Srpen 2015, středa ráno, divočina.
Kolem Emy krouží teprve asi padesátá sedmá vosa.

Ironman: O čem je ta kniha, co budeš překládat?
Ema: /panicky se krčí, vyhodnocuje trajektorii letícího hmyzu a veškeré své telepatické schopnosti koncentruje do věty „leť pryč!“/
Ironman: Eee… Emo?
Ema: /panicky se krčí, vyhodnocuje trajektorii letícího hmyzu atd./
Ironman: Trauma z dětství?
Ema: Ne.
Ironman: Alergie?
Ema: Ne.
Ironman: Tak o co jde?
Ema: Jsou hnusný a bzučí.
Ironman: Kdyby sis jich nevšímala, ani ony by si tě nevšímaly.
Ema: Tohle je nejvyšší stupeň nevšímání si, který jsem vůči vosám schopná uplatnit.
Ironman: Od někoho, kdo včera v noci potmě přeplaval Slapy a ještě si u toho zpíval Radůzu, bych čekal víc.
Ema: Jsem odháněla lodě.
Ironman: Jaký lodě? Žádný tam nebyly.
Ema: To protože jsem zpívala.
Padesátá sedmá vosa: /odlétá/
Ironman: Vidíš to? A nic ti neudělala.
Ema: To protože jsem zapojila své telepatické síly a přikázala té pruhované potvoře zvolit jinou trajektorii letu.
Ironman: Jasně. No a o čem je teda ta kniha, co budeš překládat?
Padesátá osmá vosa: /přilétá/
Ironman: Nevadí. Řekneš mi to po prvních mrazech.