Prosincové povánoční odpoledne. Ema se vrací z rakouských hor, které ke své radosti přežila ve zdraví a celku. Auto řídí Kytarista z Bývalé_kapely. Konverzace probíhá v poklidu, dokud se Kytarista Emy nezeptá…

Kytarista: Už dlouho se tě chci zeptat na jednu věc… Proč se oblíkáš jako stará ženská?
Ema: Cože?
Kytarista: No třeba ta šála, co máš kolem krku. /modrozlatá kašmírová, pozn. red./ Proč to nosíš?
Ema: No… Protože by mi bez ní byla zima?
Kytarista: Ne, vážně, já mám pro tyhle věci cit. Proč si někdy neoblečeš džíny a tričko jako normální mladá holka?
Ema: Džíny a tričko???
Kytarista: No, prostě něco úměrně tvému věku… /po delší pauze hrobového ticha/ Určitě nejsem první, kdo ti něco takového říká.
Ema /ucedí skrz zuby/: To teda sakra seš.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Ale nejsem sám, kdo si to myslí.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Tak například Basák si to myslí taky.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: A Bubeník si to taky myslí, jen si ti to nikdy netroufal říct sám.
Ema /ucedí skrz zuby/: Hrdina jako vždycky.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Seš naštvaná?
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Seš uražená?
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Ty se mnou nemluvíš?
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Ještě nás čekaj minimálně dvě hodiny cesty…
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Tak já asi zesílím to cédéčko.
Ema /ucedí skrz zuby/: Dobrý nápad.

Střih.  Sobota večer. Ema líčí své babičce nad meruňkovicí zážitky z hor, až se dostane k závěrečné historce s džínami:

Ema: …a představ si, že se mě Kytarista cestou domů ptal, proč prý nenosím džíny.
Babička: No asi proto, že nejsi žádný podělaný cowboy, ne?

Babi, proč jsi v tom autě nebyla se mnou!