Leden 2015, pátek večer, u Bennetů doma.
Ema: Jedu dom.
Elizabeth Bennetová: Nejedeš. Spíš u nás.
Ema: To nejde. Nemám tu kartáček.
Elizabeth Bennetová: Máš.
Ema: /nedůvěřivý pohled/
Elizabeth Bennetová: No z minula.
Ema: To jako jak jsem tu spala předloni?
Elizabeth Bennetová: No.
Ema: Jakože mi tu dva roky skladuješ kartáček?
Elizabeth Bennetová: No.
Ema: A můžu si to vyfotit?
***
Následující den ráno.
Elizabeth Bennetová: /volá z přízemí/ Co tam furt děláš? Pojď snídat.
Ema: /volá z horního patra/ Píšu historku.
Elizabeth Bennetová: Ne! Co jsem zase provedla?
Ema: Před dvěma lety jsi mi půjčila kartáček, pak na něj nalepila moje jméno a schovala ho pro případ, že bych ho ještě někdy potřebovala.
Elizabeth Bennetová: A to je směšné?
Ema: Ne.
Elizabeth Bennetová: Tak jaké?
Ema: No… Čtenáři to možná vyhodnotí jako mírně psychotické, ale podle mě to je naprosto úžasné.
A čím kdy dostali kamarádi vás?
Ema mele 
a já myslím, že to je roztomilé. a ještě jak je kartáček podepsaný, ne jen nějak jakože EMA, ale EMIČKA. no prostě roztomilé.
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Děkuju. Touhle zdrobnělinou mě od té doby, co mi bylo pět, už moc lidí neoslovuje, ale E. B. k nim patří.
To se mi líbíTo se mi líbí
To je prostě kouzelné 😉
To já v době, kdy jsem měla 5 „adres“, tak jsem bojovala s opačným problémem, že mi ty kartáčky pořád někteří vyhazovali…… Teď tak přemýšlím, o čem to vyhazování svědčilo, že? 😉 😀
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Nic si z toho nedělej, z kartáčků se naštěstí nestřílí.
To se mi líbíTo se mi líbí