Dear Sister,

Věř tomu nebo ne, ale jednu červencovou noc roku 2009 jsem šla po Rodné ulici směr Home, nikde ani živáčka, vlahý letní vzduch, a najednou se přede mnou na chodníku zjevil tvor.
No, spíš tvoreček.

Rachitická kočka domácí?

Přerostlý křeček na útěku?

Blbost. Bylo to divoké a bylo to na lovu. Od pohledu šelma.

Lasička. Asi.
(Hledala jsem ji pak po zbytek léta ve všech relevantních encyklopediích, ale marně.)

Prchala přede mnou pořád dál po chodníku a byla nervózní, že mě nemůže setřást.
Nemohla jsem za to, že si pro lov vybrala zrovna cestu, co vede k nám domů.

Když jí to taky došlo, vyskočila na plot, chvíli zkoumavě hleděla směrem ke mně a já zahlídla její tmavobílou masku. Nádhernou, prolínala se s tou letní tmou kolem. Pak sebou kmitla a byla tatam.

Hrozně zvláštní chvíle.
Tak moc zvláštní, že jsem o ní později napsala písničku pro Bývalou_kapelu. O nebezpečí léta a lasiček.
Když ji poslouchám dnes, z té šumící zkušebnové nahrávky, slyším v ní svůj falešný zpěv všechno, co jsem to léto viděla a zažila. A částečně mi v ní znějí i všechna léta předtím a nějakou záhadou i ta, co přišla potom: 2010, 2011, 2012, 2013… Ta budoucí do ní možná časem vejdou taky.

Léto je čas bláznů a šílenství. Černá letní magie a závoj oči zakryje…
Ty nejbláznivější věci se mi vždycky děly v létě.
Tobě ne?

Ach jo.

Tohle by byl fakt nádherný, melancholický konec příběhu. Jenže úplně vylhaný. A znáš přece můj postoj k lhaní.

Takže střih do nahé pravdy:

Až na to, že nedávno jsem tu svou Múzu konečně našla. Náhodou na mě vykoukla z obrázku v Malém Brehmovi po prababičce.
Ukázalo se, že ta nádherná tmavobílá šelmí maska patří…

Wait for it…

Tchoři smrdutému.

TCHOŘI FUCKING SMRDUTÉMU!!!

Nedělám si srandu.

Asi chápeš, že při zpěvu té závažné písně mi po tomhle zásadním obratu v identitě postav vždycky cukaly koutky.

To poetické stvoření, co mě tehdy v noci totálně dostalo a inspirovalo, byl ve skutečnosti prozaický tchoř.
Kdybych to byl býval věděl, tak bych to byl nezpíval.

S láskou navždy tvá

Lasička Tchořová