Listopad 2014, 3:00, postel.

Telefon: /zvoní/
Ema: /zmateně našmátrá mobil ve tmě a zvedne to/
Telefon: Tak my přijedem.
Ema: zcelanesrozumitelnémumlání
Telefon: Haló? Je tam Ema?
Ema: onicméněsrozumitelnémumlání
Telefon: Ježišmarjá, neříkej mi, že spíš. Teď, když ti voláme, že přijedeme.
Ema: Kdo…? Kam… přijede?
Telefon: No my tři. Na tvoji oslavu. Jak jsi nás zvala a říkala, že máme určitě přijet, protože se ti po nás stýská a strašně nás chceš vidět.
Ema: Jako za 14 dní?
Telefon: No! My jsme se akorát dohodli teďka, jak jdem z hospody, tak ti to hned voláme.
Ema: Aha.
Druhý hlas z telefonu: Si říkala, že JÁ ti můžu volat kdykoli.
Ema: Vážně?
Druhý hlas z telefonu: No. Protože mě prý vždycky ráda slyšíš. I teď?
Ema: Co?
Druhý hlas z telefonu: I teď mě ráda slyšíš?
Ema: Nevím.
První hlas z telefonu: A přespíme u tebe všichni tři, je to ok?
Ema: Ok.
Třetí hlas z telefonu: Já ti přivezu tu noční košili, cos u mě posledně zapomněla.
Ema: Dík.
První&druhý hlas z telefonu: Ty sis u Nejmladšího zapomněla noční košili?
Ema: Eeee… Jo.
Druhý hlas z telefonu: A jak to, že tohle není na blogu? Proč tam musím být za úchyla pořád jenom já?
Ema: Ale když…
První hlas z telefonu: A ne, že dáš na blog i tohle.
Druhý hlas z telefonu: A pokud jo, tak aspoň vycenzuruj to, jak jsem říkal, že chci spát s tebou v posteli. Víš, že to čtou naše mámy.
Ema: Hm.
Druhý hlas z telefonu: A napiš tam, že jsem kluky porazil v kulečníku.

Tak to sem teda píšu. Akorát už přesně nevím, kolik dal Prostřední bratránek gólů.
Uprostřed noci mi totiž ta paměť moc neslouží.