Bývalá_kapela

Blízké setkání letního druhu

Dear Sister,

Věř tomu nebo ne, ale jednu červencovou noc roku 2009 jsem šla po Rodné ulici směr Home, nikde ani živáčka, vlahý letní vzduch, a najednou se přede mnou na chodníku zjevil tvor.
No, spíš tvoreček.

Rachitická kočka domácí?

Přerostlý křeček na útěku?

Blbost. Bylo to divoké a bylo to na lovu. Od pohledu šelma.

Lasička. Asi.
(Hledala jsem ji pak po zbytek léta ve všech relevantních encyklopediích, ale marně.)

Prchala přede mnou pořád dál po chodníku a byla nervózní, že mě nemůže setřást.
Nemohla jsem za to, že si pro lov vybrala zrovna cestu, co vede k nám domů.

Když jí to taky došlo, vyskočila na plot, chvíli zkoumavě hleděla směrem ke mně a já zahlídla její tmavobílou masku. Nádhernou, prolínala se s tou letní tmou kolem. Pak sebou kmitla a byla tatam.

Hrozně zvláštní chvíle.
Tak moc zvláštní, že jsem o ní později napsala písničku pro Bývalou_kapelu. O nebezpečí léta a lasiček.
Když ji poslouchám dnes, z té šumící zkušebnové nahrávky, slyším v ní svůj falešný zpěv všechno, co jsem to léto viděla a zažila. A částečně mi v ní znějí i všechna léta předtím a nějakou záhadou i ta, co přišla potom: 2010, 2011, 2012, 2013… Ta budoucí do ní možná časem vejdou taky.

Léto je čas bláznů a šílenství. Černá letní magie a závoj oči zakryje…
Ty nejbláznivější věci se mi vždycky děly v létě.
Tobě ne?

Ach jo.

Tohle by byl fakt nádherný, melancholický konec příběhu. Jenže úplně vylhaný. A znáš přece můj postoj k lhaní.

Takže střih do nahé pravdy:

Až na to, že nedávno jsem tu svou Múzu konečně našla. Náhodou na mě vykoukla z obrázku v Malém Brehmovi po prababičce.
Ukázalo se, že ta nádherná tmavobílá šelmí maska patří…

Wait for it…

Tchoři smrdutému.

TCHOŘI FUCKING SMRDUTÉMU!!!

Nedělám si srandu.

tchor

Malý Brehm: Savci

Asi chápeš, že při zpěvu té závažné písně mi po tomhle zásadním obratu v identitě postav vždycky cukaly koutky.

To poetické stvoření, co mě tehdy v noci totálně dostalo a inspirovalo, byl ve skutečnosti prozaický tchoř.
Kdybych to byl býval věděl, tak bych to byl nezpíval.

S láskou navždy tvá

Lasička Tchořová

Veselí vánočních hodin

Prosinec v pokročilém adventu. Jedna z posledních Eminých hodin předtím, než se z učitelky stane kancelářskou krysou.
Ema do firmy slavnostně přináší noťas a bedničky, studenti němčiny si přáli zpívat koledy.

Studenti: Pančelko, pusťte nám tu vaši kapelu.
Pančelka: Já už s ní nezpívám.
Studenti: To nevadííí!
Pančelka: Už jsem vám to pouštěla loni.
Studenti: To nevadííí!
Pančelka: A předloni.
Studenti: To nevadííí!
Pančelka: Jestli se na téhle hodině bude něco zpívat, tak jedině Tannenbaum.
Student Vlezdoprdelka: Se nám divíte, když máte hlas jak Dusilová? (Vlezdoprdelka ví, že pančelka Dusilovou nekriticky zbožňuje, pozn. red.)
Pančelka: TAK DOST!! Koukejte zpívat!

Ema pouští Tannenbaum na plné pecky, tabulky skla v oknech se otřásají, podlaha duní. Koledu odzpívá sama, studenti se jí smějí, nikdo se nepřidává.
Píseň konečně dohraje.

Vlezdoprdelka: Jsme vám říkali, ať nám radši pustíte tu vaši kapelu…

hobit

Příběh kovboje

Prosincové povánoční odpoledne. Ema se vrací z rakouských hor, které ke své radosti přežila ve zdraví a celku. Auto řídí Kytarista z Bývalé_kapely. Konverzace probíhá v poklidu, dokud se Kytarista Emy nezeptá…

Kytarista: Už dlouho se tě chci zeptat na jednu věc… Proč se oblíkáš jako stará ženská?
Ema: Cože?
Kytarista: No třeba ta šála, co máš kolem krku. /modrozlatá kašmírová, pozn. red./ Proč to nosíš?
Ema: No… Protože by mi bez ní byla zima?
Kytarista: Ne, vážně, já mám pro tyhle věci cit. Proč si někdy neoblečeš džíny a tričko jako normální mladá holka?
Ema: Džíny a tričko???
Kytarista: No, prostě něco úměrně tvému věku… /po delší pauze hrobového ticha/ Určitě nejsem první, kdo ti něco takového říká.
Ema /ucedí skrz zuby/: To teda sakra seš.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Ale nejsem sám, kdo si to myslí.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Tak například Basák si to myslí taky.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: A Bubeník si to taky myslí, jen si ti to nikdy netroufal říct sám.
Ema /ucedí skrz zuby/: Hrdina jako vždycky.
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Seš naštvaná?
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Seš uražená?
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Ty se mnou nemluvíš?
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Ještě nás čekaj minimálně dvě hodiny cesty…
Kytarista /po delší pauze hrobového ticha/: Tak já asi zesílím to cédéčko.
Ema /ucedí skrz zuby/: Dobrý nápad.

Střih.  Sobota večer. Ema líčí své babičce nad meruňkovicí zážitky z hor, až se dostane k závěrečné historce s džínami:

Ema: …a představ si, že se mě Kytarista cestou domů ptal, proč prý nenosím džíny.
Babička: No asi proto, že nejsi žádný podělaný cowboy, ne?

Babi, proč jsi v tom autě nebyla se mnou!