?
Zaz: JDEME SPOLU PŘECE NA KONCERT ZAZ! (té pravé Zaz, pozn. red.)
Ema: Cože? Bože! Já na to úplně zapomněla! Nemám lístek! Už to bude určitě vyprodaný! To je v háji, máš tam s kým být kromě mě, strašně se omlouvám, já to úplně zazdila, bože bože promiň!!!!
Zaz:… … … Dyť jsem ti ten lístek dávala v říjnu. Musíš ho někde mít, ty tele.
Ema: Jako že ti dva měsíce visím litr za lístek?
Zaz: To teď neřeš. Hlavně ho najdi.
Ema: Já vůbec nevím, kde bych ho mohla mít.
Zaz: Tehdy sis ho dávala do peněženky, tak co kdybys třeba začala s pátráním tam?
Ema:/začne s pátráním tam/ Omg! Fakt tu je! Tak teda… se asi potkáme pod tím pódiem, co?
Zaz: Zvládneš se tam probít?
Ema: … … … Ne.

***

Ema: Tak jsem právě zjistila, že jdu za pár hodin na Zaz. Ať žijou předvánoční koncerty.
Kolegyně: A máš hlídání?

Mám. Hlídaj mě kamarádi.
A že to se mnou občas nemaj lehký.

ZAHRAJTE NÁM TU POSLEDNÍ OD DUSILOVÉ!

12. července 2014, hodně hodně pozdě večer, svatba Basáka a Basačky. Stůl na dohled od parketu a u něj Ema s Vojtou Dykem But(em) Better(em), který se obětoval v krizi.

Ema: Něco od Dusilové by měl ten DJ zahrát.
Vojta Dyk But Better: Hrál už přece Holku magor.
Ema: Něco od Dusilové kromě  Holky magor by měl zahrát.
Vojta Dyk But Better: Poslední třeba. Ta se Dusilové fakt povedla.
Ema: Poslední kterou?
Vojta Dyk But Better: Poslední. Víš ne? Takovou tu hezkou.
Ema: Poslední z které desky?
Vojta Dyk But Better: Se ptáš mě? To ty seš tady fanatická fanynka.
Ema: Víš, kolik Dusilová vydala desek?!
Vojta Dyk But Better: /s rezignovaným povzdechem loví z kapsy mp3ku/
Ema: Hodně! Kdo si má jako pamatovat všechny její poslední songy?
Vojta Dyk But Better: Cože? Přes ty řvoucí Mandrage tě vůbec neslyším.
Ema: Povidám, že kdo si má pamatovat všechny…
Vojta Dyk But Better: /zamává Emě přehravačem před očima/ To je fuk. Tuhle jsem myslel:

Tož sakra, muzikanti, pojmenovávejte ty písničky nějak rozumně. Tohle by fanatická fanynka nedala snad ani zastřízliva.

***

Každopádně moje dlouhodobě oblíbená od Dusilové je tahle:

***

A vaše?

***

Jen prosim vás neříkejte Holka magor.

***

Protože ta je fakt děsná.

Jak je důležité míti zpěvačku

Kam čert nemůže, nastrčí ženskou. A ze všeho nejhorší je taková ženská za mikrofonem. Pro zachování míru a řádu v kapele s ženskou za mikrofonem je tudíž potřeba dodržovat jistá pravidla. Bývalá_kapela by mohla vyprávět.

Vagon

Basák+Bubeník+Nový_kytarista+Nový_klávesák+Bývalá_zpěvačka. Fotil myslím JM.

 

Pravidlo jedna: Zpěvačka je sexy.
Bývalá_kapela koncertuje v Ostravě se spřáteleným Bandem Zuzany M., jehož zpěvačka je nádherná dlouhonohá blondýna.
Basák: Ty bláho, asi jsem se zamiloval. Proč my nemáme v kapele takovouhle kost?
Kytarista Bernard Black: Protože máme Emu.
Basák: A proč že jsme ji do té kapely brali?
Bubeník: Protože jsme byli zoufalí.
Ema: No dobře, tak já se teda jdu na záchodky namalovat.
Basák: Nechoď. Je to marný.


Pravidlo dvě: Zpěvačka to umí s lidma.

Bývalá_kapela koncertuje v Opavě se spřáteleným bandem Nekuř toho tygra. Zpěvačka Romča je uragán energie a v mžiku si kolem prstu omotává celý klub.
Basák: Tomu říkám královna pódia.
Bubeník: Emo, ty hlavně nezapomeň, co jsme si říkali v autě.
Ema: Já vím. Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Bubeník: Správně. A žádné vtipkování. Víš, že se tvým pokusům o vtip nikdy nikdo nesměje.
Basák: Jo a prosím tě, Emo, zkus mezi Insomnií a Bastilou chvíli něco povídat, ať si stačím přehodit své vymazlené baskytary. Ideálně mluv o těch baskytarách. Na tom se nedá nic zkazit.

Střih. Časoprostor mezi Insomnií a Bastilou.
Ema: Ehm, takže, Basák si právě mění baskytaru a říkal, že mám něco říkat, než si ji vymění. Takže… Eee… Jak jste si asi všimli, předtím hrál Basák na bezpražcovou pětistrunku. Teďka si, jak pravděpodobně rovněž vidíte, navlíká na krk pražcovou šestistrunku. Ta má o celou jednu strunu a několik desítek pražců navíc. A díkybohu už je zapojeno, takže můžeme hrát dál. A jéje. Ono je to rozladěné. No tak zatímco Basák ladí, já vám řeknu něco o následující písničce. Jmenuje se Bastila. Text jsem psala ještě na střední a dost se za něj stydím. To prý ale nemám na koncertech říkat, protože to nepůsobí profesionálně. Hudbu jsem naštěstí složila o něco později, tak za ni se stydím o trochu míň. Náš kytarista Bernard Black ovšem tvrdí, že úchylnější kombinaci akordů v životě neviděl. Aby se do toho prý vůbec dalo zahrát nějaké sólo, držíme vždycky mezi slokama půl minuty a mol. Což mi přijde poněkud prvoplánové. Jo a refrén jsem si napsala děsivě vysoko, takže ho vždycky zazpívám buď falešně, anebo ho nezazpívám vůbec. Po dozpívání budu každopádně chraptět a ve všech zbylých písních mi bude hlas přeskakovat jako mutujícímu puberťákovi. Bubeník si ale přesto myslí, že je to nádherná píseň. Že má mizerný vkus, je o něm všeobecně známo. Ehm… To byl samozřejmě vtip. /přiškrcený smích/
Bubeník: /hlavu v dlaních/ Panebože buď už zticha!
Basák: /volá do prořídlého davu/: Neodcházejte, já už to naladil! Ema už mluvit nebude!
Ema: To je ta dobrá zpráva. Špatná je, že teď bude Ema zase zpívat.


Pravidlo tři: Zpěvačka má talent.

Bývalá_kapela koncertuje v Benešově nad Ploučnicí se spřátelenou kapelou, jejíž název si Ema nepamatuje, ale za mikrofonem je šestnáctiletá Sabina, pozdější vítězka Československo hledá Superstar.
Basák: Páni! Ta holka je reinkarnace Janis Joplin. Talent jako blázen! Hlas jako zvon! Já ji chci!
Ema: Pedofile.
Basák: Co říkáš? Ten tvůj slabý hlásek sem není vůbec slyšet.
Ema: Náhodou ten chlápek v džísce říkal, že mám hlas jak Dusilová.
Bernard Black: Ten chlápek taky říkal, ať si sundáš tričko.
Basák: Kromě toho Dusilová udrží čisté víc než tři tóny za sebou.
Bubeník: Jste pitomci oba dva. No tak, hlavu vzhůru, Emo. Já si náhodou myslím, že dneska jsi dala čisté čtyři.


Pravidlo čtyři: Zpěvačka umí používat mikrofon.

Bývalá_kapela koncertuje na akci Střední_pro_chytré, kam chodila Ema, Bernard Black i Bubeník. Zvučí je muzikant a moderátor Zdenda, který taky chodil na Střední a Emu si pamatuje ještě ze Středoškolské_kapely.
Zdenda: Čau Emo. Koukám, že máš novou kapelu.
Ema: Ahoj Zdendo. No jo. Dýchala bych za ni.
Zdenda: Jo jo. Škoda, že ses pořád ještě nenaučila zpívat na mikrofon.
Ema: Ne?
Zdenda: Ne. Když zpíváš výšky, musíš dát mikrofon dál od pusy, když zpíváš hluboko, tak naopak k puse.
Ema: To je moc složitý.
Zdenda: Tak na mě koukej, já tě budu od zvukařského pultu dirigovat.

Díky obětavému Zdendovi je na tom koncertě Emě poprvé rozumět, co zpívá, a mikrofon nevazbí. Lokální vítězství, na které pak Bývalá_kapela dlouhé roky vzpomíná.

 

Pravidlo pět: Zpěvačka vnáší do kapely křehkost.
Bývalá_kapela koncertuje ve sklepě v Brně pro hrstku kamarádů, zatímco horolezecká parta Bernarda Blacka dobývá něco na způsob Mount Everestu.
Bernard Black je ten večer otrávený, říká, že už toho má plné zuby a že by byl radši někde úplně jinde.
Následující den rozesílá e-mail, že končí v kapele.
Basák krčí rameny a říká, že to čekal.
Bubeník zuří a snaží se Blacka ukecat, aby to ještě přehodnotil.
Ema brečí a není schopná ničeho.

A je jí krušno, když si na to vzpomene i teď po letech. A žádná vtipná pointa ji k tomu nenapadá.

 

Pravidlo šest: Zpěvačka má cit pro texty.
Bývalá_kapela s Novým Kytaristou sestavuje playlist na koncert pro rodiče a přátele kapely v Rodné Nadhroudě.
Ema: Tuhle písničku ne!
Bubeník: Proč ne?
Ema: /myslí si/ Má debilní text a i hudebně je to na úrovni bratří Nedvědů.
Ema: /říká/ Neumím slova.
Bubeník: Tak se je do koncertu laskavě douč.
Ema: Dobře, ale v tom případě vyškrtneme tu píseň předtím.
Bubeník: Proč jako?
Ema: /dlouhé vteřiny sbírá odvahu promluvit/ Protože nesouzním s textem.
Bubeník: No dobře.
Basák: Nééé! To je jediná píseň, kde si na tu basu aspoň trochu zahraju.
Ema: Neboj, napíšu ti novou. Lepší.
Basák: S tvým zvrhlým vkusem na akordy o tom dost pochybuju.
Nový Kytarista: Hlavně Emo mezi všema těma písničkama hodně mluv, ať stačím přenastavit krabičky a vzpomenout si, co že to mám vlastně hrát.

Špatná zpráva je, že Ema Nového Kytaristu poslechne.
A ta dobrá? To je přece tahle historka.

 

******************************PLACENÁ INZERCE************************************

Prťavá zpěvačka bez charismatu s vlasy, které nejsou blond, zato se schopností uzpívat čtyři čisté tóny za sebou a nesmírným citem pro texty, o němž se však ostýchá mluvit narovinu, hledá rockovou kapelu v Praze. Zn.: Umím zpívat na mikrofon.

 

Veselí vánočních hodin

Prosinec v pokročilém adventu. Jedna z posledních Eminých hodin předtím, než se z učitelky stane kancelářskou krysou.
Ema do firmy slavnostně přináší noťas a bedničky, studenti němčiny si přáli zpívat koledy.

Studenti: Pančelko, pusťte nám tu vaši kapelu.
Pančelka: Já už s ní nezpívám.
Studenti: To nevadííí!
Pančelka: Už jsem vám to pouštěla loni.
Studenti: To nevadííí!
Pančelka: A předloni.
Studenti: To nevadííí!
Pančelka: Jestli se na téhle hodině bude něco zpívat, tak jedině Tannenbaum.
Student Vlezdoprdelka: Se nám divíte, když máte hlas jak Dusilová? (Vlezdoprdelka ví, že pančelka Dusilovou nekriticky zbožňuje, pozn. red.)
Pančelka: TAK DOST!! Koukejte zpívat!

Ema pouští Tannenbaum na plné pecky, tabulky skla v oknech se otřásají, podlaha duní. Koledu odzpívá sama, studenti se jí smějí, nikdo se nepřidává.
Píseň konečně dohraje.

Vlezdoprdelka: Jsme vám říkali, ať nám radši pustíte tu vaši kapelu…

hobit