Ema: Haló?
Telefon: Dobrý den, tady je XY z Filmového_festivalu.
Ema: Dobrý den, tady je Ema.
Telefon: Emo, my máme takový problém. Nám tady vyhrál soutěž islandský film.
Ema: Chápu.
Telefon: Ne, tak to nemyslím. Problém je v tom, že režisér už odletěl a nemá to kdo převzít.
Ema: Aha.
Telefon: Tak jsem si říkala, jestli byste tu cenu nechtěla vy.
Ema: Cože?!
Telefon: No jako převzít. Symbolicky. Když jste ten Severskej_spølek.
Ema: A to bych jako musela něco říct?
Telefon: Ne, děkovnou řeč režisér předtočil. Oni vás s tím akorát vyfotěj a pak nám to zase vrátíte.

Aneb jak jsem si rozšířila sííívíííčko o přebíraní ceny za nejlepší režii.

Poznámkový aparát:

Na přebírání filmové ceny je nejtěžší odhadnout, kolik lidí vám ještě přijde gratulovat. Nesnesitelně snadno se vám totiž může stát, že zakrákoráte do mikrofonu svou supervtipnou hlášku „dík, já to teda rejžovi předám“ dřív, než vám stačí poblahopřát chudák ředitel festivalu.

I když… Nejtěžší věc je spíš asi poznat, kdy nastává správný čas zmizet. Jestli ještě během překladu „supervtipné hlášky“ do angličtiny, nebo až po ní. Já prchla během a doteď nevím, jestli jsem se tím náhodou nedopustila nepřípustného faux pas, které se se mnou nyní povleče až do konce života.

Anebo vlastně… Nejtěžší věc je křeč žvýkacích svalů, kterou chytnete od toho, jak se tu nejdelší minutu ve svém životě na pódiu s nenuceným vynuceným šarmem neustále křeníte. Obzvlášť, když zjistíte, že jste zazdili ředitele festivalu, anebo pokud právě tápete, jestli už se sluší odkráčet do propadliště dějin.

Ne, počkat, beru zpět. Nejtěžší věc na tom všem totiž rozhodně bylo nebýt celebrita, a přitom přesvědčit stádo znuděných fotografů, aby vám udělalo místo a umožnilo vám projít na pódium tu zatracenou cenu převzít. A vězte, že pokud v tom lítém boji dokážete skórovat a vítězoslavně se doklopýtat pod oslnivá světla ramp, udělají vám ti hajzlíci tak nelichotivou fotku, že si ji za rámeček nedáte.