Leden 2019, pondělí, 9.00.
Platón píše na svou facebookovou zeď:

„Dneska odlítám na měsíc na Harvard, volové!“

Pod tím 200 lajků.

***

Pátek, 19.00.
On-line rozprava Praha – Harvard.

Ema: Napsala jsem rozezlený mail do nejmenovaného-krachujícího-eshopu-s-módou a teď mě to mrzí.
Platón: Moje chúďatko.
Ema: Samozřejmě mi na to nějaká pipina do deseti minut odepsala plynulou korporátštinou, že ta blbá jsem já.
Platón: 😦
Ema: Načež jsem poděkovala za shrnutí situace a informovala ji, že své tisíce budu odteď až navěky utrácet jinde.
Platón: …alebo je nemusíš utrácať vôbec, moja!
Ema: Jenomže teď se tím užírám. Proč musím být měkkota a trápit se do zblbnutí každou věcí, kterou vyvedu? Proč se prostě nemůžu nasrat spravedlivým hněvem a po minutě o tom nevědět?
Platón: Já ťa mám takú rád.
Ema: Dík no. Ale být taká je fakt vyčerpávající.
Platón: Vieš, že mi chýbaš? A že ma to tu vlastne až tak nebaví a možno by som bol radšej s tebou v Prahe?
Ema: A přitom jsi za Harvard chlubírnu dostal dvě stě tisíc lajků. Kolik bys jich dostal za „jsem doma s Emou a peču kuře“?
Platón: Záleží, s čím bysme ho piekli a aký by to malo filter.
Ema: A všichni se na to ptaj i mě. Jako by tvůj odjezd na Harvard byla momentálně nejzajímavější věc, která se o mně dá říct.
Platón: Kto sa pýta?
Ema: Všichni-moji-kamarádi!!
Platón: A čo im hovoríš?
Ema: Pravdu. Že se tam flákáš za evropské peníze.
Platón: Náhodou zrovna sedím v knižnici a píšem. Dnes by som tu chcel doraziť pár nevďačných úloh.
Ema: Ladíš ten článek o nemorálnosti tetování doufám? Abys pak jednou mohl vnoučatům říct: svou dlouho budovanou pozici liberála jsem si zničil článkem, který jsem napsal na Harvardu.
Platón: Nie. Ten článok som včera odoslal.

Tak snad se tím jednou nebude užírat.
Protože publikovat takhle výbušný článek je trochu jako… nechat se potetovat.