„Vnučka jede na dovolenou do Sovětského svazu.“
-Babi!!!
„Ale prý se tomu teď říká Pobaltí.“

Červenec 2016, Ema a Platón_But_Better vyrážejí na baltský roadtrip. Berou to přes Tatry a Duklu, poněvadž Platón chce Emě ukázat osudová místa Slovenska.

Den prvý

Deset stupňů, leje.
Topíme v autě a nejčastěji používaným slovem je „čaj“.
Platón_But_Better ukazuje směrem k hustým oblakům mlhy a tvrdí, že jsou to Tatry.

Den druhý

Teplota se rapidně zvyšuje na 15 stupňů. Stejně tak se zvyšuje i intenzita deště.
Platón ukazuje z rozhledny do mlhy a tvrdí, že to je Dukla.
Ema zpívá Only Happy When It Rains a zapíná vyhřívání sedadla.

 

Den třetí

Typické východopolské panorama:
Rovina, břízy, tirák.
Dálnice došla, ale každá druhá vesnice tu má katedrálu.

 

Den čtvrtý

Vjíždíme do zubří rezervace. Všude kolem sochy zubrů.

Ema: Ježíši, támhle se nějaký idiot fotí, jako že si dává se zubrem berany berany duc.
Platón: Jeee, taky chcem!

 

Den pátý

Sovětskou minulost nepřipomíná v litevském Kaunasu prakticky nic: město je barevné, plné opravených historických budov a květin v barvách litevské vlajky, služby šlapou, angličtina funguje. Na hlavním bulváru je asi padesát kaváren západního střihu a všude spousta bicyklů. Zdá se, že jediný, kdo tu zaspal dobu, jsou západňárské aplikace.

 

Den šestý

Touláme se po duně Kurské kosy na jihu litevské části. Vtom Platón dostává zprávu:
„Vítajte v Rusku! Cena za odchazajúci hovor je 1,7 EUR/min.“

Zděsíme se. Tak drahý?! A nezastřelí nás?

Po kontrole GPS zjišťujeme, že jsme stále v Litvě, akorát operátor je trochu moc aktivní v zasílání infozpráv. Každopádně, Putinova baltická flotila nespatřena.

 

Den sedmý

Poté, co v Polsku došly dálnice, došel v Lotyšsku asfalt.

Cesta je prach.
A štěrk.
A udusaná hlína.

 

Pořád ještě den sedmý. Back in the USSR

Přesouváme se na bývalé sovětské vojenské základny. O té jaderné v Plokštinė neměli Litevci tucha až do pádu SSSR. Uprostřed překrásné jezerní krajiny jim Chruščov na tajňačku postavil ohromná raketová sila, která v době studené války mířila na západní Evropu.

Pohotovost s prstem na spoušti tu měli jenom jedenkrát: v srpnu 1968, kdy se Sověti báli ostřejší reakce Západu na invazi Československa.

V areálu je dnes muzeum studené války. Působivé, ale nic veselého.

O pár hodin později bloumáme městem duchů u lotyšské Skrundy. Kdysi tu žilo 5000 sovětských vojáků a byly tu ohromné radary. Někdejší sídliště už dnes pohltila vegetace, radary vyhodili Lotyši s pocitem zadostiučinění do vzduchu.

Prolézáme obytnými králikárnami, oproti nimž jsou paneláky Jižáku luxusní letoviska. Narážíme na polorozpadlou tělocvičnu s obrázky socreál kulturistů, kancly se skříněmi na kalašnikovy a plakáty sniperů v maskáčích. Pak zabloudíme do vězení: načerno natřené špeluňky bez oken a na dvorku s ostnatými dráty je díra v zemi místo záchodu. Mineme taky jídelnu. Ta naopak vypadá úplně jako kantýna u nás na základce.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Popravdě se nám uleví, když vjedeme zpátky do civilizace.

Ano, a tím myslím štěrkovou silnici.

 

Den osmý

Z prašné cesty na šestiproudovku. Prý 10 minut v Americe. No… Je tu sedmdesátka a smějí sem cyklisti a koně.

Po návštěvě muzea nacistické a sovětské okupace zapíjíme traumata místním šumivým vínem v papírovém pytlíku (regulace) na hlavním náměstí pod domem Černohlavců. Secesní Riga je oproti vylidněnému venkovu (deportace) trochu přeplněná, žije tu polovina veškerého obyvatelstva Lotyšska, z toho ovšem 38 % Rusů (importace).

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

 

Den devátý

Na břehu estonského Baltu.

Ema: Jé, labuť! Tady je to už úplne jak na jezeře ve Finsku.
Platón: Je to tu totál cársky ruské, čakám, kedy sa zpoza rohu vynorí Anna Karenina.

Něco mezi Finama a Rusama. Estonsko.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

 

Den desátý

Zatímco česká mutace Lonely Planet šoupla Něvského pravoslavný chrám na přebal, estonské mapy tento symbol rusifikace, narušující panorama středověkého města, nezařadily ani mezi 20 nejvýznačnějších památek Tallinnu.

Ema: Tallinn je úplně nejvíc nejkrásnější. Totálně nádherný. Moje asi nejoblíbenější město hned po Krumlově.
Platón: To sa nečudujem. Ono to tu aj vyzerá ako Krumlov. Akurát s prístavom.
Ema: Taky se ti tu tak strašně líbí?
Platón: Vidíš tu niekde Tatry?
Ema: Počítá se ten kopeček s věží?
Platón: Nie.

 

Den jedenáctý

9:30, trajekt vjel do finských vod.

Rozhlas: Vážení cestující, omlouváme se, ale od tohoto okamžiku není na palubě možné podávat alkoholické nápoje.
Platón: To kde sme?! V Teheráne?
Ema: Ne. V Hell…sinkách.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

 

Den dvanáctý. Back to…

Estonsko. Místo, kde si z pláže můžete zajít na borůvky.

A jinak národní park si směli v Lähemaa zřídit až v roce 1971. Sověti se báli, že to bude podporovat estonský nacionalismus. Estonci ale našli v jakémsi Leninově pamfletu pasáž o potřebnosti přírodních rezervací a proti tomu už Moskva nemohla nic moc namítat.

 

Den třináctý

Paní z infocentra: Tenhle řetízek symbolizuje řeku Gauju. Na padesáti místech národního parku si můžete vyzvednout přívěsky a vytvořit si tak svůj vlastní příběh z míst, která jste navštívili.
Platón: Ako PR výborné, ale my to isto nevyužijeme, lebo sme tu len na…
Ema: To chci, to chci, to chci!!!

…ano, a celý následující den jsme strávili hledáním míst, kde by se dal aspoň jeden přívěs ukořistit.

 

Den čtrnáctý

Jsou jenom dvě věci, které fakt nejím: vnitřnosti a cokoli s koprem. Bohužel druhé zmíněné definuje pobaltskou kuchyni.

Pobaltský kopr versus Ema, den čtrnáctý: kapitulace.

 

Den patnáctý

Nechápu, proč všichni tvrdí, že je Varšava hnusná. Nám se dost líbí. Možná i proto, že nás kamarádka A. bere na kola a ukazuje nám svá oblíbená místa.

Akorát panelák, v němž ona bydlí a my přespáváme, je stejná králikárna jako baráky v sovětském městě duchů, které jsme s klaustrofobickými pocity prolézali pár dní předtím.

„Je to tu takové stísněné. Stavěli to Sověti,“ vysvětluje A.

Po všech těch okupacích, deportacích a jaderných raketách se to jeví jako celkem podružnost.