(Minirecenze)

Ema: Ach jo. Musí být ten Kirk takový Ken?

Paul McCartney: /nezúčastněně mlčí/
Ema: A musí hrát tak strašně americky afektovaně?!

Paul McCartney: /nezúčastněně mlčí/
Ema: Mi tím příšerně, ale P-Ř-Í-Š-E-R-N-Ě leze na nervy.
Paul McCartney: Nemel do toho pořád. Nevidíš, že Kirk umírá?
Ema: Právě že vidim! Viděl by to i slepý, poněvadž je to afektovaný až hrůza.

Paul McCartney: No jo furt.
Ema: Je to až tak afektovaný, že je to momentálně spolu s čínskou zdí viditelný i z orbitu.
Paul McCartney: /cedí skrze zuby/ Zmlkni, nebo promeškáš střih na Beníka.
Ema: /zmlkne, poněvadž střih na Beníka by promeškala fakt nerada/

Střih na Beníka.

Ema: No! Tohle je aspoň herectví, na který se dá koukat. Hezký, poctivý, evropský herectví. Herectví, který je oproti té amíkovské afektovanosti prostě tak nějak víc…
Paul McCartney: …tak nějak víc autentický, co?
Ema: Přesně, autentický! Přesně tohle slovo jsem hledala. Díky, brácha.
Paul McCartney: Není zač. Na oplátku bys třeba mohla chvíli mlčet.
Ema: Hm… Víš ale jak tak na to afektovaný americký herectví jako Evropani tady spolu koukáme, tak si představuju ty Američany, jak takhle sedí u kompu jako my dva, chápeš, nějaká Emma Simpson a její brácha Brad, a říkaj si, bože jděte už někam s tím vaším zatraceným autentickým evropským herectvím, kdo se na to má furt koukat proboha.