Jako nevím, proč všichni, kdo se dozvěděli, že Ema začala chodit na kurz techniky běhání pro blbce, reagovali větou, že už se nemůžou dočkat nové historky.

No dobře, zase jste vyhráli.

Pondělí večer, Stromovka.

Skupinka čtyřiceti ženských, jejíž součástí je i Ema a její bývalá spolubydlící Jana Švankmajerová, která za to všechno může, má být rozdělena do dvou chumlů. Jeden chumel bude volit mírnější tempo a dostane trenérku, druhému povelí Trenér_desetibojař_či_co a oblaží dívky větším běhacím nářezem. Emin odpor k mužům při sportu již znáte, takže podotkněme jen tolik, že trenéři v něm v žádném případě netvoří výjimku.

Jana Švankmajerová: Len nie tento babinec! Ema, ideme k trenérovi.
Ema: /myslí si/ NE, PROBOHA, CHLAPA NE!
Ema: /říká/ Tak fajn.

(Ema je totiž čas od času donkichotský magor, který hodlá se svými traumaty hrdinně bojovat, i kdyby ho to mělo stát život. Anebo trapas.)

No a…
Trenér_desetibojař_či_co si ze čtyřiceti ženských spolehlivě pamatuje jménem jen a pouze koho?
Ano.
Emu.

„Emo, zvedej výš ty kolena! Výš! VÝŠ!!“
„Emo, co to držení těla?!“
„Kde máš ty ruce, Emo?!“
„Levá ruka furt blbě, drž tam ten pravý úhel. Ano, myslím tebe, Emo!“
„No tak, Emo, skrč tu levou ruku pořádně, slyšíš!“
„TO NENÍ LEVÁ, EMO!“

Střih.
Lekce končí, klusá (nebo kluše?) se zpět do základního tábora.
A jako úplně poslední a nejslabší joggingový článek běží kdo?
Ano.
Ema.

Ema: /myslí si/ Duši vypustím za deset, devět, osm…
Trenér_desetibojař_či_co: /přibíhá metrovými skoky popírajícími gravitaci/ Když už nemůžeme, dáme si chůzi.
Ema: /donkichotsky cedí skrze zuby/ My ale můžeme. My jsme totálně v pohodě.
Trenér_desetibojař_či_co: Říkám, dáme si chůzi. První pomoc bych poskytoval nerad.
Ema: /z posledního dechu/ Tak fajn.
Jana Švankmajerová /přibíhá učinit dobrý skutek teplým lidským slovem/: Nič si z toho nerob, Ema. Veď ty si taký islandský poník. Príšerne pomalý, ale vytrvalý.

A jak říkávala kamarádka Saša z koňácké rodiny:

Na poníky bacha. Jsou to bestie.