Praha, duben 2017, všední den k večeru.

Ema si sedá na lavičku v parku, aby si nazula inline brusle. Na zádech má batoh s nápisem Jihlava (merch z tamního dokumentaristického festivalu), což v tomto příběhu hraje zásadní roli, jejíž přesný význam však autorce tohoto blogu dojde až ex post. Každopádně i na vedlejší lavičce sedí pán a taky si nazouvá brusle.

Pán: Hééééle Jihlava!
Ema: /nechápe/
Pán: Slečno, vy jste z Jihlavy?
Ema: … … … Ne…?
Pán: Tak nic no.
Ema: /stále nechápe a hodlá při tom radši zůstat/
Pán: /vratce vstává/ Snad to po těch dvou pivech dám.
Ema: Hm.
Pán: Tak na shledanou.
Ema: Naschle.

Zřejmě jsme byli svědky primitivního pokusu o small talk po česku.

Kdyby dotyčný pán po finsku mlčel, nebo po britsku prohlásil: to je dneska ale větrno how do you do, možná bych se chytala víc.

Ale třeba se to časem vypiluje i u nás. Vždyť první krůčky bývají vždycky nejisté.
Po dvou pivech obzvlášť.