chorobně společenská

Unexpected Journey

Praha, prosinec 2016, středa odpoledne.

Ema: Já se z těch Vánoc zblázním.
Kolegyně: Taky nestíháš řešit cukroví a dárky?
Ema: Nestíhám chodit na předvánoční večírky a koncerty! Včera jsem byla na recepci klingonské ambasády a pak se ještě hnala do Akropole na Priessnitz, za dva týdny chci tamtéž na Dusilovou. Taky tam hraje Zrní, ale to už prostě nedávám. Fakt musej všechny mý oblíbený kapely hrát předvánoční koncerty v jeden měsíc?!
Kolegyně: Když on by se takový předvánoční koncert v lednu asi moc neujal…
Ema: A do toho mám za týden bla bla bla bla bla (doplň si společenské akce ad libitum, pozn. red.) …a jednu svatou Lucii na skandinávské ambasádě.
Kolegyně: Tak nechceš třeba na něco z toho nejít?
Ema: To nejde. V sázce je má společenská čest.
Kolegyně: Hm. My se s manželem od té doby, co máme děti, večer nikam moc nedostanem. Natož o Vánocích.
Ema: Ale vždyť jste teď nedávno někde byli, ne?
Kolegyně: Myslíš ten koncert Hooverphonic? Tak to bylo na dlouho dobu naposledy.
Ema: To hráli tak blbě?
Kolegyně: Já nevím, jak hráli.
Ema: Vypadl jim zvuk?
Kolegyně: Ne. Jen jsme pozapomněli, jak to na těch koncertech chodí.
Ema: A jak to na těch koncertech chodí?
Kolegyně: Na lístku psali, že je koncert od sedmi. Tak jsme přišli do Lucerny na sedm a hlídání si domluvili do jedenácti. Říkali jsme si, že za tři hodiny už nebudou mít co hrát, i kdyby se rozhodli živě pokrýt celou diskografii. Jenže nás nenapadlo, že se kapela chopí nástrojů až o tři čtvrtě na deset.
Ema: No jo, Lucerna. Tam se nikdy nezačne načas.
Kolegyně: To už jsme právě zapomněli. Takže jsme si poslechli tři písničky a šli domů.
Ema: To mě mrzí. Jestli tě to potěší, tak já z Priessnitz stihla jen slabou půlku, protože jsem naopak spoléhala na to, že hrát včas nezačnou. A oni to jak na potvoru odpálili úderem půl osmé.
Kolegyně: Vím, jak ti je.
Ema: No… Vzhledem k tomu, že jsem se předtím na ambasádě přiopila nějakým klingonským drinkem s klikví, tak mi to bylo jedno. Aspoň jsem vplula rovnou do těch největších hitů. Bylo to krátký, ale intenzivní, víš jak.
Kolegyně: Jo, taky jsem se nějak takhle utěšovala.

Vtom Emě zazvoní telefon.

Zaz: Já jen volám, že my tam jdem už na šest, potkáme se pod pódiem.
Ema: Eee… Pod jakým pódiem?
Zaz: No v Karlíně!
Ema: A co v Karlíně, prosim tebe?
Zaz: JDEME SPOLU PŘECE NA KONCERT ZAZ! (té pravé Zaz, pozn. red.)
Ema: Cože? Bože! Já na to úplně zapomněla! Nemám lístek! Už to bude určitě vyprodaný! To je v háji, máš tam s kým být kromě mě, strašně se omlouvám, já to úplně zazdila, bože bože promiň!!!!
Zaz:… … … Dyť jsem ti ten lístek dávala v říjnu. Musíš ho někde mít, ty tele.
Ema: Jako že ti dva měsíce visím litr za lístek?
Zaz: To teď neřeš. Hlavně ho najdi.
Ema: Já vůbec nevím, kde bych ho mohla mít.
Zaz: Tehdy sis ho dávala do peněženky, tak co kdybys třeba začala s pátráním tam?
Ema:/začne s pátráním tam/ Omg! Fakt tu je! Tak teda… se asi potkáme pod tím pódiem, co?
Zaz: Zvládneš se tam probít?
Ema: … … … Ne.

***

Ema: Tak jsem právě zjistila, že jdu za pár hodin na Zaz. Ať žijou předvánoční koncerty.
Kolegyně: A máš hlídání?

Mám. Hlídaj mě kamarádi.
A že to se mnou občas nemaj lehký.

Advertisements

Jednotka čtenosti

Všeobecně se ví, že je Ema chorobně společenská. Takže nepřekvapí, když na své vánoční cestě do Rodné Hroudy pohrdne žlutým vlakem a nasáčkuje se místo toho do zasloužilého osobního vozidla jednoho milého známého.

 

23. prosince večer, Karlák in da Prague. Milý známý aka Řidič navzájem představuje své tři spolucestující nad otevřeným kufrem, do něhož se zároveň snaží vměstnat vánoční krámy krát čtyři.

 

Řidič: …no a tohle je Ema. Spisovatelka, dá se říct.
Sedadlo smrti: Fááákt? A co prosim tě píšeš, Emo?
Ema: Takový jako blog, ale…
Zadní sedadlo: A čte to hodně lidí?
Ema: To bych řekla. Konkrétně tedy hrstka kamarádů, skoro všichni expřítelové, plus nějací odmítnutí nápadníci.
Sedadlo smrti: A o čem ten tvůj blogísek je?
Ema: Sestává z tragikomických historek.
Sedadlo smrti: To si dovedu představit. Prostě si tam vylíváš srdíčko a píšeš o svých citečkách jako všechny holky.
Ema: V podstatě. Plus o některých nebohých lidech, co se k tomu občas nachomýtnou.
Sedadlo smrti: …a napíšeš tam i o mně?
Ema: Záleží, jestli se mi budeš hodit do pointy.
Sedadlo smrti: A co bych pro to měl udělat?
Ema: Ideálně říct něco o sexu anebo poukázat na mou neschopnost najít si chlapa.
Sedadlo smrti: Prosím?
Ema: Kvůli čtenosti. Snažím se ji nenápadně uměle navyšovat… A dejte si tadyhle cukroví. Jsem pekla.

***

Zadní sedadlo: /s plnou pusou cukroví/ A o čem ty historky píšeš?
Ema: No… Třeba o tom, jak jsem měla, ztratila a hledám kapelu, jak občas politováníhodným způsobem neumím držet zobák, jak se do všeho vrhám po hlavě a pak, když už je pozdě, o tom sáhodlouze přemýšlím, a jak mě u toho točí všemožné stereotypy.
Zadní sedadlo: Promiň, cože tě točí?
Ema: Stereotypy. Tak například (…) /vyčerpávající výčet světových nespravedlností byl redakčně vypuštěn, ale na blogu je dohledatelný, pozn. red./. Jo a taky chci jednou napsat o tom, jak je nefér, že je baskytara považovaná za výhradní nástroj pro muže. Baskytaristky všech zemí, spojte se!
Sedadlo smrti: /s plnou pusou cukroví/ Ježišmarjá, takže já budu teďka tři hodiny zavřený v autě s militantní feministickou aktivistkou?!
Ema: Počkej, vždyť já přece…
Sedadlo smrti: Neprotestuj, děvče, já už tě prokouk. Podle mě seš ztracený případ… Aspoň že to cukroví máš dobrý.
Řidič: A to je zase pravda. Úplná holka na vdávání.
Sedadlo smrti: Co si není schopná najít chlapa.

 

A čtenáře.
Ale materiál na blog, ten si sehnat dokáže.

 

A evidentně taky mimoděk rýmovat. Takže vlastně dobrý.

moomin_2