Přátelé,

přiznávám to krajně nerada a hrozně bych se z toho chtěla nějak vykroutit, ale všechny pokusy desublimovat můj mozek z kaše zpět do pevného (více méně) skupenství fatálně selhaly.

Jsem Cumberbitch.

A pokud slovo “desublimovat“ neexistuje, odpusťte mi to. Mám místo mozku kaši, jsem Cumberbitch.

Viděla jsem všechny filmy, kde hrál, stáhla si audio knihy, které namluvil, četla všechny rozhovory, které poskytl, uložila si fotky, na nichž zabírá aspoň 10 %. Je to se mnou tak zlé, že si dokonce myslím, že třetí řada Sherlocka není tak špatná.

A v tomhle rozpoložení jsem si ze Spojeného království objednala plakát. Obří. S London Eye, Watsonem a tím všeříkajícím temným kabátem.

Jenže Sherlock v tubusu chyběl. Posterdar pro kamarádku Zaz i Sestru tam byl, můj Sherlock v kabátu ne.

Napsala jsem na ostrovní zákaznické centrum, že se mi zhroutil svět, mozek na kaši, srdce napadrť, že uvnitř umírám atd.

Odpověděli, prý ať neblbnu, že mi ho pošlou znovu.

A tak si tak o několik dní později předávám poster kamarádce Zaz.

Zaz: Jé /roluje/, to je Audrey! A jaká krásná /roluje/! A… /roluje/ ehm… /roluje/ nějaká hrozně dlouhá… /roluje/ Ty, Emo, tady ještě něco je.
Ema: Neříkej mi, že tam ti blbci zapomněli fakturu.
Zaz: No ono to vypadá spíš jako mysteriózní temný kabát… To se mi snad zdá. Nepřeháníš to už?

… který Moriarty mi zabalil Cumberbatche do Hepburnové a co tím sakra myslel?!

A protože můj mozek v agónii tenhle případ nerozlouskl včas, momentálně za mnou na kontinent putuje Cumberbatch číslo 2.

Hledám vhodné pěstouny, kteří by se ho ujali.