Bernard Black

Traumátko

Květen 2015, neděle odpoledne. U Bernarda Blacka probíhá boršč party.
Přítomni: tři mladé manželské páry + křen jménem Ema.

Tři mladé manželské páry: /čilý hovor na téma dovolená ve dvou, vaření boršče ve dvou, svatební cesty ve dvou a doplň-jakoukoli-činnost ve dvou/
Ema: Spravila jsem si běhací přístroj! Sama úplně!
TMMP: Cože?
Ema: Viklal se mu totiž pedál. Nejdřív jsem to zkoušela s kladivem, ale pak mi došlo, že to chce spíš imbusák. Nakonec jsem na to našroubovala matici. A už se neviklá. Byla jsem na sebe fakt hrdá.
TMMP: /soucitné pohledy/
Ema: No to je fuk, bavte se zas o něčem, co děláte ve dvou.
***
TMMP: /čilý hovor na téma stárnutí/ …no prostě nic naplat, už jsme třicátníci.
Ema: Mluvte sami za sebe.
Bernard Black: Nejsi z nás náhodou nejstarší, Emo?
Ema: No a co! Tuhle mi jeden kamarád řekl, že četl článek o ženách, které jsou prý přesně jako já. Jmenovalo se to ‚Jak to, že je ta třicátnice pořád nezadaná?‘. Urazila jsem se! Jako pardon, ale je mi osmadvacet, což, jak každý matematik potvrdí, není rovno třiceti, a na označení třicátnice jsem tím pádem poprávu háklivá.
TMMP: Ty jo, osmadvacet, jo? Ale ani nevypadáš tak stará! No fakt, jsi skoro úplně jako my.

sarcasm
***
TMMP: /čilý hovor na téma socsítě/ …no a pak ještě existuje taková ta socsíť, jak tam nahraješ obrázek a on za pár vteřin zmizí. Puberťáci si přes to posílaj hanbatý obrázky. Jmenuje se to nějak…
Ema: Snapchat! Snapchat se to jmenuje! Vidíte, jsem z vás nejstarší, a znám snapchat. Takže kdo je tady starej jako.
TMMP: Ty tam máš účet?
Ema: Ne, ale zažila jsem kdysi prehistorický snapchat. V době, kdy největší vymoženost mobilů byl bluetooth, přes který se taky daly posílat obrázky.
TMMP: Ty jo, ty pamatuješ bluetooth éru? To je úžasný!
Ema: No jasně, to bylo hned potom, co vymřeli mamuti. Každopádně, bylo mi dvacet dva nebo tak nějak a seděla jsem v pět ráno v pondělním expresu nach Praha v kupé plném spících lidí. Mobil najednou pípl, že mi někdo v okolí, tedy zřejmě ve vedlejším kupé, přes bluetooth posílá fotku. Tak jsem naivně klikla, že teda přijímám.
TMMP: A přišlo ti něco hanbatýho.
Ema: Ne, přišly mi koťátka s klubíčkem. Hanbatá byla až druhá fotka, co mi z toho účtu dorazila.
TMMP: Penis?
Ema: Jo.
TMMP: Vždycky je to penis.
Ema: Jo.
TMMP: Myslíš, že byl toho člověka, co ti to poslal?
Ema: Nevím.
TMMP: No a co jsi udělala?
Ema: To, co by udělala každá rozumná ženská. Smazala jsem penis i koťátka a vypnula si bluetooth.
TMMP: Škoda. Třeba by ti napotřetí poslal i obličej.
Ema: Nezájem. To by bylo jako luštit křížovku, u které už znám tajenku.
TMMP: A bluetooth jsi znovu zapla až v Praze?
Ema: Ne. Už jsem ho nezapla nikdy.
Bernard Black: Ty, Emo, a jak že se jmenoval ten článek, co o něm mluvil ten tvůj kámoš?
Ema: ‚Jak to, že je ta třicátnice pořád nezadaná?‘ Proč?

 

'Don't mention carrot cake. He had a bad experience.'

Chcu xu!

Ema překládá knihu z angličtiny, jejíž hrdinové právě hrají scrabble. Vyžívají se přitom v anglických dvoupísmenných slovech, jež je třeba přeložit do jazyka českého scrabblu. A Ema si s láskou vzpomene na rok 2007.

german scrabble

Rok 2007.
Ema: Xu? Děláš si ze mě srandu?
Bernard Black: Ne.
Ema: Xu neexistuje.
Bernard Black: Zapiš mi třicet bodíků, Emulátore.
Ema: Co je to xu?!?
Bernard Black: Xu je to slovo, kterým jsem tě porazil.
Ema: Ale co znamená?
Bernard Black: To netuším.
Ema: Tak jak víš, že existuje?
Bernard Black: Protože je ve slovníku. Třicet bodíků pro mě.

Hey What you trying pull That not a word yet

Drahý Bernarde, díky, že jsi mě tenkrát se všemi těmi tvými XU a GO prudil (čti porazil) tak, že si je dodnes pamatuju (čti nemusím googlovat frázi „hnusná, zákeřná a prakticky  neexistující slova na dvě písmena v české verzi scrabble“).

Máš u mě xu! Příležitostně se o něj přihlas.

***

Za inspiraci k restauraci této historky děkuji Williamu C. Shakespearovi, Paulu McCartneymu a Princezně Leie. Ti u mě mají go.

Šifra mistra Kamaráda

Ema má chytrý telefon. Čínský. To znamená, že se mu do vnitřní paměti nevejde ani blbá aplikace baterka, dotyková klávesnice nefachčí (v případě nouze rozbijte sklo) a vybrané příchozí zprávy se zobrazují jako hromádka podivných znaků.

Onoho červnového pondělí večer zas.
Nesmyslný shluk souhlásek, něco jako ftustredudem, dorazil tentokrát od Bernarda Blacka.
Ema je unavená životem, a tak odkládá detektivní pátrání po původním významu na později.
A co uděláš později, neuděláš nikdy.

Takže střih ob dva dny. Středa podvečer.
Chytrý telefon hraje přednastavenou melodii, která zní jako soundtrack k přistávání mimozemšťanů na Vítězném náměstí a kterou se Ema doposud neodvážila změnit, protože bůh ví, jak by na to ten čínský šmejd zareagoval.

Ema: Haló?
Bernard Black: Kde seš?
Ema: Kde asi. V práci.
BB: Co sakra děláš v práci?
Ema: Práci. Klingonsky.
BB: Nech si ty legrácky a koukej být okamžitě v divadle. Mám lístky a čekám.
Ema: V jakém sakra divadle?
BB: V tom, jak jsi mě na něj minulý týden zvala, a já ti to v pondělí potvrzoval.
Ema: O ničem takovém nevím.
BB: Nelži. Přišla mi doručenka.
Ema: Jo tohle. Promiň, ale ta zpráva nešla přečíst. Chtěla jsem ti napsat, ale pak mi to vypadlo. Byl to úplně nesmyslný shluk souhlásek…
BB: Ale…
Ema: Říkala jsem si, že to buď můj debilní chytrý telefon zas jednou blbě načet…
BB: Emo, já bych…
Ema: …anebo že se ti ta zpráva odeslala omylem. Vy chlapi totiž vždycky strčíte mobil někam do kapsy, on se vám tam odblokuje, píše to hovadiny a pak je svévolně rozesílá náhodným kontaktům.
BB: Tak budeš mě chvíli poslouchat? Napsal jsem ti [f_tu_středu_dem]. Foneticky. Abys nemyslela, že tady seš ostrovtipná akorát ty.
Ema: No nazdar.
BB: Nazdar za půl hodiny na Kampě. A opovaž se to nestihnout, nebo už s tebou nikdy nikam nejdu, amatérko.

Drazí přátelé, to, že si tady občas hraju na vtipnou, ještě neznamená, že jsem taky důvtipná. Takže radši pomalu a po lopatě se mnou.

code

***

Ale nebojte, tenhle příběh má happy-end.
Jak totiž praví lidové moudro, co není v hlavě, musí být v nohách.
A přes nohy já jsem expert.
Potvrdí vám to devět podplacených poníků z deseti.

Sedím na múriku a je mi dobre

To ráno Emě napsal Bernard Black.

A je několik věcí, které Emu uvádějí do stavu absolutního blaha. Když vidí Hrad ze zastávky Horoměřická například. Nebo když přijde jaro a ukáže se, že ten hnusný keř před barákem je ve skutečnosti zlatý déšť. Když je v jídelně na oběd žemlovka. A není vyprodaná. Když se Emě podaří rozesmát kamarády. Taky když jí Eso Rimmer okomentuje historku. (Protože Eso Rimmer je vražedně vtipný.) Případně když historku olajkuje Nils-Aslak Ve(n)hanen. (Protože Nils-Aslak Ve(n)hanen má tak nakažlivý smích, že zabírá i virtuálně.) Dále ještě když vyjde nový Peter Hoeg anebo když Emě Skandinávský šéf řekne, že ten text, co napsala, je to nejlepší, co za poslední roky četl, a k dokonalosti už mu chybí jen to, aby ho komplet předělala. A pak taky když napíše Bernard Black.

Bernard Black se totiž ozývá jen jednou za uherský rok. Častěji rozhodně ne.

Takže Ema to ráno freneticky odpovídá „ANO, jistě, samozřejmě, že tě chci vidět, ale jelikož mám své zásady, oběhnu nejdříve Stromovku. Srdečně Družice Poník.“


Střih.

Květnové pondělí pozdě večer. Ema a Bernard Black se toulají po Dejvicích.

Bernard Black: Zeptal bych se tě, jak se máš, ale přečetl jsem si to na blogu.
Ema: Aha?
Bernard: Takže vím, že seš na dně a hledáš chlapy po seznamkách.
Ema: Přesně tak. Tedy až na to, že ta historka je pár měsíců stará. To jen na blog jsem ji dala až teď.
Bernard: Chceš říct, že momentálně už nejseš zoufalá a osamělá?!
Ema: No tak, Bernarde, znáš mě snad dost dlouho na to, abys věděl, že já jsem zoufalá a osamělá pořád stejně. Bez ohledu na to, jestli mám zrovna vztah.
Bernard: Doprčic, Emo!! Já se s tebou dneska sešel, protože mi tě bylo líto.
Ema: Naprosto chápu tvé zklamání.
Bernard: No bezva. Co tady sakra dělám?
Ema: Hledáš vhodnou zídku. A zveš mě na svatbu. A já ti pořád ještě můžu vyprávět historky, které se na blogu zatím neobjevily. Třeba o botách v mé předsíni anebo o tom, jak se mi proměnilo tetování.
Bernard: V žádném případě. Spoilery nesnáším… Počkat! Ty máš tetování?! Ukaž!
Ema: To máš z toho, že se mi ozýváš jen jednou za uherský rok. Všechny důležité věci propásneš… Ale díky za pozvání na svatbu. Přijdu velice ráda.
Bernard: Zapomeň.
Ema: Ani mě nehne. Teda jestli chceš vidět to tetování.

***

Vůbec nechápu, proč se mi Bernard Black ozývá tak málo, když jsem takový agilní společník.

Co chápu, je, proč mě dneska bolí celé tělo.

To už se tak stává těm lidem, co se místo svalového protažení po běhu věnují aplikaci makeupu, aby zakryli své pravé, polomrtvé já a vypadali aspoň trochu únosně, ježto doufají, že je jejich dávný kamarád ze střední ve stylové kavárně pozve na svou svatbu.

***

A jak praví Murphyho zákoník, čím preciznější makeup, tím vyšší pravděpodobnost, že večer strávíte pitím lahváče na zídce.

***

Apendix.
„Bernard Black? Já?! Proboha, Emo, proč?“ lomí BB rukama a otvírá přitom lahváč svazkem klíčů.

Jak je důležité míti zpěvačku

Kam čert nemůže, nastrčí ženskou. A ze všeho nejhorší je taková ženská za mikrofonem. Pro zachování míru a řádu v kapele s ženskou za mikrofonem je tudíž potřeba dodržovat jistá pravidla. Bývalá_kapela by mohla vyprávět.

Vagon

Basák+Bubeník+Nový_kytarista+Nový_klávesák+Bývalá_zpěvačka. Fotil myslím JM.

 

Pravidlo jedna: Zpěvačka je sexy.
Bývalá_kapela koncertuje v Ostravě se spřáteleným Bandem Zuzany M., jehož zpěvačka je nádherná dlouhonohá blondýna.
Basák: Ty bláho, asi jsem se zamiloval. Proč my nemáme v kapele takovouhle kost?
Kytarista Bernard Black: Protože máme Emu.
Basák: A proč že jsme ji do té kapely brali?
Bubeník: Protože jsme byli zoufalí.
Ema: No dobře, tak já se teda jdu na záchodky namalovat.
Basák: Nechoď. Je to marný.


Pravidlo dvě: Zpěvačka to umí s lidma.

Bývalá_kapela koncertuje v Opavě se spřáteleným bandem Nekuř toho tygra. Zpěvačka Romča je uragán energie a v mžiku si kolem prstu omotává celý klub.
Basák: Tomu říkám královna pódia.
Bubeník: Emo, ty hlavně nezapomeň, co jsme si říkali v autě.
Ema: Já vím. Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Bubeník: Správně. A žádné vtipkování. Víš, že se tvým pokusům o vtip nikdy nikdo nesměje.
Basák: Jo a prosím tě, Emo, zkus mezi Insomnií a Bastilou chvíli něco povídat, ať si stačím přehodit své vymazlené baskytary. Ideálně mluv o těch baskytarách. Na tom se nedá nic zkazit.

Střih. Časoprostor mezi Insomnií a Bastilou.
Ema: Ehm, takže, Basák si právě mění baskytaru a říkal, že mám něco říkat, než si ji vymění. Takže… Eee… Jak jste si asi všimli, předtím hrál Basák na bezpražcovou pětistrunku. Teďka si, jak pravděpodobně rovněž vidíte, navlíká na krk pražcovou šestistrunku. Ta má o celou jednu strunu a několik desítek pražců navíc. A díkybohu už je zapojeno, takže můžeme hrát dál. A jéje. Ono je to rozladěné. No tak zatímco Basák ladí, já vám řeknu něco o následující písničce. Jmenuje se Bastila. Text jsem psala ještě na střední a dost se za něj stydím. To prý ale nemám na koncertech říkat, protože to nepůsobí profesionálně. Hudbu jsem naštěstí složila o něco později, tak za ni se stydím o trochu míň. Náš kytarista Bernard Black ovšem tvrdí, že úchylnější kombinaci akordů v životě neviděl. Aby se do toho prý vůbec dalo zahrát nějaké sólo, držíme vždycky mezi slokama půl minuty a mol. Což mi přijde poněkud prvoplánové. Jo a refrén jsem si napsala děsivě vysoko, takže ho vždycky zazpívám buď falešně, anebo ho nezazpívám vůbec. Po dozpívání budu každopádně chraptět a ve všech zbylých písních mi bude hlas přeskakovat jako mutujícímu puberťákovi. Bubeník si ale přesto myslí, že je to nádherná píseň. Že má mizerný vkus, je o něm všeobecně známo. Ehm… To byl samozřejmě vtip. /přiškrcený smích/
Bubeník: /hlavu v dlaních/ Panebože buď už zticha!
Basák: /volá do prořídlého davu/: Neodcházejte, já už to naladil! Ema už mluvit nebude!
Ema: To je ta dobrá zpráva. Špatná je, že teď bude Ema zase zpívat.


Pravidlo tři: Zpěvačka má talent.

Bývalá_kapela koncertuje v Benešově nad Ploučnicí se spřátelenou kapelou, jejíž název si Ema nepamatuje, ale za mikrofonem je šestnáctiletá Sabina, pozdější vítězka Československo hledá Superstar.
Basák: Páni! Ta holka je reinkarnace Janis Joplin. Talent jako blázen! Hlas jako zvon! Já ji chci!
Ema: Pedofile.
Basák: Co říkáš? Ten tvůj slabý hlásek sem není vůbec slyšet.
Ema: Náhodou ten chlápek v džísce říkal, že mám hlas jak Dusilová.
Bernard Black: Ten chlápek taky říkal, ať si sundáš tričko.
Basák: Kromě toho Dusilová udrží čisté víc než tři tóny za sebou.
Bubeník: Jste pitomci oba dva. No tak, hlavu vzhůru, Emo. Já si náhodou myslím, že dneska jsi dala čisté čtyři.


Pravidlo čtyři: Zpěvačka umí používat mikrofon.

Bývalá_kapela koncertuje na akci Střední_pro_chytré, kam chodila Ema, Bernard Black i Bubeník. Zvučí je muzikant a moderátor Zdenda, který taky chodil na Střední a Emu si pamatuje ještě ze Středoškolské_kapely.
Zdenda: Čau Emo. Koukám, že máš novou kapelu.
Ema: Ahoj Zdendo. No jo. Dýchala bych za ni.
Zdenda: Jo jo. Škoda, že ses pořád ještě nenaučila zpívat na mikrofon.
Ema: Ne?
Zdenda: Ne. Když zpíváš výšky, musíš dát mikrofon dál od pusy, když zpíváš hluboko, tak naopak k puse.
Ema: To je moc složitý.
Zdenda: Tak na mě koukej, já tě budu od zvukařského pultu dirigovat.

Díky obětavému Zdendovi je na tom koncertě Emě poprvé rozumět, co zpívá, a mikrofon nevazbí. Lokální vítězství, na které pak Bývalá_kapela dlouhé roky vzpomíná.

 

Pravidlo pět: Zpěvačka vnáší do kapely křehkost.
Bývalá_kapela koncertuje ve sklepě v Brně pro hrstku kamarádů, zatímco horolezecká parta Bernarda Blacka dobývá něco na způsob Mount Everestu.
Bernard Black je ten večer otrávený, říká, že už toho má plné zuby a že by byl radši někde úplně jinde.
Následující den rozesílá e-mail, že končí v kapele.
Basák krčí rameny a říká, že to čekal.
Bubeník zuří a snaží se Blacka ukecat, aby to ještě přehodnotil.
Ema brečí a není schopná ničeho.

A je jí krušno, když si na to vzpomene i teď po letech. A žádná vtipná pointa ji k tomu nenapadá.

 

Pravidlo šest: Zpěvačka má cit pro texty.
Bývalá_kapela s Novým Kytaristou sestavuje playlist na koncert pro rodiče a přátele kapely v Rodné Nadhroudě.
Ema: Tuhle písničku ne!
Bubeník: Proč ne?
Ema: /myslí si/ Má debilní text a i hudebně je to na úrovni bratří Nedvědů.
Ema: /říká/ Neumím slova.
Bubeník: Tak se je do koncertu laskavě douč.
Ema: Dobře, ale v tom případě vyškrtneme tu píseň předtím.
Bubeník: Proč jako?
Ema: /dlouhé vteřiny sbírá odvahu promluvit/ Protože nesouzním s textem.
Bubeník: No dobře.
Basák: Nééé! To je jediná píseň, kde si na tu basu aspoň trochu zahraju.
Ema: Neboj, napíšu ti novou. Lepší.
Basák: S tvým zvrhlým vkusem na akordy o tom dost pochybuju.
Nový Kytarista: Hlavně Emo mezi všema těma písničkama hodně mluv, ať stačím přenastavit krabičky a vzpomenout si, co že to mám vlastně hrát.

Špatná zpráva je, že Ema Nového Kytaristu poslechne.
A ta dobrá? To je přece tahle historka.

 

******************************PLACENÁ INZERCE************************************

Prťavá zpěvačka bez charismatu s vlasy, které nejsou blond, zato se schopností uzpívat čtyři čisté tóny za sebou a nesmírným citem pro texty, o němž se však ostýchá mluvit narovinu, hledá rockovou kapelu v Praze. Zn.: Umím zpívat na mikrofon.